Drinské mučednice: věrnost až k prolití krve

Vydání: 2011/41 Drinské mučednice, 6.10.2011, Autor: Alena Scheinostová

Jula Ivanišević, Berchmana Leidenix, Krizina Bojanc, Antonija Fabjan, Bernadeta Banja. Od soboty 24. září se také k nim církev obrací jako k blahoslaveným: v bosenském Sarajevu tyto členky Kongregace Dcer Božské lásky, známé jako „drinské mučednice“, blahořečil zástupce Svatého otce kardinál Angelo Amato.

„V jednu prosincovou noc roku 1941 nás matka probudila: ‚Děti, vstávejte!‘ a otevřela horní okénko. Slyšeli jsme ženské hlasy křičet, sténat a prosit o pomoc. Rozeznali jsme každý zvuk, každé slovo. Bylo slyšet slova: Ježíši – Maria – Josefe! Jeden mužský hlas křičel: ‚Neexistuje už Řím ani papež, neexistují Chorvati!‘ To křičeli srbští četnici. A znova sténání ženských hlasů a volání o pomoc. Po těle nám přecházel mráz a naskakovala husí kůže. Minuty se vlekly velmi pomalu, jako by každá trvala hodinu. Potom bylo slyšet silný tupý úder a po něm slabší, zato bolestivé sténání. To bylo slyšet čtyřikrát. Zakrátko nastalo hrobové ticho. Ticho plné strachu a nepokoje.“ Takto zachytil své vzpomínky na noc 16. prosince 1941 ve městě Goražde Anto Baković v knize Drinské mučednice. Jako desetiletý se tak stal svědkem vraždy, která i ve vykloubených časech občanské války mezi Srby a Chorvaty – pravoslavnými a katolíky – děsila svou brutalitou. Pět řeholních sester bylo přepadeno srbskými četniky v klášteře ve vzdáleném Pale, odvlečeno do kasáren v Goražde a zde zavražděno, protože odmítly být svým věznitelům po vůli. Kromě jediné – šestasedmdesátileté sestry Berchmany, která po cestě padla vyčerpáním a jako „zbytečná“ byla zavražděna několik dní po svých společnicích.

Klášter v plamenech

„Mariin domov“ v horském Pale nedaleko Sarajeva byl založen roku 1911 – sestry Božské lásky zde koupily pozemek s kusem lesa a zbudovaly tu sanatorium pro své nemocné členky. Poblíž vznikla také mariánská kaple, udržovaná zahrada, dětské hřiště a tenisové kurty a záhy též základní škola, kam sestry přijímaly všechny děti bez rozdílu víry – katolické, pravoslavné, muslimské i židovské. Mariin domov se stal vyhledávaným rekreačním centrem i místem, kde nacházeli zastání potřební napříč vyznáními i národnostmi. Pro laskavost a štědrost, které sestry příchozím prokazovaly, dostal klášter v okolí přízvisko „hospic chudých“. „Nikdy jsme nikomu neublížily, konaly jsme jenom dobro, nic se nám nemůže stát. Zůstaneme tady, abychom podporovaly naše sousedy i v těchto těžkých časech,“ reagovala pětice sester, když je provinční představená po začátku občanské války vyzvala, aby se uchýlily do bezpečí. Sestry se trpce mýlily – podle některých svědectví přivedl násilníky do jejich kláštera dokonce člověk, jemuž krátce předtím darovaly dřevo na stavbu domu. „Situace se zhoršila pro všechny, žijeme tu ve strachu před četniky a dnes poprvé jsem je viděla i já. Okolo se velmi tvrdě bojuje a střílí ve dne v noci. Jen dobrý Bůh ví, kdy to všechno skončí,“ psala představená komunity v Pale Jula Ivanišević 26. listopadu 1941 své sestře. Několik dní nato, 11. prosince, četnici klášter přepadli – snad pod nepravdivou záminkou, že sestry kolaborovaly s velením nepřátelského vojska, spíše však pro fanatickou nenávist ke všemu katolickému. Sestra Jula nebyla v domě přítomna, vracela se s pomocníkem z nákupu. Když viděla, že je klášter v nebezpečí, nechala pomocníka utéci a sama se přidala ke spolusestrám. Spolu se slovinským knězem Franzem Meškem, který byl právě v domě, je četnici odvedli do nedaleké krčmy a klášter vyrabovali a zapálili. Ten den byli povražděni všichni katoličtí muži z okolí.

Pochodem smrti k vodám Driny

Jejich ženy byly zadrženy spolu se sestrami. V noci byla celá skupina odvedena do sousedního Rakovatze – neschůdnou cestou přes zasněžený horský les, kdy teplota klesala až na dvacet pět stupňů mrazu. Stařičká sestra Berchmana neměla přitom ani boty, byla jen v domácích pantoflích, dostatečné oblečení neměly ani další ženy ve skupině. Zatímco ostatní zajatkyně zůstaly v Rakovatzi, sestry byly přinuceny pokračovat dál. Nedaleko vsi Sjetlina, kde sídlilo četnické velitelství, byla zcela vyčerpaná sestra Berchmana ponechána s příslibem, že ji pošlou za ostatními, až se zotaví. Nejspíš netušila, jak krutě bude slib vyplněn. Také kněz Meško byl propuštěn – jeden z četniků na velitelství ho poznal jako známého Hitlerova odpůrce. „Jsem Slovinec, nemám s občanskou válkou nic společného,“ opakoval prý kněz. Pomohlo by sestrám, kdyby se býval zmínil, že Slovinky jsou také Krizina Bojanc a Antonija Fabjan, Bernadeta Banja že je Maďarka a sestra Berchmana Rakušanka? Čtyři zbylé řeholnice prošly ponižujícím výslechem s mnoha falešnými obviněními a nakonec padlo rozhodnutí předvést je na velitelství do Goražde. Celý pětašedesátikilometrový pochod z Pale do Goražde, provázený nadávkami a bitím, přetrpěly sestry prakticky bez jídla, spánku a možnosti se ohřát. Příchod do kasáren 15. prosince odpoledne tak bezmála uvítaly jako cíl, kde si budou moci vydechnout. Místo toho jim však četnici poručili, aby se svlékly: pokud se jim prý poddají, zůstanou naživu a budou pro ně pracovat. „Moje matka často opakovala, co v tu noc povídal Blagoje, že jim sestry stále odpovídaly: ‚Živé se nikdy nevysvlečeme! A dokud žijeme, nebudeme s vámi spát! Jsme zasvěcené Bohu a jemu jsme daly slib,‘“ vzpomíná Anto Baković. Blagoje byl jeden z četniků, kteří si po masakru sester přišli odpočinout a umýt si zbraně do nedalekého domu Bakovićovy matky. Když se pak četnici na sestry vrhli, ty se jim začaly tvrdě bránit a snažily se ukrýt v domě; pokoušely se s nimi domluvit, modlily se. Byly surově zbity a na chvíli ponechány o samotě, aby se „rozmyslely“ – a aby útočníci sami zvážili další postup. Neústupná obrana žen, které pokládali za „válečnou kořist“, ale také pokročilá hodina a požitý alkohol je však podnítily k novému útoku. Tu sestra Jula otevřela okno a na její pokyn sestry vyskočily ven. Těžce zraněné je pak četnici, zuřiví, že jim oběti unikly, na ulici ubodali noži. Mrtvá těla místní ženy vzápětí obraly o řeholní oděv i prádlo, nahé je pak četnici dostrkali ke Drině, kde je nechali ležet. Až za několik dní je tamní hrobník vhodil do řeky – poslední odpočinek tak našly ve vlnách, kde podle dobových svědectví v krvavé vodě a plovoucích krách skončilo na osm tisíc obětí občanské války.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay