Jak se líhnou osobnosti

Vydání: 2004/4 Chybí církvi osobnosti?, 9.9.2004, Autor: Jan Paulas

MALÉ POUČENÍ Z JEDNOHO KRIZOVÉHO VÝVOJE
Někteří pamětníci tvrdí, že ve srovnání s minulostí, zejména s obdobím první republiky, postrádá dnešní česká a moravská církev mimořádné duchovní osobnosti. Jak se na to dívá historik? A můžeme najít nějaké podobnosti mezi tehdejší a dnešní dobou?

ROZHOVOR S JAROSLAVEM ŠEBKEM


Opravdu se v období první republiky objevilo tolik výrazných duchovních osobností, anebo si tuto dobu dnes idealizujeme?
První republika je skutečně zajímavým fenoménem v našich duchovních dějinách. Jak známo, její počátky jsou spojeny s velkou antikatolickou vlnou a s vnitřní krizí samotné katolické církve, která se projevila mimo jiné i vznikem Československé církve v roce 1920. Protikatolicky byla naladěna i nemalá část politických elit, včetně prezidenta Masaryka, časté byly i útoky v tisku. Kromě toho panovaly i napjaté vztahy mezi československou vládou a Vatikánem. To všechno jsou známá fakta, která není třeba dále rozvádět. Výsledkem nicméně bylo, že katolická církev se ocitla na okraji veřejného vlivu.Tato vnější nepřízeň však vedla k tomu, že se církev soustředila na svůj vnitřní život a je pozoruhodné, že právě v tomto období se začíná velmi dynamicky rozvíjet i duchovní obnova uvnitř českého katolicismu.

Kdo stál u počátků této obnovy?
V první fázi stojí na jejím počátku zejména představitelé řeholních společenství. K tomu je nutné poznamenat, že řeholní řády prošly ve druhé polovině 19. století reformami, které přispěly k upevnění spirituálního i morálního života v jejich řadách a kromě toho řeholní komunity přejímaly i myšlenky duchovní obrody, které se v té době šířily v Evropě (mezi známá centra liturgické reformy patřil třeba benediktinský klášter Maria Laach v Porýní). Mezi výraznými představiteli duchovní obnovy u nás je třeba jmenovat například františkány (Jan Evangelista Urban), dominikány (Silvestr Braito, Metoděj Habáň, Reginald Dacík), jezuity (Adolf Kajpr, František Šilhan), benediktiny (Arnošt Vykoukal, Marian Schaller, Metoděj Klement), salesiány (Štěpán Trochta), augustiniány (Augustin Schubert) a jiné. Kolem těchto živých ohnisek vznikají skupiny a aktivity, do nichž se zapojuje především mládež (včetně vysokoškoláků), která už nechtěla svůj náboženský život omezovat na formální návštěvy bohoslužeb, ale usilovala o vnitřní setkání s Kristem, o autentický duchovní zážitek. Lidé vycházející z tohoto prostředí se díky tomu soustředili na podstatné věci víry, a nikoliv jen na vnějškovou formu zbožnosti. Není divu, že z takového prostředí pak vyšla celá řada duchovních povolání. A po útlumu let dvacátých se ve třicátých letech začaly opět plnit semináře. Jen pro ilustraci: v pražské arcidiecézi bylo na sklonku dvacátých let vysvěceno devět novokněží, ale v roce 1937 již pětatřicet (z čehož bylo 26 Čechů a 9 Němců).Osobnosti se objevovaly i v řadách diecézního kněžstva. Stačí jmenovat Dominika Pecku, Františka Vaňka a mnohé další, kteří byli skutečnými služebníky na vinici Páně. Také díky nim se duchovní atmosféra za první republiky postupně měnila k lepšímu.

Zatím mluvíme jen o osobnostech z řad duchovních, ale co laici?
Také na tomto poli můžeme zaznamenat zajímavý posun, a to i v rámci evropského katolicismu. Impuls k tomu dal tehdejší papež Pius XI., který vyhlásil tzv. Katolickou akci, jejímž cílem bylo větší zapojení laiků do církevního života. Tato skutečnost ovlivnila i vývoj u nás, kdy se začaly rozvíjet mnohé katolické spolky (zejména mládeže), a hlavně ve třicátých letech dorazil tento trend i do života farností. Ve farnostech se kolem kněze, který zůstal pochopitelně duchovním středem, začaly objevovat aktivní pomocníci z řad laiků. Tyto pozitivní prvky se přenesly například také do kulturního života. V době první republiky se objevily mnohé výrazné osobnosti - kněžské i laické - ať už to byli prozaici, básníci, výtvarníci či vydavatelé, kteří do tvůrčí práce promítali i svou náboženskou zkušenost a duchovní hledání (Josef Florian, Alfred Fuchs, Jan Zahradníček, Jaroslav Durych, Jakub Deml, Bohuslav Reynek, František Halas a dlouhá řada dalších). Tyto osobnosti také často přinášely do církve evropský rozhled. Český katolicismus například čerpal mnoho idejí z francouzského katolického prostředí (mj. i díky Florianově nakladatelské edici Dobré dílo). Bohužel je třeba říci, že ne všechny ideje byly pozitivní. Ve 30. letech se i mezi českými katolickými osobnostmi objevily sklony k antisemitismu, k podpoře autoritářských režimů, nedůvěra k demokratickému zřízení nebo obdiv k italskému fašismu.

Církev v českých zemích v sobě měla za první republiky i různorodost z hlediska národnostního, kde velkou část věřících tvořili právě němečtí katolíci. Projevila se tato různorodost i ve zrání církve té doby?
Němci v českých zemích už měli s antikatolickými útoky svou zkušenost, protože na přelomu 19. a 20. století se německým pohraničím šířilo hnutí Los von Rom (Pryč od Říma), inspirované německými nacionalisty, které také vyzývalo ke konverzi k protestantismu a slovně útočilo na symboly katolické víry. Tento stav vedl k tomu, že úsilí o duchovní obrodu začalo mezi německými katolíky přece jen o něco dřív než v českém prostředí. Němečtí katolíci přijímali také řadu duchovních podnětů přímo z Německa a Rakouska, kde se na počátku 20. století objevují nové teologické a duchovní proudy a s nimi i výrazné osobnosti (např. Romano Guardini či Pius Parsch, kteří byli jedněmi z otců liturgické reformy). Ideje spirituální obrody se šířily také v řeholních společenstvích (známý byl broumovský opat Dominik Prokop) a následně hlavně mezi mládeží. Skutečnou líhní osobností byly zejména intelektuálské vysokoškolské spolky jako například Staffelstein. Byli v nich lidé, kteří na jedné straně přispěli k velkému duchovnímu rozkvětu, ale stejně tak je nutné zdůraznit, že velká část z nich nakonec nadřadila nacionalismus a národní chápání křesťanství nad univerzální evangelijní poselství - a bohužel právě ve 30. letech aktivně podporovali Henleinovo hnutí, které přispělo k pozdějšímu rozbití Československa.Válka a záhy nástup komunistického režimu zahnal církev opět na okraj, nebo spíš do podzemí. Většina z osobností, které ještě stačily začít svou formaci v atmosféře duchovního vzepětí demokratické první republiky, už nemohla svou zkušenost předat dál. Naopak tito lidé, kteří se vyznačovali mimořádnou spirituální hloubkou, schopností cítit s církví, a přitom prosazovali dialog mezi církví a společností, byli za obou totalitních režimů posláni do koncentračních táborů či komunistických věznic. Tím také vznikla generační proluka. Představte si, kdyby nepřišel únor 1948 a lidé jako Zvěřina, Mandl, Mádr, Opasek, Tajovský a další mohli dál svobodně působit.

Dnes se církev také ocitla na okraji společenského dění. Je tato situace nějak srovnatelná s obdobím první republiky? A proč zmíněný vzorec dnes jakoby nefunguje?
Podle mě teď ještě není možné jednoznačně říci, že nefunguje. Dnešní doba se totiž výrazně odlišuje od časů před šedesáti a více lety. Církve nejen u nás, ale v celé Evropě, se nyní musí vyrovnávat se silným tlakem sekularizace a konkrétně naše země patří k těm, kde její projevy působí asi nejvíce. Převážné části lidí také chybí základní povědomí o víře a křesťanství vůbec. Navíc si myslím, že česká společnost obecně dnes nemá dostatek skutečných osobností. Bídný stav naší soudobé politické kultury je toho jenom důkazem. Skutečné osobnosti, kterých si je možné vážit a považovat je za vzory, působí totiž mnohdy v mediálním stínu a neokupují první stránky obrázkových časopisů či televizní obrazovku. Mám zde na mysli třeba lidi, kteří v rozličných prostředích věnují nezištně čas pro druhé a nemyslí jen na svůj vlastní prospěch, jdou proti proudu doby a usilují o prosazení pozitivních hodnot do společenského života, jsou schopni ostatní spíše sjednocovat než rozdělovat. Ale takových atributů lze samozřejmě vyjmenovat víc. Jsem optimista a myslím si, že řadu takových lidí najdeme i v církevní sféře.

Mohl byste uvést konkrétní příklad?
Třeba vysoká úroveň diskuse na plenárním sněmu loni na Velehradě podle mě ukázala, že i v dnešní době existuje v církvi nemálo osobností, které jsou v církvi zakotveny a dokážou smysluplně komunikovat i s okolním světem. Domnívám se, že s určitým časovým odstupem budeme jasněji vidět nejen klady i zápory současného období, ale budeme nejspíš schopni i lépe charakterizovat osobnosti, jaké naše doba v církvi přinesla a zformovala. A to, co spojuje dnešek třeba právě s první republikou, je nepochybně potřeba živých svědků víry, kteří svými postoji dokážou věrohodně oslovit druhé - nejen ty již oslovené, ale především hledající lidi mimo církev.

Pro lidskou osobnost je charakteristický pocit osamocenosti i potřeba sebevyjádření.

Snímek Vojtěch Vlk

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay