26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dokáže církev ocenit práci těch, kteří pro ni pracují?

21. 11. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/47 Umí být církev vděčná?, 21.11.2006, Autor: Petr Lindr

S církví jako institucí se v běžném životě setkávají věřící i nevěřící. Obvykle ji reprezentují jednotlivé osoby, více či méně zapojené do struktury a hierarchie této instituce. Mnozí z nás pro církev pracovali, nebo pracují, a mají s jejím chováním rozdílné zkušenosti. Zeptali jsme se na názory některých z nich. Všichni dotazovaní jsou praktikující katolíci. Anketa nemůže vyjadřovat objektivní názor na církev a její hodnocení, je pouze sbírkou odpovědí několika dotázaných lidí.

Povzdechnutí pracovníka v církevních strukturách

Pracuji jako správce majetku. V aparátu biskupství se najde několik lidí, kteří věcně a operativně spolupracují. Díky Bohu za ně. Konkrétní stav farnosti naše biskupství téměř nezajímá, výjimkou jsou dva případy: když má farnost mimořádné, vyšší příjmy – zde je potom zájem o to „pohlídat“ si příjmy; nebo když má farnost nějaký objekt, který by bylo možno komerčně využít. Manažersky je řízení nedostatečné, neexistuje funkční systém předávání informací, který by řešil kompetence pracovišť na biskupství a jejich odpovědnosti v rámci „servisu“ pro farnosti. Finanční ocenění je na úrovni podpory v nezaměstnanosti. Moje práce je ale zajímavá v širokém spek- tru problematik. Rád bych pracoval s větším rozsahem odpovědnosti i celkové náplně, ale s dvojnásobným finančním oceněním. Pak bych nemusel pracovat v jiném pracovním úvazku, abych se uživil.

Hlas dobrovolníka – volontéra
Za zástupce církve považuji nás všechny – klér i laiky. A zvláště silně to cítím v prostředí, které je ateistické a kde hned každého věřícího člověka spojují s celou církví.
Pracujeme pro církev zcela zdarma – rok svého života věnujeme naplno službě Bohu, církvi. Je ale pravdou, že by se ze strany církve samotné mohlo dostat tomuto projektu větší podpory a zájmu.
Žijeme na faře jako společenství – kněz a volontéři. Je to velká škola, ve které se učíme naslouchat druhým a spolupracovat prostřednictvím našich schopností na velkém organismu církve.

Jeden z katechetů
V roce 2002 jsem ukončila čtyřleté dálkové studium na KTF UK. Byly to náročné roky. Když jsme měli v Karolinu promoci, bylo nám líto, že nebyl přítomen jediný biskup, který by nám „jménem církve“ poděkoval za to, že jsme nasadili čtyři roky života pro to, abychom v této církvi mohli lépe pracovat. Měli jsme dojem, že „nějací dálkaři“ za to prostě nestojí.
Čtvrtým rokem vyučuji náboženství, jednak tzv. „farní“, a potom také v ZŠ. Ředitel ZŠ, ačkoliv nemá s církví vůbec nic společného, mi nabídl po tříměsíční zkušební lhůtě smlouvu na dobu neurčitou. Ve škole vyučuji dvě hodiny týdně. Farní náboženství vyučuji pět hodin týdně. Plat od biskupství za těchto pět hodin je pouze nepatrně vyšší než ten, který dostávám ve škole. Biskupství ovšem neproplácí žádné prázdniny, uzavírá s katechety smlouvu vždy od září. Překvapilo mě, že práce katechety má být něco, co má dotyčný dělat v podstatě bez nároku na honorář (40 Kč za odučenou hodinu pokládám za neadekvátní) a nikoho nezajímá, jestli rodinná situace toto umožní. Jakoby dělník nebyl hoden své mzdy...
A tak vyučuji náboženství s vědomím, že je to důležité. Naučila jsem se nehledět na to, jak církev tuto práci ohodnocuje a jak dalece její představitele zajímá i to, že si jinde musíme vydělat proto, abychom mohli učit. 

Ochotný farník a jeho zkušenost
Zkušenost s vděčností církve se mně, člověku, který od mládí až nyní do důchodového věku pracuje zadarmo a rád pro farní společenství, jeví ve dvojí podobě:
Za komunismu spravoval naši farnost farář s jedním, výjimečně dvěma kaplany. I když mnoha věcem nerozuměl, byl farníkům vděčný za pomoc a povzbuzoval nás k další činnosti. Věděl totiž, že hodnota pomoci nespočívá tolik v množství nebo kvalitě výkonu samotného, ale ve velikosti lásky a nasazení pro věc.
Po revoluci převzal farnost jeden řád, který je organizačně a snad i finančně slušně zajištěn. Noví duchovní budí dojem, že v nás laicích vidí jen trpěný inventář, který tak nějak ke klášternímu podhradí patří. Jistěže existuje vděčnost a také se děkuje, ale tak nějak souhrnně, maximálně dvakrát do roka, a to jedním dechem a jednou větou. Mnohdy ji překoktá u ohlášek ministrant.
Říká se, že církev s bezbožným komunismem kdysi bojující, byla nyní vystřídána církví nad bolševiky vítěznou. I mně se to tak nějak jeví. Buď jsme byli zmlsaní za komunistů pastoračně schopným duchovenstvem, které to s námi laiky umělo, anebo spiritualita některých našich řádových společenství postrádá to, o co asi šlo Pánu Ježíši, když vyslovil touhu, čím by se jeho následovníci měli stát: „rybáři lidí“. K metodám jejich práce však určitě patří poděkovat a navázat s laikem prostý lidský kontakt.

Pohled řemeslníka na chování zástupců církve
Ve svých šedesáti letech se již dívám na chování zástupců církve s odstupem a ostří mojí kritičnosti je značně otupeno v důsledku pochopení darů církve pro osobní život můj i celé rodiny. Snažil jsem se již od mládí zapojovat hlavně do materiální pomoci. Jednalo se převážně o řemeslné práce na kostele a na faře. Moje práce byla přijímána s vděčností. Myslím, že jen v jednom případě jsem cítil lhostejnost a nezájem.

Zkušenosti důchodkyně z vedení modliteb
Už to bude téměř dvacet let, co v našem kostele vedu před každou mší svatou růžencovou modlitbu. Za ty dvě desetiletí se u nás vystřídalo několik farářů a vlastně jen jediný z nich mi dokázal projevit nějaký vděk. Pro ostatní to bylo samozřejmostí, u některých jsem dokonce měla pocit, že mi to vysedávání ve studeném kostele jen blahovolně trpí.
Nečekám pochvaly ani hmotné odměny. Ale alespoň laskavý pohled nebo vlídné slovo bych si snad zasloužila.

Zaměstnanec varhanářské firmy
Mojí profesí je varhanářství. Věnoval jsem mu celý život, převážně prací pro církev, a tak již mohu porovnávat. Musím poctivě říci, že v osobních i hospodářských vztazích jsem nikdy nenarazil na nepřekonatelný problém, naopak. Všichni správci farností byli korektní, většinou až úzkostlivě přesní v plnění dohodnutých úkolů, ani placení nebylo problémem. To přetrvalo do dnešních dnů.
Hlavně mi chybí přátelské slovo, dobrá rada, uznání, společná modlitba za zdar díla. Dnešní doba přinesla výrazné ochlazení vztahů. Laskavé hospodyně už na většině far nejsou a kněží nemají na nic čas, jsou unavení, komunikují odměřeně. Možná je ani nenapadne, že jsme také věřící, kteří stojí o povzbuzení. Naštěstí to neplatí stoprocentně. Stále se ještě najdou duchovní, většinou starší, kteří umí evangelizovat i mezi řemeslníky, dokáží nás oslovit a potěšit. Měli by to učit ty mladé.

Pracovník v církevních strukturách a jeho zkušenosti
Pro církev pracuji již řadu let a svou zkušenost s chováním zástupců církve mohu zhodnotit spíše jako dobrou. V jádru je církev takovým „hodným“ zaměstnavatelem. Platí mzdu včas, za případné chyby se nestřílí a okamžitě nevyhazuje.
Je to výhoda pro ty, kdo pracují rádi a poctivě. Tito lidé k tomu, aby podávali dostačující výkony, nepotřebují mít nad sebou pevnou ruku a přísný dohled. Bohužel však v církvi pracuje celá řada lidí, kteří by takový dohled potřebovali a schází jim pevná ruka šéfa. Církev pro svou nálepku „dobroty“ nemá sílu zaujmout i tvrdší stanovisko k práci těch, kdo ji dělají špatně, a spíše se hledají možnosti, jak problém vyřešit bez neschopného, než aby se neschopný za- městnanec nahradil schopnějším.
Nešvarem ve vztahu církve a těch, kdo pro ni něco dělají, je nedostatek vděčnosti za to, co schopní lidé dokáží. Když se něco daří, bere se to jako samozřejmost. Chybí dostatečné finanční a morální ohodnocení. Problém vidím také v nedostatku vděčnosti k těm, kteří církev podporují finančně. Církev velmi dobře umí s nataženou rukou žádat věřící, sponzory, podnikatele, vedení měst a obcí o finanční podporu. Když však přijde na řadu prokázat vděčnost nebo poděkovat, tak na to už zapomíná. Řada světských neziskových organizací umí se svými dárci komunikovat daleko lépe.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou