Falešný pocit viny

Vydání: 2005/3 Falešné pocity viny, 11.1.2005, Autor: Kateřina Beščecová

Pro mnoho z nás je jakýmsi předobrazem vzorného křesťana člověk se skloněnou hlavou, který se pokorně bije v prsa a říká: „Mea culpa, mea maxima culpa.“ Často zpytuje svědomí a důkladně se zpovídá - pro jistotu i z toho, co „neprovedl“. Stále se strachuje, aby něco neudělal špatně. Vyhlíží to jako pokora, ale ve skutečnosti tento člověk trpí falešnými pocity viny. Jde o momentální omyl, o „slabé nervy“, nebo o něco vážnějšího? A měli bychom to začít léčit? O tom si povídáme s morálním teologem Jiřím Skoblíkem.

Řada lidí trpí falešným pocitem viny, ale nevědí, že je falešný. Jak byste ho vysvětlil?

Člověk žije v představě, že něco je pro něho závazkem. A když tento závazek z nějakých důvodů nesplní, vyčítá si to a prožívá to jako vinu. Klasickým příkladem je páteční půst – tento typ lidí stále trvá na tom, že v pátek musí být půst od masa. Přitom dnes už je možné vyjádřit znamení solidarity s církví, shromážděnou pod křížem na Kalvárii, i jiným způsobem, třeba návštěvou opuštěného člověka. O to trapnější je, když se stále ještě tu a tam setkáváme s jedinci, kteří se domnívají, že dnem přísného postu je Štědrý den. Tito lidé si nakonec ten smažený řízek k bramborovému salátu přece jen dají - ale se špatným svědomím. Zkrátka jde tu o aktuální neznalost kvality určitého mravního jednání neboli o omyl.

Jak ale rozpoznáme, jestli jde o omyl, nebo o skutečnou vinu?

Vždycky jsou ve hře dvě věci. Jeden pramen pro možnou vinu je objektivní, kdy člověk jedná v rozporu s mravním řádem. Tady sledujeme skutkovou podstatu jednání. Ale to samu vinu v pravém slova smyslu nezakládá. Vinu zakládá až subjektivní stránka, tedy přesvědčení, že se proviňuji. Jestliže si myslím, že něco je závazek - byť tomu tak ve skutečnosti není - a přesto to nedodržím, jsem vinen. V tom je to smutné. Lidé by se proto měli informovat, aby si docela zbytečně nekomplikovali život.

Věřící trpí častěji pocity viny než ti, kteří nemají ve zvyku zpytovat své svědomí...

Dělat krátkodobou nebo dlouhodobou bilanci není špatné. Ale věřící samozřejmě musejí trochu znát, co se po nich žádá. Například by měli umět rozlišit hranici mezi pokušením a hříchem. Pokušení může doléhat tak masivně, že má člověk prožitek provinění. Ve starých knihách se píše, že je to obrovská rafinovanost ďábla. Ten tak dlouho naléhá, až člověk, aby už měl od něj pokoj, ten hřích udělá. A teprve v tomto okamžiku dobrovolně souhlasí se zlem. Lidé se nezřídka k vlastní škodě zpovídají z pokušení, které se nestalo činem.

Odkud se v člověku falešný pocit viny bere?

Velkou roli při vzniku falešného pocitu viny hraje křehkost nervové soustavy a mnohdy tu pomůže psycholog, nebo i psychiatr. Osobně bych řekl, že osvědčenou radou, která lidem v úzkosti pomůže, je ukázněná poslušnost vůči duchovnímu vedení, které po určitou dobu převezme za člověka odpovědnost, než mu pomalu pomůže k nutnému osamostatnění. Jak se člověk uzdravuje, dostává od duchovního rádce určitá pravidla, podle kterých se má řídit. Jedno z nich je, že kdykoliv zpytuje svědomí a napadne ho, že možná, třebas, asi, snad něco udělal špatně, smí a má to ignorovat. To je výsada úzkostlivého svědomí: smí ignorovat nejistotu.

Takže zpovědník zde může být jakýmsi lékařem?

Lékařem zrovna ne, u vysloveně patologických případů by jednal chybně, kdyby si na lékaře hrál. Ale dobře se může zhostit úlohy amatérského psychoterapeuta, který profesionalitu vyváží svou bohatou zkušeností. Nemusí to být zrovna zpovědník, může to být laický duchovní rádce – samozřejmě žena právě tak jako muž. Považte jen, jak velkou moudrostí disponuje stará, zkušená řeholní sestra, která někdy „čte“ v duši novicky, těžce se orientující ve svých zmatcích. Prostě jde o jinou osobu, která za člověka převezme jakousi mimotělní funkci svědomí.

Jak často se u lidí vyskytuje falešný pocit viny?

Bohužel to není výjimečná věc, a to ani v době, kterou Pius XII. charakterizoval jako dobu zániku vědomí hříchu. Spíš naopak. Rozhodně se to ale nedá vydávat za známku hlubší zbožnosti! Je to handicap, který je zapotřebí odstranit. Dokonce můžeme říct, že se v něm skrývá určitá duchovní pýcha. Takovému člověku absolutně chybí důvěra v milosrdenství, chce být perfekcionisticky spokojen sám se sebou. Když nemůže, těžko to snáší.

Modlíme se „odpusť nám naše viny“, a přitom jsme schopni trpět falešným pocitem viny. Znamená to, že nevěříme v odpuštění?

Nesmíme směšovat víru v odpuštění s jeho prožitkem. Mohu věřit, že Otec přijímá mou opravdově míněnou prosbu „odpusť nám“. Nemusím to ale ke své spokojenosti cítit – to už je jiná kapitola. Jsme tak utvořeni, že věnujeme více pozornosti svým pocitům než myšlenkám. Skoro bych řekl, že víra se výrazně legitimuje v protisměru k „pocitům“. Otázka je, do jaké míry věříme „v duchu“ v účinnost své modlitby, jakou míru důvěry máme v její vyslyšení. Pokud důvěru nemáme, jsou to vlastně jen holá slova, která házíme do éteru. Ale to je problém mnoha lidí, protože hluboká důvěra v odpuštění je poměrně mistrovský kousek v duchovním postoji člověka.

Jaká je naděje na vyléčení falešných pocitů viny?

Jsem přesvědčen, že v uspokojivém rozsahu velká. V tomto ohledu jsem optimista, ale člověk trpící těmito pocity nikdy nesmí spoléhat na to, že se z úzkosti beze zbytku dostane. Řekl bych, že dobře řešený případ úzkostlivého svědomí je něco podobného jako opouzdřené tuberkulózní ložisko v plících. Ono nezlobí, člověk se s ním může dožít devadesáti let. Ale jestliže přijde nějaká ataka, může se najednou zdánlivě spravené úzkostlivé svědomí, které dosud dřímalo, znovu probudit. Protože tahle metla člověka velice mučí, nezřídka se stává, že člověk, vyčerpaný přemírou úzkosti, upadne do laxnosti. Na to je potřeba dávat pozor. Ze strachu, aby se úzkostlivost nevrátila, zavírá člověk před rozumně fungujícím svědomím oči a to, co by v úzkostlivosti ani ve snu nebyl schopen udělat, najednou bez výčitek udělá. Rozlište prosím svědomí úzkostlivé od svědomí jemného!

Někteří lidé jsou schopni manipulovat druhými tím, že v nich vzbuzují pocit viny...

Záměrná manipulace tohoto druhu je samozřejmě ohavnou chybou. Vzpomeňte si na vymývání mozků, kterému byli vystaveni někteří zajatci. 

Je manipulování druhými hřích? Ve zpovědním zrcadle nic takového nestojí.

Zpovědní zrcadlo je relativně prospěšná pomůcka, v žádném případě však není vyčerpávajícím seznamem možných deliktů. Pokud někdo druhého straší domnělou vinou a namlouvá si, že tím sleduje dobrý cíl, řídí se nepřijatelnou zásadou „účel světí prostředky“.

Mohl byste na závěr uvést několik rad, jak si dát pozor na falešné pocity viny?

1. Rozlišit dobře pokušení od hříchu a rozlišit závažnost hříchu. Nedomnívat se například, že když se přistihnu při roztržitosti v modlitbě, jsem smrtelný hříšník.

2. Být vděčný za příležitost k rozšíření a zdokonalení svého poznání objektivního mravního řádu, ať už četbou, promluvou, exerciciemi nebo vlastní rozumovou úvahou. Jakmile narazím na určité intelektuální znejistění, měl bych s tím něco udělat - na rozdíl od „nervového“ znejistění, které je dobré ignorovat.

3. Pokud na sobě člověk rozpozná sklon k úzkostlivosti (což se u někoho projevuje třeba tím, že při zpovědi do zbytečných detailů popisuje, co udělal, a není-li přitom respektován, s chutí si zpověď zopakuje jinde), zní pravidlo: neodkladně s tím něco začít dělat. 

4. Když už úzkostlivost propukla, najít někoho, kdo vzbuzuje důvěru, obrátit se na něho a učit se ho bezpodmínečně poslouchat. Úzkostliví lidé jsou totiž paradoxně velmi neukáznění.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 39 26. září – 2. října 2017

Setkání nádherné a nesdělitelné

Po nejvýznamnějších chrámech a poutních místech Česka putuje až do 7. října socha Panny Marie Fatimské.

celý článek


Zkušenost s Alfou proměňuje životy

Před pár měsíci se P. Mariusz Kuźniar stal koordinátorem kurzů Alfa v katolické církvi. Jaké s nimi má zkušenosti a s jakou vizí přichází?

celý článek


Každý by měl hledat svou vinici

Kolikrát v životě říkáme „ano“, ale pak se nám nechce, dáme přednost něčemu „důležitějšímu“ – nebo prostě zapomeneme. Uslyšíme o tom i v neděli v kostele…

celý článek


Neexistuje jednotný názor

Do povědomí širší veřejnosti se HELENA VÁLKOVÁ dostala jako ministryně spravedlnosti. Nešťastně se vyjádřila, že za Protektorátu se toho „zas tolik nedělo“, kritizovala…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay