Vydání: 2017/37 Papež na cestě za smířením, 12.9.2017, Autor: Aleš Palán

Ukázal totiž českou literaturu jako starobylou a svébytnou. Stal se nejpřekládanějším českým spiskem v celém století a zároveň živou vodou, která pokropila vlastenecké vzedmutí mladého národa. Podle místa svého původu mu říkáme Rukopis královéhradecký.
Raně středověké básně, které jeden z nálezců Václav Hanka brzy publikoval, ale také záhy nadnesly otázku jejich pravosti. Zejména tehdy, když se s „objevy“ doslova roztrhl pytel. Dalším „nálezům“ vévodil Rukopis zelenohorský, který byl vlastencům zaslán anonymně poštou o rok později. Tento text, údajně z konce 9. století, měl být nejstarší českou dochovanou literární památkou vůbec a měl ukazovat autentické slovanství ještě neovlivněné západním křesťanstvím.
Později byl naopak „objeven“ starobylý překlad Evangelia sv. Jana a další zlomky. Podezření budil už sám fakt, že objevy se pravidelně shromažďovaly v rukách buditele a básníka Václava Hanky, muže, který mimochodem po ruském vzoru užíval jména Váceslav Váceslavič, a dramatika Josefa Lindy. Ten ostatně „nalezl“ úplně první rukopis Píseň Vyšehradskou – a to v roce 1816. Skladbu začínající slovy „Ha, ty náše slunce, Vyšegrade tvrd!“ prý vypátral ve staré knize přímo ve svém bytě.
Pravda, či mýtus?
Jak v rozhovoru upozorňuje náš přední odborník na Rukopisy Dalibor Dobiáš z Ústavu pro českou literaturu AV, s jednoznačným soudem – pravda, nebo podvrh – se na tyto texty díváme až dnes. Dobový pohled byl schopen s Rukopisy pracovat také jako s legendou či mýtem.
Přesto vystoupit proti pravosti Rukopisů vyžadovalo odvahu. Tomu, kdo by tvrdil, že jde o novodobé falzifikáty, hrozilo označení za škůdce národa. Jedním z těch, kteří se navzdory negativním reakcím postavili za pravdu, byl pozdější československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. I když je novodobý původ Rukopisů již doložen, i dnes se najdou lidé, kteří tvrdí, že Rukopis zelenohorský je písní z doby bájné kněžny Libuše.
Ale nekruťme nad našimi předky hlavou. Současný mediální svět je falzy přímo zaplaven. Říká se jim fake news, jde o neověřené zprávy, dojmy vydávané za fakta, manipulace, polopravdy i zjevné výmysly. Některé jdou vysloveně proti zdravému rozumu. Mnohé mají tuhý kořínek, jiné jsou záhy vyvráceny či zapomenuty a nahrazeny dalšími. Některé fake news mají zcela fantaskní charakter, jiné realitu jen drobně posunují.
Kdo ví, jak to vlastně bylo...
Ve střední Evropě jsme aktuálně vystaveni tlaku několika proruských webových stránek. Ty vykreslují Putina jako dobrodince lidstva a EU, Západ či Spojené státy jako zločinecké spiknutí. I ten, kdo této převrácené logice neuvěří, může odejít z návštěvy takového webu zasažen. Stačí, když čtenář konspiračních webů zpochybní vlastní myšlenková východiska. „Kdo ví, jak to vlastně bylo. Pravdu mají svým způsobem všichni.“ I to už stačí jako jed, který dál pracuje v kořenech demokracie.
Do skupiny lidí, věřících na novodobé bludy, se nám podařilo proniknout. Jména v reportáži na protější straně jsou změněna, nekonkretizujeme ani městečko, v jehož okolí tato skupinka žije. Často navštěvují výše zmíněné konspirační weby, ale sestupují mnohem hlouběji, do oblastí, kde už vůbec nejde o práci se skutečností, ale o vyjádření postoje, či rovnou nenávisti.
Fake news nejsou žádnou novinkou. Dvousetleté výročí „objevení“ Rukopisu královédvorského nám připomíná jeden z nejvlivnějších falzifikátů v českých dějinách. Věřily mu zástupy, opíraly o něj vlastní národní identitu. Hankovy a Lindovy Rukopisy nešířily nenávist, byly „jen“ kulturním podvrhem. Z jistého úhlu pohledu splnily i pozitivní roli.
To se o mnoha dnešních fake news říct nedá. Jejich účelem je totiž rozeštvávat a útočit. Některé pocházejí z konspiračních dílen, jiné vycházejí z archetypálních předsudků. Výběrem několika fake news z domácí dílny naši dvoustranu uzavíráme. S tématem ale souvisejí i komentáře na str. 8.