Vydání: 2008/36 Zamřížovaný čas - pohled na vězeňství z druhé strany, 2.9.2008
Duchovní začali působit ve věznicích bývalého Československa krátce po revoluci. „Proniknout do prostředí, jež bylo doménou protinábožensky vyškolených důstojníků na policejní úrovni, by asi bylo bez Boží pomoci nemožné,“ říká Bohdan Pivoňka, hlavní kaplan Vězeňské služby. Tito kaplani dnes působí ve 22 věznicích, na kaplanské službě participuje 10 církví.
Ve většině věznic a vazebních věznic fungují duchovní, většinou dobrovolníci. Kaplanů je dvaatřicet – sedm z nich je zaměstnáno na plný úvazek, ostatní na částečný. „Za významný pokrok považuji, že v kaplanské službě se angažují i duchovní – tedy ti, kteří jsou často ještě vedle svých sborů a farností zaměstnáni aspoň na kousek pracovního úvazku jako kaplani u Vězeňské služby ČR,“ komentuje současný stav B. Pivoňka. „Za deset let kaplanské služby se podmínky změnily k nepoznání. Dnes jsme na mnoha místech, i mezi spolupracovníky standardního personálu, objevili své přátele, s nimiž si rozumíme a kteří důvěřují nám. Úkol ovšem zůstává pořád stejný: být tu pro lidi, kteří nás potřebují – a to na obou stranách katru. A žádnou z těchto stran se nenechat zneužívat.“
Vězeňská duchovenská péčeDuchovní ve věznicích, dobrovolníci i kaplani jsou většinou členy občanského sdružení Vězeňská duchovenská péče. Panovaly obavy, aby kaplanská služba po dosažení určitých pozic nechtěla vyloučit službu dobrovolnou. Nestalo se tak. Kaplani mají kromě vlastní pastorace a organizačních povinností i „papírování“ – ponejvíce podchycování dat a jejich zanášení do elektronických databází. Dále jsou poradci ředitele věznice v církevních otázkách atd. Dobrovolníci tyto starosti nemají a mohou se více věnovat odsouzeným. Občas by ale mohli propadnout jejich „namlouvání“, tedy ovlivňování náhledu duchovních ve prospěch dotyčných vězňů (organizace Vězeňské služby je pro dobrovolníky přece jen víc represivní než „kamarádskou“ institucí). Když se však obě skupiny ve svém působení doplní, je to téměř ideální. Kaplanské vědomí odpovědnosti vůči organizaci, jež je zaměstnává, a „laický“ impulz k naději pro vězněné vytvoří žádoucí katalyzátor progresivního vztahu.
Ekumena ve vězeníBěhem vývoje duchovní vězeňské služby nevznikla žádná preferovaná církev, není zde jeden jediný pravdivý směr. „Teologicky je pravda darem Božím, který jednou v jeho království ke svému mnohému překvapení rozbalíme,“ říká B. Pivoňka a dodává, že ve vězení nejsou lidé konfesně vyhranění. „Musíme začínat asi tak, jak bychom měli vždycky: od našeho lidství a od toho, co nás spojuje. Ježíšův přístup k okolí byl výrazně takový: v citlivosti na lidské problémy naznačoval možná řešení. K víře se dostával prakticky. Nakonec neodvrhl ani ty, kteří ´nepatřili do jeho ovčince´.“
(bop)