Co na sebe do kostela?

Vydání: 2005/14 Oblékání do kostela, 20.4.2005, Autor: Kateřina Beščecová

Když jsem byla malá, naše maminka měla zvláštní druh šatů. Říkala jim „hodobožové“. Dlouhou dobu jsem netušila, co to vlastně znamená, ale navždy mi zůstanou vrytá v paměti nedělní rána – čistá, se slavnostním oblečením, tatínek vázající si kravatu, vůně voňavek linoucí se předsíní i klapot maminčiných lodiček. I já jsem si mohla natáhnout bílé bavlněné punčocháče, určené jen „na neděli“... Nad otázkami, kam se dnes vytratila ona slavnostnost anebo jak bychom se měli oblékat do kostela, jsme se zamýšleli s Vojtěchem Eliášem – knězem, který působí na Katolické teologické fakultě UK v Praze.

Jak bychom si my křesťané měli vykládat rčení „Šaty dělají člověka“?

Řekl bych, že v první řadě jsou šaty něco, co vyjadřuje naše lidství, náš vkus, ale šaty dělají člověka i v tom smyslu, jakou činnost se chystá dělat. Je to také otázka vhodnosti a nevhodnosti; když jdu do divadla, principiálně se obléknu jinak, než když půjdu sportovat. Prostředí kostela vyžaduje určitou zvláštnost a slušnost oblékání, protože je to místo určené ke zvláštní lidské činnosti – místo, kde chválíme Boha. Tam, kde lidé považují kostel jen za kulturní památku, se může toto vnímání zvláštnosti vytrácet, ale v oblastech, kde dosud přetrvává alespoň povědomí, k čemu je kostel primárně určen, požadavek na slušnost oblékání stále zůstává. Zažil to asi každý, kdo navštívil někdy v létě Řím: venku může být třeba 35 °C, ale pokud máte krátké kalhoty nebo nezakrytá ramena, do kostela vás tam nepustí. U hlavních bazilik je dokonce služba, která na oblečení dohlíží.

Slyšela jsem, že například ve Švédsku věřící klidně přijdou do kostela v plavkách, a nikoho to nepohoršuje...
To není otázka pohoršení. Ani v Itálii by asi nikoho nepohoršilo, kdyby přišla do kostela osoba téměř neoblečená. Jde jen o to, že by zcela jistě náhodného pozorovatele nenechala v klidu. Člověk nepřichází do kostela, aby ukazoval sám sebe a strhával na sebe pozornost výstředním oblečením (co do pestrosti a velikosti nebo jeho nedostatku), ale proto, aby se ve společenství setkal v modlitbách s Bohem. A ono Švédsko není zrovna argument, spíše potvrzuje moji domněnku o vnímání posvátnosti a stavu víry ve společnosti: není to otázka vedra nebo nedostatku jiných šatů – obojí totiž zrovna ve Švédsku nehrozí.

Měl by se křesťan oblékat jinak než nekřesťan?
Co mu to přikazuje? Z jakého důvodu? Nemůžeme říct, že by evangelium přikazovalo, abychom se oblékali jinak než ostatní: lépe nebo hůř. Naopak, některé z raněkřesťanských spisů – například List Diognetovi – jasně hovoří o tom, že křesťané se neliší tím, že by bydleli v jiných městech nebo chodili do jiných škol... Křesťané jsou lidé dnešní doby, ať se tedy oblékají úplně stejně jako ostatní kolem nich (pokud tím nepřekračují základní míru slušnosti).

Zvlášť děvčata často chtějí chodit oblékaná podle módy, ale ne vždy se v kostele setkají s pochopením jak věřících, tak někdy i kněze. Jak by se tedy měla oblékat?
V dnešní době je trošku problém, že lidé slavnostnost oblečení určují cenou. Přitom může jít v pravém slova smyslu o hadry, ale nesmírně drahé. Tady považuji za nejdůležitější uvědomit si, že jdu na bohoslužbu. A že tam nejdu proto, abych vyzýval nebo provokoval druhé. Takže při vybírání šatníku pro neděli a svátky bych se neřídil podle ceny a asi ani podle poslední módy, protože ta není přímo „šitá“ pro kostel, ale spíše bych vybíral jinak. V naší současné kultuře neexistuje písemný předpis, jak mají být oblečené dívky, jak vdané ženy, jak jinoši a mládenci a jak třeba otcové a starci. Takové předpisy nejsou a myslím, že by byla hloupost, aby se je někdo snažil napsat. Ale řekl bych, že existují pravidla daná křesťanskou kulturou: ať je člověk v neděli oblečen hezky, vkusně, rozumně, ať nepohoršuje nebo neprovokuje druhé, ať je oblečen lépe než ve všední dny, protože i svým oblečením oslavuje Pána.

Lidé dřív mívali to nejhezčí „hodobožové“ oblečení schované ve skříni a oblékali si je pouze na neděli. Dnes je takových lidí méně. Co tím vlastně vyjadřují?
Vzít si slavnostní šaty, které si beru jen v neděli (nebo dokonce pouze na ten Boží hod), odpovídá tomu, že jako křesťan vnímám zvláštní postavení neděle mezi ostatními dny. Jestliže slavím neděli a je pro mě tento den jiný než ostatní, pak to vyjadřuji i tím, že se jinak oblékám.

Proč se dnes to „hodobožové“ vytrácí?
Protože se neslaví neděle. U někoho vypadá neděle tak, že se ráno cestou z domova za nějakým sportem nebo jinou zábavou staví na chvíli v kostele na mši svatou (někdy dokonce i na celou!). To není slavení, ale trapné „plnění náboženských povinností“. U některých lidí jde v neděli jenom o to, aby nějakou mši „ulovili“. A co si budeme povídat, opravdu jsou tací, kteří to tak chápou: splnit povinnost – být na mši. To však není slavení neděle. Nedělní shromáždění znamená, že se křesťané společně schá- zejí a radují se ze zmrtvýchvstání Páně. To pak má logické pokračování i po mši, když si třeba společně popovídají, sejdou se na faře, jdou do cukrárny nebo na kafe a pak se třeba celá rodina sejde u oběda. Tímhle způsobem lidsky doznívá radost z nedělní bohoslužby. Myslím, že radost z toho, že jsem člověkem – dokonce vykoupeným člověkem – a že nejsem sám, typicky „nedělní“ radost, se také vytrácí. Oblékání do kostela nesouvisí tak moc s módou jako spíš s tím křesťanským (ne)slavením neděle.

Existuje z toho cesta ven?
Vidíme, že se rozpadají určité dřívější formy slavení neděle, ale já bych nenaříkal, protože souběžně s tím se rodí cosi nového. Dříve bylo normální, že na různých nedělních mších v jednom kostele bylo vlastně všechno skoro stejné (až na přítomné věřící): zpívaly se stejné písně, pan farář měl stejná kázání atd. Nyní v některých farnostech vidíme snahu věřících i kněží, aby každá tamní mše svatá byla něčím specifická – některá třeba má svou zvláštní část pro děti, na jiné se používá kadidlo, na některé se zpívá latinsky chorál a na jiné zase za doprovodu kytary... To je zcela jistě posun: lidé si uvědomují, že nejde pouze o to být na mši, ale že tu je zdůrazněno společenství církve. A tito lidé budou mít k sobě blízko asi i svými zájmy, stylem života. Dokážu si představit, že na chorální mši v latině se sejdou všichni pánové v kravatách a dámy v kloboucích, na jiné mši s jinou hudbou zase budou všichni ve sportovním, na jiné zase třeba (když to přeženeme) motorkáři v černé kůži s třásněmi. Je logické, že si budou blízcí oblečením, když jsou si blízcí stylem svého života; možná si i časem postaví svůj kostel nebo se prostě budou chtít scházet na bohoslužbu jinde, protože jim třeba kostel na náměstí nevyhovuje... Oblečení není hodnotou na prvním místě, a není dokonce ani na druhém!

Měli by se i kněží zamýšlet nad tím, jak se oblékají?
Nedávno jsme se na toto téma bavili s jedním hudebníkem. Kněží i hudebníci mohou spadat do podobné kategorie: celý týden chodí do práce ve smokingu, a pak mají představu, že oblek a bílá košile jsou jejich „montérky“ – když se obléknou obyčejně, je to něco výjimečného. Myslím, že také kněz by měl být oblečen v neděli jako každý jiný křesťan, to znamená slavnostně a slušně... U kněze (na rozdíl od hudebníka) je sice výhoda, že si při bohoslužbě obléká ještě i jiná roucha, ale bylo by trapné, kdyby mu pod albou vykukovaly tepláky a tenisky. Samozřejmě jsou i kněží, kteří o sebe nechtějí pečovat, aby nevypadali jako nějací manekýni. Extrém kněz-manekýn – je nepřesvědčivý a podezřelý, že svoji službu nemyslí vážně, že si jen na něco hraje, ale opačný extrém (kněz-pobuda) je také špatný. Je-li kněz natolik zanedbaný, že působí odpudivě, jak může přinášet lidem radostnou zvěst? Nejdůležitější asi je (u kněží, řeholníků i řeholnic), aby jejich oblečení odpovídalo službě, ke které jsou v církvi povoláni. Pokud by nějaký „svatý oblek“ měl být překážkou apoštolátu, je třeba ho odložit. Pokud naopak může pomoci, je dobré ho zachovat. Církev, a tedy i všechny osoby zasvěcené Bohu, nejsou živým muzeem, ale nesou živé evangelium, které mají hlásat tomuto světu. Všechno, co by tomu bránilo, je třeba odstranit.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 10. – 16. října 2017

Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem

Podobnou slavnost zažila Olomouc v dubnu roku 1990. Biskupské svěcení přijmou 14. října v katedrále sv. Václava noví pomocní biskupové Antonín Basler a Josef Nuzík.

celý článek


Růženec na hranicích

Více než milion Poláků zamířilo na státní hranice s růženci v rukou, aby prosili za pokoj a dobro pro svou zemi, Evropu a celý svět.

celý článek


Gratulujeme výhercům!

Přinášíme seznam vylosovaných výherců Velké letní soutěže:

celý článek


S pěti dětmi jsme prý blázni

Sedlák z Olomoucka, táta od rodiny s pěti dětmi, místopředseda lidovců a ministr zemědělství. To vše už stihl MARIAN JUREČKA za třicet šest let svého věku.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay