26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Člověk nesmí ignorovat své hranice

10. 3. 2015

|
Tisk
|

Lékařka Ludmila Bartůšková pomáhá lidem postiženým syndromem vyhoření vrátit se zpět do osobního i profesního života. Se svými poznatky z psychiatrické praxe se terapeutka, která působí i na pražské Katolické teologické fakultě, svěřila v rozhovoru pro KT.

Vydání: 2015/11 Františkův 'zázrak', 10.3.2015, Autor: Jiří Prinz

Stále častěji. Zejména v prostředí lidí, kteří za mnou přicházejí s tzv. psychosomatickými problémy či jinými neurotickými obtížemi. Na tento problém ale narážím i mimo ambulanci. Například i někteří známí si občas stěžují na to, že jsou na pokraji vyhoření.
Identifikace syndromu vyhoření není zase tak obtížná. Lidé si obvykle stěžují na to, že mají hodně práce, ve které už nevidí žádný smysl. Stěžují si, že i když věnují práci stále více času, výsledky tomu neodpovídají. Ztrácejí flexibilitu a kreativitu. Co dříve nebyl problém a co zvládli za pět minut, se nyní jeví jako neřešitelná obtíž. Někdy jim bývá až fyzicky špatně, jen když si na svou práci vzpomenou. Často se cítí jako chycení v pasti, protože stávající práci dělat nemohou a zároveň si nedovedou představit, že by mohli dělat něco jiného. Tato frustrace se pak přenáší i do vztahů na pracovišti, k partnerovi, dětem, známým a přátelům. Těmto lidem také rapidně klesá sebevědomí – mají pocit, že nic nezvládají, že jsou na obtíž sobě i svému okolí. Jedna paní mi svůj stav líčila tak, že ani kdyby jí zaměstnavatel nabídl milion korun, nebyla by schopna se pustit do své práce.
Tito lidé si nedokážou ohlídat hranice svých možností. Umí být velice výkonní, strašně moc ze sebe vydávají, rozdali by se pro druhé, ale v záplavě tohoto nadšení začnou zapomínat na sebe – že potřebují odpočívat, někde se „dobít“, zkrátka že život není jen práce.
Všichni jsme lidé. Každý máme někde svou hranici, a pokud nedbáme na psychohygienu, může vyhořet každý z nás. Kněží a řeholní osoby jsou v jistém smyslu dokonce ještě ohroženější skupinou než jiné části populace. Mnozí od nich totiž očekávají, že budou ve službě 24 hodin denně, sedm dní v týdnu a že snad ani nemají nárok na nějaký svůj osobní život. Když se pak kněz či řeholník snaží takovým očekáváním dostát, může se mu při enormním nasazení lehce stát, že vyhoří. Už jsem se s takovými případy také setkala.
Na nepochopení ale někdy narážejí duchovní osoby i u svých představených. Setkala jsem se s jednou řeholnicí, která už byla na pokraji svých sil, a tak si chtěla vzít dovolenou. Místo pochopení jí ale bylo řečeno: A to si chceš vzít volno od Pánaboha? Naštěstí se ale v tomto směru situace zlepšuje. Dnes se i v řeholních společenstvích umožňuje pěstovat si vztahy uvnitř i vně komunity. Tyto vztahy pak mohou fungovat jako určitá síť, která člověka zachytí, když se dostane do problémů.
Náboženství může člověku pomáhat v uvědomění si vlastních limitů, v přiznání si, že všechno nezávisí na mně, že i já jsem jenom člověk. Například zachovávání třetího přikázání „Pomni, abys den sváteční světil“ člověku velmi pomáhá v tom, aby se narovnal, nadechl a nabral sil do dalších všedních, pracovních dní. V tomto smyslu může být náboženství skutečně prevencí před syndromem vyhoření. Na druhou stranu je ale dobré si uvědomit, že při špatném pochopení – když člověk podlehne dojmu, že musí zachránit svět – může náboženství naopak k syndromu vyhoření přispět.
Terapie má více fází. Především je třeba zajistit, aby si člověk fyzicky odpočinul. Znamená to zařídit věci tak, aby dotyčný nemusel chodit do práce, která ho stresuje – mohl si vzít dovolenou. Typické pro lidi trpící syndromem vyhoření bývá, že nemají čas čerpat svoji dovolenou, případně ji čerpají po dnech, ale i na dovolené jsou stále v myšlenkách v práci – zkrátka nedovedou někam odjet a odpočinout si. Říká se, že člověk potřebuje alespoň 2 až 3 týdny v kuse k tomu, aby mu dovolená prospěla – první týden si totiž teprve zvyká na to, že je na dovolené.
Někdy ale takový člověk není schopen odjet na dovolenou, protože neví, co by tam dělal. Pak je dobré mu zajistit nějaký odpočinkový program s režimem – ať již individuálně, nebo v rámci lázní, stacionáře, hospitalizace apod.
V další fázi je pak třeba pracovat s psychickým a emocionálním vyčerpáním dotyčného. Jde o to všímat si, co ho těší, co mu jde, přivádět ho zpět k jeho koníčkům, zkrátka probudit v něm novou chuť do života. Pokud u syndromu vyhoření použijeme přirovnání například k vyhořelému domu, tak i tam platí, že po požáru je třeba „projít spáleniště“ a zjistit, co je i nadále použitelné a co už nikoliv. Tak je tomu i v životě.
Jde hlavně o to doprovázet je při jejich vlastním hledání toho, co by v nich novou chuť do života probudilo. Probrat s nimi, co je do této situace dovedlo a co jim v životě nejvíce chybí. Je to tedy hodně individuální záležitost a žádný univerzální lék vhodný pro každého tu neexistuje. Někdy opravdu stačí jen pauza v práci, přehodnocení priorit, větší citlivost k vlastním limitům a potřebám, jindy k tomu přistupují ještě léky. Zkrátka – jak kdy.
V prvních fázích terapie ne. Naopak je nabádám, aby nepřijímali nějaká unáhlená rozhodnutí. V pozdějším vývoji léčby se ale může ukázat, že změna profese je tou jedinou cestou k uzdravení. Pak se nedá nic dělat.
Terapie syndromu vyhoření se pohybuje v řádu měsíců. Pokud jde o pracovní povinnosti těchto lidí, vše záleží na tom, o jak těžký případ vyhoření se jedná. V těžších případech lze odejít na pracovní neschopnost, v krajním případě je možné uvažovat i o invalidním důchodu. Ve většině případů se ale člověk může do práce po nezbytném odpočinku znovu vrátit.
Když se blížím k nějaké takové hranici, obvykle mívám štěstí, že jsem požádána o přednášku či rozhovor na toto téma. A to mě přivede k zastavení, k sebereflexi, k uvědomění toho, že jsem také jenom člověk, který musí respektovat své limity. Když tedy cítím, že se blížím ke svým hranicím, zařazuji zpátečku a naordinuji si odpočinek.
Cenné může být poskytnutí zpětné vazby, nabídka přátelského setkání, sdílení vlastní zkušenosti s překračováním hranic či nabídka „vybočení“ z pracovního stereotypu – například výletem do přírody nebo pozváním na nějakou kulturní či duchovní akci. 
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou