Dokázat přijmout sám sebe

Vydání: 2006/17 Nemám rád sám sebe, 25.4.2006, Autor: Kateřina Beščecová

Připadáte si někdy jako ten nejhorší člověk pod sluncem, skoro až jako hadr na podlahu a raději byste se neviděli? Máte radši své bližní než sebe a myslíte, že je to tak v pořádku? Nebo neustále potřebujete, aby vám druzí dávali najevo, jak si vás váží, protože sami to neumíte? Pak by vás mohl zaujmout následující rozhovor s Jakubem Hučínem.

Co je příčinou toho, že se někteří lidé nemají rádi?
Jestliže někdo sám sebe nemá rád, obvykle to znamená, že sám u sebe něco nepřijal. Jedná se o problém sebepřijetí. Ve 20. století psycholog Carl Rogers mluvil o tom, že každý člověk má v sobě dva póly - jaký by chtěl být a jaký ve skutečnosti je. Čím víc si budou tyto póly vzdálené, tím méně bude mít člověk rád sám sebe a tím víc bude sám sebe odmítat. Cílem Rogersovy terapie proto je tyto dva póly k sobě přiblížit, aby člověk akceptoval sám sebe.

To, že se někdo nemá rád, je dáno geneticky, nebo to spíš pramení z výchovy?
Nemyslím, že by se někdo narodil s tím, že se nemá rád. Pocit vlastní hodnoty se vytváří – a to hlavně vlivem prostředí. Přitom platí, že čím bude pro vás určitý člověk důležitější, tím bude pro vás důležitější i jeho mínění o vás. Je pochopitelné, že z hlediska našeho duševního vývoje jsou pro nás nejvýznamnější osoby rodiče. A jestliže rodiče dítě shazují větami jako: „Prosím tě, jdi od toho, zase to pokazíš“, „cos to zase přinesl za známku?“ nebo „po kom ty jsi?“, dokážete si představit, jaké si asi dítě o sobě vytvoří mínění a jak se bude utvářet vědomí jeho vlastní hodnoty.

Jak by tedy měli rodiče své děti vychovávat, aby u nich zabránili negativnímu pohledu na sebe?
To, co posiluje vlastní hodnotu dítěte, je pochvala, ocenění. Rodičovské povzbuzení a ujištění, že ho mají i přes jeho neúspěch rádi, dítěti pomáhá přijmout skutečnost, že je chybující a že se mu nemusí vždycky všechno podařit. To ale bývá problém u ambiciózních rodičů, kteří jsou na dítě hodně nároční. Jejich dítě musí stále něco dohánět, nikdy není dost dobré, aby ho mohli ocenit. A tehdy v dítěti vzniká pocit nedostatečnosti – ať udělá cokoli, nikdy to nestačí. A rozdíl mezi ideálním a reálným „já“ roste.

Může člověk, když dospěje, nějak ovlivnit pocit vlastní hodnoty?
Určitě. K tomu je ale třeba si uvědomit jednu důležitou věc: pocit vlastní hodnoty nevzniká rozumovou úvahou, ale emocionálním prožitkem sebe sama. Přitom většina z nás raději pracuje s rozumovou složkou, emocí se bojíme, protože jsou pro nás méně uchopitelné. Ale vlastní hodnotu nevymyslíme, musíme ji zažít. Proto člověk, který by chtěl něco udělat pro pocit vlastní hodnoty, potřebuje objevit to, co mu jde a kde může prožít, že něco dokáže.

U katolíků se často setkáváme s nepřijetím sebe sama. Je snad důvod v tom, že moc dobře vědí, jací by měli být?
Zdá se, že se mezi křesťany skutečně ve větší míře shromažďují lidé, kteří mají problém s vlastní hodnotou. Možná je to proto, že v církevním společenství často zaznívá téma hříchu, viny a lidské nedostatečnosti - a na to člověk, který má problémy se sebepřijetím, velmi dobře slyší. Klíčovou osobou je ale v křesťanství Ježíš. Když si v evangeliu čteme o tom, jak přistupoval k lidem, zjistíme, že nesoudí, ale přijímá nás takové, jací jsme. A toto vědomí působí na člověka s nízkým pocitem vlastní hodnoty jako živá voda. A zároveň mu umožňuje, aby přijal sám sebe.

Člověk může mít často pocit, že je velký hříšník, vyčítá si své chyby a myslí si, že ani Bůh mu je nemůže odpustit. Co byste mu poradil?
Otázka odpuštění se sebepřijetím velice úzce souvisí. Budu schopný odpustit člověku, který mi něco udělal, jen tehdy, když přijmu, třeba i s bolestí, že se to v mém životě událo. Pokud budu takovou událost popírat, odmítat, nebudu schopen druhému odpustit. Stejně tak když se budu snažit vymazat ze své paměti, ze svého života něco, co jsem udělal druhému člověku já. V takovém případě zase nedokážu odpustit sám sobě. Vědomí, že se mi stalo něco zlého nebo že jsem něco zlého způsobil já, může být bolestivé, patří k němu i pláč nebo hněv, ale jen tak jsme schopni odpustit.

Jaké nemoci mohou plynout z nedostatečného sebepřijetí a kdy bychom se měli začít léčit?
Pokud nepřijímám sám sebe a nemám rád sám sebe, začnu si ubližovat. U takových lidí se setkáme se sebedestruktivním chováním nebo zanedbáváním péče o sebe. Jedním z typických onemocnění, jehož příčinou je odmítnutí sebe sama, je porucha příjmu potravy neboli mentální anorexie. Někdy se s tímto postojem můžeme setkat i u obézních lidí, kteří vědomě zanedbávají své zdraví. Bývá těžké takové lidi motivovat k léčbě mimo jiné i proto, že se řada lidí bojí kontaktu s psychologem, protože poradit se s psychologem pro ně znamená být blázen. Nemůžeme jim říci: „Jdi se léčit.“ Pokud skutečně mají problém s vlastní hodnotou, jen jim ji ještě snížíme a oni budou reagovat odmítavě. Pro jakoukoli léčbu je nutným předpokladem, aby nemocný člověk sám sobě připustil, že něco není v pořádku.

Jak takovou situaci řešit? Existuje nějaký stručný návod na sebepoznání, které je pro sebepřijetí klíčové?
Sebepoznání a přijímání sebe sama je práce na celý život. Abychom to dokázali, můžeme se zaměřit na dvě důležité oblasti ve svém životě: přemýšlet o své životní historii a o svém současném životě. Můžu začít třeba od toho, jak jsem přišel ke svému jménu, kdo mi ho dal, kdo o tom rozhodl. Dále můžu přemýšlet o tom, jak se mi dařilo v sourozeneckých nebo vrstevnických vztazích, jak se ke mně chovali rodiče, jestli mě povzbuzovali, nebo jestli jsem se musel hodně snažit, abych získal jejich lásku... Když budu přemýšlet o svém současném životě, můžu si pokládat otázky: Jak prožívám nyní svůj život? Jsem spokojený? Pokud ne, co mi chybí? Jaké jsou moje hodnoty a co mi brání, abych je prožíval? Mám přístup ke svým emocím? Cestou k sebepoznání je tedy reflexe toho, jak žiju.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay