Ekumenická manželství

Vydání: 2004/32 Ekumenická manželství, 31.8.2004, Autor: Kateřina Beščecová

Stavějí na tom, co mají společné
Když je řeč o “smíšených manželstvích“, v některých z nás to stále ještě vyvolává „smíšené dojmy“. Přitom rozdílnost vyznání nemusí být zas takový problém, jak se na první pohled může zdát. Mnohem podstatnější je, jak se manželé mezi sebou dokáží domluvit. Koneckonců z následujících dvou příběhů lze vidět, že „láska hory přenáší“.


Markéta asi jako celá řada katolických děvčat doufala, že si vezme katolíka. Vlastně si ani nikdy nepřipustila možnost, že by, až se vdá, nechodila v neděli celá rodina do jednoho kostela nebo že by její děti nebyly “katolicky“ pokřtěné. „Věřila jsem, že mi Bůh pošle do cesty ,toho pravého´. Pak se objevil Martin. Výborně jsme si rozuměli a bylo nám spolu dobře. Hned od začátku jsem cítila, že bych vedle něj chtěla strávit zbytek života. Ale když jsem se dozvěděla, že je evangelík, najednou jsem měla pocit, že je to špatně,“ líčí sedmadvacetiletá mladá paní. „Začali jsme spolu mluvit o víře, kladli si otázky. Navštívili jsme společenství toho druhého a přemýšleli o tom, co nás drží zrovna v té naší církvi a co se nám líbí na té druhé. To nás nesmírně sblížilo. Došli jsme k tomu, že se chceme vzít, ale že každý zůstaneme ve své církvi. Obě mají mnoho společného, a z toho budeme vycházet.“ Martin od začátku věděl, že ekumenické manželství může lidi k Bohu ještě víc přiblížit. Ze svého sboru znal několik smíšených párů, které chodily v neděli buď do obou společenství nebo každý do toho „svého“, a klapalo jim to.

SVATBA: U NÁS, NEBO U VÁS?
Po nějaké době se Markéta s Martinem rozhodli, že se vezmou. K přípravě na svatbu chodili do katolického kostela. Tak nějak přirozeně vyplynulo ze situace, že se svatba bude konat v katolickém kostele a oddávat bude katolický kněz za přítomnosti evangelického. Kde pokřtí své děti a kam je pošlou na náboženství, zatím nevěděli. Rozhodlo o tom prohlášení, které musela nevěsta podepsat ve snubním protokolu. Dozvěděli se o něm až na poslední chvíli a Martin z něj byl dost rozčarován. Nevěsta se zavázala, že „bude zachovávat a rozvíjet svou víru a žít podle ní, že bude respektovat náboženskou svobodu a svědomí svého partnera a bude se starat o jednotu a stálost manželství a o udržování rodinného společenství“. Na druhé straně formuláře stvrdila, že „uzavírá sňatek církevně nerozlučný, věrný, za účelem založení katolické rodiny...“

„Problém byl, že jsme neměli dostatek informací. Kněz nám téměř nic neřekl a byla chyba, že jsme se o to nezajímali víc. Až po svatbě jsme se dozvěděli, že s příslušným dovolením nebo dispensem (výjimkou udělenou ordinářem - pozn. red.) existuje poměrně široká škála možností, jak svatbu slavit, a že místo mého podpisu stačilo stvrzení svědka, že o závazcích své manželky vím,“ říká Martin. A později se dozvěděli i o Ekumenickém direktáři a apoštolské adhortaci Jana Pavla II. Familiaris consortio, které jsou ke smíšeným sňatkům vstřícné a pro které je prioritou rodina a vztahy v ní. Byť to Markéta s Martinem nevěděli, smlouvu podepsali. Jsou si jisti, že budou žít v praxi oba svou vírou. Křesťansky. To nejpodstatnější pro ně je, že se našli a že jsou spolu.

EKUMENISMUS NA TŘETÍ
Manželé Libuše a Jan Roytovi v těchto dnech slaví dvacet let od svatby. Ta se odehrávala ve sboru Církve československé husitské, asi i proto, že Libuše je husitská farářka. „Byli jsme si velmi blízcí, vnímali jsme jeden druhého jako dar od Boha. Bylo tak zřejmé, že patříme k sobě, že jsme spolu ani nechodili a rovnou se vzali,“ líčí paní Libuše. „Manžel, který je praktikující katolík, měl velmi laskavého a chápajícího duchovního pastýře. Také jsem se s ním setkala, je to velice vzácný člověk. Respektoval naše přání mít svatbu v husitském kostele. Nejednal bezhlavě, striktně podle určitých nařízení, ale praktikoval velmi individuální pastýřskou péči.“

Velkou výhodu oproti jiným smíšeným manželstvím vidí manželé Roytovi v tom, že jsou oba „profesionálové“. Ona farářka, on přednáší křesťanskou ikonografii na katolické teologické fakultě. „Víme, proč církve vypadají tak, jak vypadají, proč se rozhodly pro určitá dogmata, výnosy, liturgické projevy. Nechápeme je fundamentalisticky, ale jako formu, za kterou je určitá myšlenka a směřování. Takže když se nám něco na první pohled zdá nesrozumitelné nebo příliš přísné, klademe si otázky, proč to tak církev dělá, co tím chce sdělit, vracíme se k porozumění do historických souvislostí. Díky tomu i naše komunikace v rodině vždycky dopadne dobře. Víme totiž, že církev Kristova nám pomáhá na cestě k Bohu, a to je podstatné.“

KAM BUDOU PATŘIT DĚTI?
Když se ve smíšeném manželství narodí děti, okolí s napětím očekává, kde se bude odehrávat křest, případně kam půjdou ke svátostem... Pochopitelně každá strana v takový okamžik doufá, že o ty „své“ nepřijde. „Narodila se nám dvojčata. Jedno z nich bylo po dlouhou dobu ve vážném ohrožení života. My jsme vložili svou úzkost na bedra obou komunit a požádali je o přímluvné modlitby. Šlo o něco, co bylo pro všechny důležité, a tím se upevnily vzájemné vztahy.“ Na nedělní bohoslužby chodila rodina společně. „Museli jsme se rozhodovat i prakticky a v určitém období jsme chodili tam, kam se dalo zajet s širokým kočárem pro dvojčata, kde dětský křik nebyl příliš rušivý...“ Zpočátku to bylo v katolickém kostele sv. Gotharda v Praze. „Je pravda, že ráda chodím do husitského kostela. Tam se vždy cítím doma. Je naprosto nezbytné a samozřejmé udržovat stále živý vztah ke svým „mateřským“ církvím. A není to vztah odděleně každého z nás, ale je náš. Zvykli jsme si však chodit (a to je možnost velkoměsta) i tam, kde cítíme, že získáváme my i děti vnímatelnou posilu pro naši víru. V současné době je to například sbor u Salvátora u Staroměstského náměstí, který je evangelický. Není to pro nás přechod z církve do církve, ale cesta za dobrým pastýřem a kazatelem,“ vysvětluje Libuše.

Ekumenické manželství může dva lidi ještě víc přiblížit k Bohu i k sobě navzájem.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay