Vydání: 2009/1 Věžní hodiny, 31.12.2008, Autor: Václav Štaud

První, co padne do oka každému návštěvníkovi Technického muzea v Brně, je majestátní hodinový stroj. Dominuje prostornému vestibulu s pomocí čtyřmetrového kyvadla, které důstojným krokem svědčí o zručnosti předků. Stroj byl vyroben roku 1714 pro Novou radnici v Brně a dnes je nejstarší součástí expozice „Čas nad námi a kolem nás“. Petr Nekuža, vedoucí jednoho z oddělení a odborný pracovník muzea v oborech jemné mechaniky, nám v rozhovoru přiblížil některá tajemství časomíry a historie věžních hodin.

Jak lidé měřili čas, než vytvořili tyto složité přístroje?
Základem byl stín vrhaný kolmou tyčí. Starověkým civilizacím musela nejdříve stačit tato nepřesná, na sluneční svit odkázaná metoda. Lidé však potřebovali znát čas i za nepříznivých okolností, a proto postupně vymýšleli další elementární měřiče. Ještě po celé první tisíciletí po Kristu tak sloužil přesypávající se písek, odtékající voda či hořící olej. První mechanické hodinové stroje vznikly ve dvanáctém století.

Dochovaly se někde věžní hodiny ze středověku?
Pravděpodobně nejstarší, z roku 1288, jsou v londýnském Westminsterském opatství. V českých zemích máme hodinové stroje až z konce vlády Václava IV. K nim patří staroměstský orloj, datovaný 1410. Jeho tvůrcem byl pravděpodobně Mikuláš z Kadaně, jakkoli pověst hovoří o slepém mistru Hanuši. Jen o málo mladší je stroj, pohánějící orloj v Olomouci. Zpočátku se jednalo o stroje nedokonalé, denní odchylka bývala i dvacet minut. Vývoj přinesl nejen zpřesnění, ale i znalosti a objevy, které zpětně ovlivnily mnohem širší oblast vědy a techniky.

Ze kterých částí a materiálů se skládá hodinový stroj?
Je to vlastní krokový mechanismus, potom kyvadlo, závaží, převody a ciferníky. Původně bylo vše vyráběno výhradně z kovaného železa. Hodináři se také vyčlenili z cechu kovářského. Dalším materiálem, který začali k výrobě hodin užívat, byly bronz a mosaz – nejdříve do nich ukládali kluzné části krokových kol. Později přišly ke slovu i ocelolitinové konstrukce. K hodinám většinou patří také zvuková zařízení – paličky a cimbály, jež mají podobné složení kovu jako zvony.

Jedinou viditelnou součástí hodin je ciferník...
Snad nejkrásnější ciferník má svatovítská věž v Praze. Rovněž tamní hodiny jsou úctyhodné – vznikly už roku 1530. Že čas ukazují dodnes, je zásluhou důkladné rekonstrukce, která proběhla v roce 1930. Podobnými zásahy prošla většina unikátních, dodnes funkčních hodin. Vím dokonce i o hodinách dřevěných. Hodináři do starých stojů postupně přidávali konstrukční i materiálové novinky, zpřesňující chod a prodlužující životnost. Různé automatické mechanismy byly vymyšleny také proto, aby lidé nemuseli denně vylézat na věž a hodiny natahovat.

Jak se hodinářů dotkla současná všeobecná digitalizace?
Poblíž Frankfurtu nad Mohanem je evropský vysílač DCF77, vysílající každou sekundu elektronický signál do vzdálenosti tří tisíc kilometrů. Na mnoha našich věžích už jsou snímače tohoto signálu, nahrazující původní hodinový stroj. Z malé krabičky pak čas k ciferníkům přenáší jen motorová soustava převodů. Kromě zajištění dokonalé přesnosti se tím minimalizují náklady na údržbu. U nově budovaných hodin v ulicích, na nádražích, bankách či úřadech jsou časoměrná zařízení s digitálním signálem už standardním řešením.

Nenastává tedy hodinovým strojům definitivní soumrak?
Věřím, že ne. Chápu, že lidé touží po modernosti, přesnosti a snadném provozu. Měli by si však uvědomit, že na rozdíl od starého stroje nová technika zastarává a opotřebovává se mnohem rychleji. Investice do odborné opravy hodin tam, kde zůstaly zachovány, se proto farnosti stále vyplatí. Předpokladem ovšem je šikovný řemeslník, ochotný se podílet na následné průběžné údržbě.

A staré hodiny už nějak do farní rodiny patří...
Určitě. Pokládám za velmi nešťastné, že při pořizování nových hodin, zejména v 19. a 20. století, farnosti staré stroje jednoduše vyhodily. Ztratily se tak historické poklady, dokládající technický um svých tvůrců i dobu výtvarného zpracování. Starým hodinám patří úcta i jako regulátorům života celé obce, svědkům víry a péče mnoha generací farníků. To platí i pro nynější nahrazování hodinových strojů digitálními zařízeními. Kde je to možné, doporučuji staré zařízení zachovat. A když opravdu někdo musí vážně poškozený stoj odstranit, nemělo by to být do šrotu nebo za levný peníz překupníkům. Na několika místech v zahraničí jsem viděl původní hodinový stroj, vystavený a obdivovaný například v chrámové předsíni. Vždy je také možnost nabídnout hodiny muzeu, které má i prostředky na údržbu. Restaurovaný exponát pak bude sloužit k obdivu i poučení mnoha dalších generací.