Dobré dílo se chválí samo

Vydání: 2004/43 Křesťané z různých pohledů, 29.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Jak působíme v dnešním světě my - křesťané? Kým bychom měli být jako následovníci Krista a jak je to ve skutečnosti? Jak vidíme sami sebe? S čím máme problémy a co nám pomáhá? Jak nás vnímá naše okolí a proč? To jsou hlavní otázky, jimiž se chceme zabývat společně s těmi, které jsme oslovili.

S KARLEM HERBSTEM, pomocným biskupem pražským o tom, jak vidí nás křesťany

Jací vlastně jsme my, křesťané?
Jsme zkrátka všelijací. Podle 4. kapitoly Skutků apoštolů by křesťané měli být ideální lidé: setrvávat v apoštolském učení, bratrském společenství, lámání chleba a na modlitbách, všichni být plni bázně, pevně držet pohromadě, chválit Boha a těšit se všeobecné oblibě...
Kdybych to převedl na to, jaké renomé mají křesťané v dnešní společnosti, rozhodně bych si netroufal tvrdit, že se těší všeobecné oblibě. Jak někdo řekne křesťan, mávne se rukou: „No jo, no jo, to jsou ti chytří.“ Nechci dělat obhájce křesťanů a přesvědčovat veřejnost, že jsou lidmi lepšími, nebo dokonce ideálními. Křesťané jsou prostě lidé jako ti ostatní. Ale měli by být zakotveni, mít naději, vědět, kam jejich život směřuje. A tím pádem by měli být vyrovnanější a harmoničtější. Snad se to alespoň u některých dá říci.
 Ale také se říká, že dobré dílo se chválí samo. Vizitkou opravdového křesťana je tedy sám jeho život, a ne to, že se bude inzerovat: „Toto je věřící člověk, ten bude určitě lepší.“ Ať každý žije podle svého nejlepšího přesvědčení a svědomí, a pak se ukáže. Mám za to, že křesťané jsou lidmi, o nichž se dá říci, že mají svědomí a nepřekračují určité morální hranice. U nevěřícího člověka toto platit vždy nemusí, ačkoli je i mnoho sekulárně smýšlejících, kteří svědomí mají a chovají se morálně. Koneckonců já sám znám výborné nevěřící a výborné křesťany a naopak. TO NECHÁPU Ale nepřísluší nám soudit...

Co podle vašich zkušeností nevěřící ve vztahu k věřícím nejčastěji namítají?
Nevěřící někdy říkají: „Krista ano, jeho učení také, ale církev ne.“ Jenže církev zde Kristus chtěl mít a svěřil jí určité poslání...
Písmo říká, že dvěma pánům nelze sloužit. Tedy: dokud žiješ, musíš si vybrat. Když si někdo myslí, že je věřící, a přitom se nechá opít penězi, kariérou apod., vytratí se mu podstata a z věřícího se stává nevěřící. Ale naštěstí se to děje i obráceně.

VLADISLAV VOLNÝ, biskup Slezské církve evangelické augsburského vyznání a předsedou Ekumenické rady církví ČR

Jak je možné charakterizovat sama sebe - tedy křesťany?
Řekl bych, že mírou křesťana je jeho hloubka zakotvení v Písmu. Křesťan jakožto „kristovec“ je tím více křesťanem, čím více se přiblíží ke Kristu, který je Láskou. Postoje křesťanských církví ale nesmí být v žádném případě nárokováním si své vlastní pravdy. Jde o to, vyznávat Pravdu, kterou je Kristus. Neřekl bych, že vlastníme pravdu, ale důležité je naopak být vlastněn pravdou. Pokud toto bude nosné a přijatelné pro každé společenství, pro každého křesťana, ubráníme se mnohým pokušením exkluzivity, výjimečnosti, pocitu, že jsme zde jen my.
Co se týče jednotlivých církví, myslím, že se stále málo známe. Nedávno se například jedna sestra velmi podivila, že luteráni také světí svatodušní svátky. Možná  málo hovoříme o tom, co máme společné. Psali jsme přece 2000 let společných dějin. Můžeme samozřejmě zdůrazňovat rozdíly, ale zároveň lze hovořit o tom, co nás spojuje - a toho je podle mne daleko více. Podstatná je tedy informovanost, znalost jiných církví, než jenom té, do které patřím, a motivace Kristovou láskou. Jestliže miluji svou církev, měl bych automaticky milovat i  tu tvou. Jedná se přece o jednu univerzální církev Kristovu, o jednoho společného Otce. Měli bychom být skutečnými sourozenci, nejen to používat jako floskuli, ale také to skutečně realizovat.

Čeho si v této souvislosti všímají mladí?
Myslím si, že nám vyrostla před očima zcela nová generace. Nemá zkušenosti s minulým politickým systémem a vadí jí, že křesťané jsou rozděleni. Naše svědectví pak není věrohodné.  Rozdělení je zvláště pro nevěřící skandálem. Máme-li oslovit tuto společnost, měli bychom to udělat společně. Můžeme mít jiné názory a postoje, které vycházejí z naší věrouky, ale to zásadní, to, že chceme lidem nabídnout Ježíše Krista, duchovní rozměr a doprovázení na cestě, která má  cíl, to by nám opravdu mělo být společné.

Jaké jsou vaše osobní zkušenosti s lidmi ze sekulárního prostředí?
Velice často se - a nejen já - setkávám s tím, že lidé ze sekulárního prostředí říkají: Víra ano, spiritualita ano, ale církev jako instituce ne, protože tam se jedná o majetky a každá církev má jiný postoj atd. Různé postoje mohou být také obohacující, ale to, co je hlavní, zásadní, to musí být naše autentická víra. Nevěřící lidé musí z našich vztahů vyčíst, že to myslíme vážně, že to, co říkáme, je skutečně pravda. A také musí platit, že se dokážeme postavit za člověka a nenecháme ho na holičkách. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay