Historie nesnáší černobílá schémata

Vydání: 2010/47 Bílá hora, 17.11.2010, Autor: Alena Scheinostová

Málokterá událost českých dějin nabyla tolika legendárních podob jako krátká a nepodařená bitva na přípražském návrší, jež pro svou světlou barvu kdysi dostalo jméno „Bílá hora“. Skutečné politické a náboženské pozadí střetu i jeho okolnosti a pozdější dopady přibližuje historik VÍT VLNAS – a nezapomíná ani na zvídavé „Co by se stalo, kdyby…“

Rudolfův Majestát a následné Porovnání umožňovaly v českých zemích nebývalou náboženskou svobodu. Z dobových pramenů se ale dovídáme až o nenávisti mezi českými náboženskými stranami – jaká tedy byla reálná šance, že ustanovená dohoda bude fungovat?

Rudolfův Majestát byl ve druhé polovině 16. století uspořádání životaschopné a realistické, koneckonců zajistil v říši náboženský mír na dobu delší než půl století. Na tom nic podstatného neměnila ani stále se stupňující vzájemná hašteřivost luteránů a evangelíků. Uspořádání nicméně mohlo fungovat pouze do doby, dokud znesvářené konfesijně-politické bloky nenašly opět dost vůle a síly ke vzájemné násilné konfrontaci. V českých zemích (a nejen v nich) jsme svědky této radikalizace obou stran nejpozději od roku 1600, kdy do politiky nastupuje generace katolické šlechty, jež dává přednost militantní rekatolizaci před stavovskou sounáležitostí. Jejich stejně nesmiřitelnými protivníky se stávají evangelíci odchovaní tuhým kalvinismem. Majestát spolu s Porovnáním zaručoval náboženskou svobodu i poddaným bez ohledu na vyznání jejich vrchnosti. V tom byl jedinečný a z dnešního pohledu „demokratický“, jakkoli přišel poněkud pozdě. Obecně však platí, že stavovská opozice sice sebrala dost sil na to, aby si Majestát vynutila, ne však už na to, aby jeho ustanovení dokázala dlouhodobě udržet.

Které příčiny vedly ke vzpouře českých stavů? Jaké místo zde zaujímala známá pražská defenestrace? A mělo povstání vůbec šanci na úspěch?

Nejčastěji uváděné příčiny povstání, tj. případy kostelů v Broumově a Hrobech, byly jen symbolické a zástupné kauzy. Nejpozději od zformování dvou říšských mocenských bloků – Katolické ligy a Protestantské unie – a od konsolidace Francie, která v sobě po ukončení vnitřních válek nalezla sílu a ochotu k novému střetnutí s Habsburky, představovala Evropa jeden velký sud střelného prachu. Pochodeň k němu přiložili jako první zrovna čeští stavové, ale mohl to být i kdokoliv jiný. Defenestrace nebyla ničím jiným než manifestačním rozchodem určující části stavovské obce s habsburskou administrativou. „Oběti“ už tak náhodné nebyly, neboť bigotní katolíci pánové Martinic a Slavata byli mezi opozičníky opravdu hodně neoblíbení. Jejich loajální písař Fabricius měl nepochybně tu smůlu, že vyjadřoval svou loajalitu v nevhodný čas a na nepříhodném místě. A vzhledem ke svému až podivuhodně neobratnému politickému vedení a mizernému ekonomickému zabezpečení zřejmě povstání mnoho šancí na úspěch nemělo.

Jak dnes hodnotit postavu a působení „zimního krále“ Fridricha Falckého?

Rozhodnutí českých stavů dosadit na český trůn krále, který by vyznával stejnou víru jako většina obyvatelstva, bylo racionální a podmíněné trpkými zkušenostmi stavovské opozice s císařem Matyášem i s Rudolfem II. na sklonku jeho vlády. Zahraničněpolitický kalkul spojený s Fridrichovou osobou se ovšem nenaplnil. Mladý ambiciózní politik přecenil své síly, neodhadl míru vzájemné řevnivosti mezi evangelickými knížaty v říši a příliš se nevyznal ani ve vnitřních poměrech království, kterému přišel vládnout. Měl však i řadu sympatických rysů a zřejmě i jisté neokázalé osobní kouzlo. Nechyběla mu asi schopnost učit se z vlastních omylů, nicméně okolnosti už mu neumožnily tuto dovednost uplatnit; příliš rychle se ocitl v jejich vleku.

Víme dnes, jak probíhalo samotné střetnutí na Bílé hoře, s nímž si často spojujeme především výjevy na pomezí bájí – jako udatné poslední Moravany na Hvězdě či divého karmelitána Dominika à Jesu Maria nesoucího válečnou vřavou zneuctěný mariánský obraz?

Detailní popis bitvy, která ve skutečnosti netrvala ani dvě hodiny, by přesáhl rámec našeho rozhovoru. Obecně lze říci, že stavy nezradila horší taktika či neschopnost velitelů, ale chronická podfinancovanost jejich žoldnéřů, z nichž mnozí nehodlali nasazovat krk za zaměstnavatele, jenž jim neplatil žold. Tzv. Moravané, kteří skutečně obhájili svou vojenskou čest do krajních důsledků, nebyli Moravany etnickými – jejich označení vycházelo z faktu, že šlo o vojáky naverbované v říši za peníze moravských stavů. Zneuctěný obraz Adorace dítěte ze zámecké kaple ve Štěnovicích u Plzně se dle všeho v rukou Dominika à Jesu Maria opravdu objevil a sehrál jakousi ideově propagandistickou roli zejména na počátku bitvy. Nasvědčoval by tomu fakt, že karmelitán byl přítomen štábní poradě velitelů císařské a ligistické armády, což jinak nebylo u polních kaplanů zrovna obvyklé. Po vítězství se to samozřejmě náležitě zveličilo a opentlilo. Podle oficiálních „tabulkových“ (tj. nadhodnocených) zpráv „česká“ armáda (složená z oddílů naverbovaných českými, moravskými, slezskými a hornorakouskými stavy, jakož i jejich spojenci v Uhrách, Sedmihradsku, Nizozemsku a v protestantských zemích říše) měla mít dohromady 23 000 mužů (z toho 11 600 pěších) a deset děl. Císařští pod Buquoyem disponovali silou 14 400 vojáků, ligisté v čele s maršálem Tillym drželi levé křídlo sestavy s 10 400 muži. Dohromady čítala vítězná koaliční armáda na 6 000 jízdních a 18 800 pěších vojáků plus dvanáct polních děl, proslulých „dvanáct apoštolů“ z mnichovského arzenálu. Početní ztráty na stavovské straně dostoupily počtu okolo čtyř tisíc padlých, raněných a zajatých. Katolíci ztratili pouhých osm set bojovníků především z císařských řad, ztráty Ligy byly zanedbatelné.

Část velitelů údajně do poslední chvíle pochybovala, zda ke střetu skutečně dojde…

Obě strany bitvu vzhledem k pokročilé roční době a dosavadním výsledkům polních tažení svedly tak trochu proti své vůli. Povstalecké vojsko si ovšem zvolilo bojiště a postavení – a to tak dobře, že císařský velitel Buquoy nevěřil, že se protivníka podaří porazit. Z téhož důvodu vrchní velitel stavovských sil Kristián z Anhaltu ještě ráno před bitvou přesvědčoval Fridricha Falckého, že k žádnému boji nedojde. Katolíci nebyli vybaveni k delším obléhacím operacím, takže vleklé zimní dobývání dobře opevněné a zásobené Prahy by pro ně nepřipadalo v úvahu. S tím, že jim město nakonec otevře brány dobrovolně, pravděpodobně nepočítali ani v nejodvážnějších snech.

Jaké byly dopady bělohorské události?

Bílá hora znamenala počátek vítězného tažení katolické aliance po evropských bojištích (zastavili je až Švédové u Breitenfeldu o více než desetiletí později). Zhroutila se obrana Prahy, uprchl král, zcela se rozložilo samo povstání a jeho protagonisté se jali poněkud nedůstojně žadonit vítěze o milost. Potrestání viníků bylo sice exemplární, ale v rámci práva, neboť stavové se nepochybně dopustili zločinu velezrady. Ferdinanda II., navzdory tradovaným představám, vedla více politická nutnost nežli nějaká osobní msta. Účelové pohnutky naopak nelze vyloučit u těch, kteří jeho rozhodnutí uváděli do praxe – řízené znehodnocení měny stačí jako příklad za všechny. Výsledek bitvy podmínil další vývoj, který vyvrcholil vydáním nové zemské ústavy – Obnoveného zřízení zemského. Změnila se struktura sněmu a rozhodujících úřadů, habsburská dynastie si zajistila dědičné právo na český trůn, došlo k omezení politické moci stavů a zavedení principu „čí vláda, toho náboženství“ v podstatě postavilo nekatolíky mimo zákon. Většina jich zvolila konverzi, menšina exil, z něhož se jich kupodivu dost navrátilo a přestoupilo ke katolictví. Ti, kteří odešli natrvalo – lhostejno, zda mluvili česky či německy – však namnoze představovali intelektuální výkvět země. Páteří duchovního uvědomění raně novověkého národa a garantem jeho politické kontinuity se tak namísto měšťanské utrakvistické inteligence a bratrského duchovenstva stal vlastenecký katolický klérus a s ním ideově spřízněná šlechta domácího i cizího původu. Taková byla skutečnost, vše ostatní je ideologie.

Nelze tedy souhlasit ani s mýtem, že „na Bílé hoře prohrál český národ a byla zničena samostatnost českého státu“?

České povstání v letech 1618–20 bylo aktem protidynastického odporu části zemské stavovské obce, nikoliv „národa“, jak jej u nás známe od 19. století. Historikové již dávno doložili, že o konci existence starého českého státu nelze v případě Bílé hory hovořit, mnohem spíše upozorňovali například na zrušení české dvorské kanceláře za Marie Terezie. Podobné je to i s germanizací: myšlenku jazykového sjednocení v dědičných zemích přineslo a prosazovalo teprve osvícenství, které tak ovšem nečinilo z nějaké nacionální zášti, nýbrž zcela utilitárně. Řada proměn, které si spojujeme s Bílou horou, by se nepochybně udála tak jako tak. Obnovení náboženské tolerance by v případě svého vítězství nepřipustili ani evangelíci, jen by se zkrátka děti ve školách dnes učily o tom, kterak se do Čech z exilových jezuitských tiskáren v Bavorsku odvážně pašovala kapesní vydání papežských encyklik, a Jan Amos Komenský by byl znám jako neúprosný reformační komisař slídící v selských chalupách i měšťanských domech po zakázaných spisech Tomáše Akvinského a ve volném čase se věnující vlastní literární tvorbě. Národní uvědomění 19. století by se posléze v Čechách (podobně jako v Polsku) odvíjelo od kříšení odvěkých katolických tradic národa násilně reformovaného vítěznými Němci a jejich domácími kalvinistickobratrskými přisluhovači… Samozřejmě nadsazuji, ale nikdo menší než Josef Pekař nezveřejnil provokativní teze, podle nichž by v případě vítězství kalvinismu dnes již v Čechách neexistovala česká řeč a rozbujelý evangelický stavovský stát by – obdobně jako kdysi v Polsku – dávno zanikl následkem šlechtické anarchie. Jádro věci je ale jinde: dějiny není možno zpětně kádrovat, nelze do nich vkládat dnešní hodnoty a ideály. A hlavně už opravdu není nutno spojovat s potridentským katolicismem výhradně feudální reakci a evangelictví naopak idealisticky podsouvat ideály demokracie, tolerance – a málem i socialismu. Historie možná není spravedlivá, ale černobílá ideologická schémata nesnáší přímo bytostně.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay