Věříme v milosrdného a odpouštějícího Boha a opíráme se tu hlavně o evangelia. Tato víra však bývá často zastřena některými texty Starého zákona. Přitom i on je Božím slovem, jež má „být naplněno“, nikoli zrušeno (srv. Mt 5,17), tedy dobrým „k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti“ (2 Tim 3,16). Přesto Starý zákon často opomíjíme a považujeme za překonaný či „nahrazený“ Novým zákonem, neboť právě to, co je typické pro Nový zákon a co nás tak oslovuje – Boží láska, milosrdenství a odpuštění, v něm nevidíme. A přesto je svědectví Starého zákona přesně opačné.
Hřích nemá poslední slovo
Starý zákon obsahuje značný počet vyprávění, která zasazuje do jednoho velkého příběhu, jemuž říkáme „dějiny spásy“ a který vrcholí v novozákonní dobré zprávě o Ježíši. V těchto vyprávěních se často zrcadlí i Boží charakter projevující se jak v tom, co Bůh dělá, tak v jeho slovech. Autoři však uvádějí i shrnutí a obecná tvrzení, která poskytují něco jako interpretační klíč. V otázce Božího milosrdenství mohou být příkladem následující věty: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení“ (Ex 34,6–7).
Autor ve výše uvedeném úryvku popisuje, co považuje za hlavní a nosné charakteristiky Boha, s nímž Izrael uzavírá smlouvu. Sedmi termíny vyjadřuje Boží shovívavost a otevřenost člověku, připravenost mu vyjít láskyplně vstříc; dvěma termíny tuto skutečnost vyvažuje a upozorňuje, že tato blahosklonnost a vstřícnost má hranice. Milosrdenství a odpuštění má hlavní slovo a je dominantním tématem. „Vina“ je zmíněna v obou částech – může být prominuta, ale současně nutně nese následky. Právě tato dvojznačnost je charakteristickým rysem Boží povahy. Boží láska není samozřejmá a automatická, předvídatelná. Tento text nám připomíná, že společenství věřících by nemělo žít příliš blízko hranic Boží trpělivosti a opovážlivě na ni spoléhat. Snad není nutné připomínat, že podobnou vyváženost najdeme i v Novém zákoně.
Tentýž či obdobný text se s různými obměnami a důrazy jako stálice objevuje na mnoha místech Starého zákona, bez ohledu na žánr či druh biblického textu. Najdeme jej například u prvního přikázání Desatera (Ex 20,5–6; Dt 5,9–10) a na dalších místech v Pentateuchu (Nu 14,18–19; Dt 7,9–10), dále u proroků (Jr 32,18; Na 1,2–3; Jon 4,2) a jinde (Neh 9,17). Autoři Starého zákona nám tím říkají, že ať jde o příběhy, zákony, prorocké výroky, či jiné texty, vždy se zde hovoří o milosrdném, odpouštějícím Bohu, jehož hlavní a jedinou starostí je dobro člověka, pro něž je ochoten udělat cokoli. Zkrátka že hřích nemá poslední slovo.
Láska až do krajnosti
Dosvědčují to ostatně i samy události: Bůh stvořil pro člověka dobrý svět; Bůh si vyvolil Abraháma, aby byl prostředníkem Božího požehnání pro všechny národy; když byl jeho lid ohrožen na životě, zachránil jej, daroval mu svobodu, zemi, požehnání; když člověk či Boží národ zhřešili, snažil se situaci napravit a dát novou šanci. Netřeba dodávat, že je to tentýž Bůh, který nakonec zajde ve své lásce k člověku až do krajnosti – sníží se k nám, stane se člověkem a poníží se až k potupné smrti na kříži. Ovšem tento jeho sestup začíná už na prvních stránkách Starého zákona.
Je tedy spíš na nás, abychom se nepohoršovali nad „tvrdostí“ Boha, o němž Starý zákon tak tvrdošíjně říká, že je „plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“, nýbrž abychom se od něj učili, co znamená být opravdu milosrdný, neboť jeho cesty nejsou cesty naše (srv. Iz 55,8–9). Ale to už je otázka pozorné četby konkrétních textů.