I stáří je potřeba se učit

Vydání: 2010/45 Aktivní stáří, 3.11.2010, Autor: Alena Scheinostová

„Kdybychom byli lépe připravení, zjistili bychom, že ze stáří se můžeme i radovat,“ tvrdí ředitel občanského sdružení Život 90 JAN LORMAN, se kterým jsme hovořili nejen o radostech a úskalích staršího věku, ale též o postavení seniorů v současné společnosti a o tom, nakolik svou roli naplňují dnešní rodiny.

Prací pro seniory se zabýváte už dvacet let. Zdá se vám, že se starší lidé během té doby změnili a že se proměnilo jejich postavení a potřeby?

To je nesporné. Za dvacet let se vyměnila celá jedna generace a ta změna je obrovská. Mladší skupina seniorů má například lepší vztah k moderním technologiím, je sebevědomější, dokáže se chovat asertivněji, zatímco ti nejstarší jsou většinou hodně submisivní. Situace starších lidí se změnila i díky změně režimu: možnost každého ze seniorů ovlivňovat věci veřejné, kterou v minulosti neměli, je dnes jednoznačná. Je jim přiznáno právo rozhodovat o vlastních životech. A změnily se i vztahy. V první řadě se to týká vztahů ekonomických. Před dvaceti lety rodina ve svém hospodaření obvykle počítala i s příjmem pracujících důchodců. To už dnes tolik neplatí (už proto, že pro člověka nad 55 let bývá problém si najít nebo udržet zaměstnání), ale stále se od starších lidí očekává nějaký příspěvek z důchodu. A když mladí potřebují peníze, stále chodí za svými rodiči nebo prarodiči, kteří jim peníze většinou dají, aby je nezklamali a také aby si udrželi svůj význam v rodině, i když v žádném případě nemají prostředků nazbyt.

Jak je to s mezigeneračními vztahy?

Postupně dostávají velmi dramatickou podobu. Často se totiž tvrdí, že společnost „musí platit“ starobní důchodce – což je velmi nefér a neetické, protože to, co my zaplatíme dnes, budou platit zase naše děti na naše vlastní starobní důchody. Tato tvrzení ovšem vzbuzují negativní pocity vůči nejstarší generaci a způsobují i to, že si nejstarší generace sama namlouvá svoji nepotřebnost a přehrává se do role chudých, šedivých starých lidí, kteří nesmějí vyčnívat, mají chodit nenápadně oblečeni a nemají mít žádný majetek – protože žijí z příspěvků svých dětí a vnuků. Tím je bohužel česká společnost reálně rozdělená a je velmi důležité na to upozorňovat, neboť tento jev se může velmi nebezpečně vystupňovat.

Přispívají k tomu také média, zabývající se především zobrazováním mládí a jeho zájmů a hodnot?

Ano. Málokdy se setkáme s tím, že by se v médiích objevily informace o tom, že i starší lidé dokáží být užiteční. Přitom mezi seniory má společnost potenciál, který tu v minulosti nebyl: to, že dnes žijeme déle, znamená, že tu jsou lidé, kteří jsou ještě schopní udělat spoustu práce. Současná nejstarší generace je mnohem zdravější než naši předchůdci před dvaceti lety, a tak lidé, kterým je dnes šedesát, sedmdesát let, dokáží normálně pracovat jako ti, jimž před dvaceti, třiceti lety bylo padesát. Prodloužený lidský věk v žádném případě neznamená prodloužení doby, kdy jsme nemocní, neschopní se podílet na vytváření dalších hodnot. Zároveň s věkem se totiž prodloužilo také zdraví – a tudíž období, kdy jsme závislí na péči okolí, je v podstatě stejně dlouhé jako dřív, jenom se posunulo o několik let dál. A kromě toho: my si neuvědomujeme, že lidský život dozrává až těsně před smrtí. Teprve tam, když vidíme svůj život jako celek, jej můžeme hodnotit. Mediální adorování produktivního věku, výkonu je strašná chyba. Člověk výkonu přehlíží spoustu věcí, protože je zapřažený jako tažný kůň a nemá odstup. Ve stáří už je ale člověk odstupu schopen a dokáže přijímat vše, co se kolem něj děje – a to je důležitá kvalita pro nás pro všechny.

Jaké hodnoty se podle vašich zkušeností ukazují pro seniory jako nejdůležitější?

Pro každého z nás je velmi důležité, abychom měli pocit osobního významu – ten je mnohem podstatnější než třeba pocit bohatství. A ve stáří je tento pocit, že jsem tady k něčemu, že jsem užitečný, naprosto zásadní. Mnohem víc než třeba peněz si člověk ve stáří váží také dobrých mezilidských vztahů a je na nich daleko více závislý. Podle naší praxe se starší lidé nejvíce obávají ztráty zdraví a samoty, kterou prožívají velmi bolestně.

Často se hovoří o potřebě důstojného stáří. Jak si je představujete?

Byl bych rád, aby společnost pochopila, že i ve stáří má člověk právo na to být respektován. Ke svým vrstevníkům se přirozeně chováme s respektem, ale stáří provází zvyk odebírat lidem právo vlastnit sebe sama, rozhodovat o sobě: „My to radši uděláme za tebe, hezky se koukej a radši už nic nedělej…“ Se staršími lidmi se snadno manipuluje, protože už nemají dostatek energie a síly, jsou křehcí a nedokáží se ubránit v situaci, kdy potřebují péči, ale rádi by o ní také rozhodovali. Oni chtějí rozhodovat – o té péči, o svých životech, o tom, zda budou bydlet tam nebo tam, doma nebo v domově pro seniory, ale samozřejmě i v celé škále drobných všednodenních záležitostí. A jestliže si pak někdo toto právo o nich rozhodovat uzurpuje, že například zkrátka půjdou do domova důchodců, protože „je to pro ně nejlepší“ – pak je to nedůstojné. Nerespektujeme druhého, čímž padá první etický předpoklad toho, abychom vůbec mohli spolu žít.

Jak si stojí ve vztahu ke svým nejstarším členům dnešní rodiny?

Rodina i v dnešní době hraje pro starší lidi jednu z nejpodstatnějších rolí. Nicméně tím, jak jsme se pod vlivem industrializace naučili vše dělit na části a fáze, jsme založili i princip, že by staří lidé měli žít jinde, ne pohromadě s rodinou. Stejně tak jsme začali oddělovat od rodiny i smrt, takže se umírá v nemocnicích a léčebnách a rodina není svědkem posledních chvil svého blízkého. A to je velká chyba – nejen kvůli těm, kteří na konci svých dnů na tomto světě touží říct poslední slova ke svým dětem, dokud je vidí kolem sebe, a velmi se trápí, když tu možnost nemají. A jestliže přirozenou smrt vytlačujeme ze svých životů a nechceme s ní nic mít, ochuzujeme sami sebe. My sami pro svůj život, který jednou vyvrcholí ve smrti, totiž potřebujeme vidět, jak tato chvíle vypadá, abychom se na ni připravili.

K založení sdružení Život 90 vás inspiroval abbé Pierre. Čím?

Stejně jako „hadrářům z Emauz“ dal abbé Pierre místo almužny novou příležitost, potřebuje novou šanci také člověk ve stáří. Najednou se objeví v situaci, kdy o něj nikdo nestojí, neví, co dál s životem, protože mu skončil každodenní dril a najednou je tu bezčasí, člověk si připadá odstrkovaný a bezvýznamný. Život 90 je založen na ideji nabízet seniorům nové šance. A i když žádná jednolitá „skupina seniorů“ vlastně neexistuje, snažíme se vytvářet program a nabízet služby, které zajímají podstatnou část těch starších. Vedle služeb, jako je například bezplatná krizová linka Senior telefon nebo tísňová péče AREÍON, jejímž prostřednictvím hlídáme v domácnostech klienty se zdravotními či sociálními riziky, provozujeme také vzdělávací a kulturní programy, poradenství, respitní péči nebo seniorské divadlo na naší scéně U Valšů. Drtivá většina našich služeb přitom vznikla z toho, že jsme cítili jejich potřebnost – o naše aktivity je velký zájem, který ani nestačíme uspokojit, protože lidé tyto služby zkrátka potřebují.

Je stáří obdobím, z nějž je třeba mít obavy, nebo se na ně lze i těšit?

Stáří je potřeba si připravit stejně tak jako jiné etapy života. Když jsme malí, učíme se chodit a mluvit, pak jdeme do školy, kde nás naučí číst a psát, potom se učíme, čím bychom byli co platní v zaměstnání. Úplně ale zapomínáme na to, že by nás také měl někdo učit, jak se žije ve stáří. Když člověk něco nezná, přirozeně se toho bojí. Poznáme-li to ale včas, můžeme pak ve stáří zažívat nikoliv jen chvilky radosti, ale být i skutečně šťastni.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay