Cítili jsme se v Polsku dost osamoceni

Vydání: 2010/33 Solidarita, 10.8.2010, Autor: Jaroslav Šubrt

Stál u vzniku Solidarity ve středovýchodní oblasti Polska. Na jejím prvním celostátním sjezdu byl zvolen do vedení této odborové organizace. Po vyhlášení výjimečného stavu strávil šest měsíců v internaci. Významný polský fyzik, profesor a někdejší rektor Univerzity Marie Curie-Skłodowské v Lublinu Wiesław A. kamiński.

Nakolik podle vás ovlivnil vznik Solidarity změnu společenské atmosféry v tehdejším Polsku? Anebo spíš: nakolik tehdy panující nálada ve společnosti umožnila její vznik?

Události polského června 1956, října 1956, března 1968, prosince 1970, června 1976 i července a srpna 1980 vždy vycházely z určité spleti konkrétních událostí a hluboce zakořeněného odporu Poláků vůči porobě, kterou v jejich zemi pod rouškou osvobození nastolil v letech 1944 a 1945 sovětský uchvatitel. Na jedné straně tedy ona příslovečná stávka kvůli „řízku“, na straně druhé tradice hnutí usilujících o svrchovanost a samostatnost: silná a tradiční víra spolu s nezávislou katolickou církví poskytující lidem oporu v rámci autonomní struktury. Kromě toho tradice ilegálního odboje z let 1944 až 1956 (ještě v roce 1963 zahynul nedaleko Lublinu v přestřelce jeden z příslušníků antikomunistického odboje!), dále samostatný a nezkolektivizovaný venkov tvořící tehdy téměř polovinu polské populace, stejně jako rodící se mladá inteligence, která po krátkém období „hegelovského pokušení“ s mnohem větším odhodláním manifestovala svůj revizionismus a nezávislost na straně polských komunistů. Zvláštní roli sehrály i zástupy mladých vykořeněných dělníků, kteří si ze svých rodných venkovských chalup přinesli do průmyslových center úctu k tradičním hodnotám, i když současně byli naočkováni populistickými hesly stranické propagandy o „hnací síle“ svazku dělníků a rolníků podmiňující sociální a politické změny v lidovém Polsku. V Polsku tedy vznikla atmosféra „nejveselejšího baráku“ lidově demokratického tábora.

V létě 1980 začaly protesty nedaleko Lublinu, kde působíte.

Když v červenci 1980 nejprve v leteckých závodech ve świdniku poblíž Lublinu a pak jako v dominovém efektu na lublinské železnici a v dalších továrnách tohoto regionu začaly stávky, které se pak v srpnu začaly šířit i na sever Polska, do Varšavy a Slezska, neměly požadavky dělníků logicky jen sociální obsah. Rčení, že „policejní stát je takový, kde policista vydělává několikanásobně víc než učitel“, nota bene z Lenina, jasně manifestovalo širší kontext nespokojenosti v tehdejší polské společnosti. Byli jsme tedy svědky zvláštního „zpětného pohybu“: nálada ve společnosti umožňovala vznik Solidarity a současně následujících šestnáct měsíců jejího „festivalu“ hluboce proměnilo celou společnost. Deset milionů členů Solidarity demonstrovalo, že právě „my“ jsme nositeli změn a garanty oné světlé budoucnosti Polska. A zároveň paradoxně odsouvalo vládnoucí garnituru – navzdory mocné propagandě Gierkovy ekipy „strana s národem, národ se stranou“ – do pozice „oni“, kteří vládli s podporou Moskvy, nikoli společnosti. A když byl pod heslem ochrany národa před přátelskou „pomocí“ velkého bratra z Východu nastolen výjimečný stav, projevil se v celé své nahotě cynismus varšavského „místodržícího“ stejně jako ztráta veškerých iluzí týkající se jeho moci a síly.

Cítili jste se v rámci východního bloku osamoceni, nebo jste vnímali nějakou podporu i odjinud?

Situace zemí východního bloku v polovině osmdesátých let asi nikoho nenaplňovala optimismem. Brežněv celý „tábor pokroku“ svíral v ocelovém sevření. Pražské jaro bylo několik let předtím brutálně potlačeno. Bohužel také za účasti jednotek tzv. Polské lidové armády. Československá tragédie vůbec, a to nejen v kruzích polské předsrpnové opozice, byla vnímána s pocitem hluboké deziluze. Bohužel, byli jsme dobře oploceni a šikovně krmeni vzájemnou nedůvěrou, „dozorci“ jednotlivých baráků se zas předháněli v deklarování lásky a přátelství vůči východnímu mocipánovi a ani je nenapadlo uvažovat o nějakých vlastních cestách k nezávislosti. Cítili jsme se proto dost osamoceni.

Zaznamenali jste ohlasy na to, co se dělo ve vaší zemi, v sousedních zemích, případně – jaký to pro vás mělo význam?

Pokud šlo o Solidaritu, oficiální propaganda – vedle moskevské zejména ta v bývalé NDR a Československu – byla vysloveně nepřátelská. Přívlastky typu „kontrarevoluce“, „zaprodanci amerického imperialismu“, „zrádci věci socialismu“, „kriminální živly“ atd. se používaly k diskreditaci našeho hnutí a eliminaci všech pozitivních prvků polského experimentu, kterak budovat stát přátelštější vůči občanovi, méně represivní a respektující svobodu člověka. „Polské nákazy“ se děsili všichni představitelé států východního bloku. Důsledkem toho byla například různá cestovní omezení pro Poláky. Nesměli jsme například navštěvovat turistická pásma v rámci příhraničního styku, byly pro nás uzavřeny různé oblasti a města dokonce i v případě, že jsme měli platná vstupní víza. Sám jsem to zakusil, když jsem se v létě 1981 vracel z jedné odborné konference v Moskvě a odmítli mi tam prodat jízdenku do Varšavy přes Vilnius! Ale zároveň mnoho lidí, které jsem náhodně potkával na ulici, projevovalo velký zájem o „dění“ v Polsku a jasně dávalo najevo větší či menší nedůvěru ke zprávám místního oficiálního tisku. Angažovanost Sovětů v táhnoucím se a neperspektivním afghánském konfliktu jsme chápali jako příznivou okolnost. Byli jsme přesvědčeni, že v takové situaci by kvůli potlačení Solidarity Sověti neotevřeli novou frontu na území Polska. Pochopitelně na Západě se Solidarita setkala s nadšeným přijetím. Myslím, že na jedné straně si tamní lidé odreagovávali pocity viny z Jalty, kdy naše země postoupili Stalinovi, na druhé straně se tak projevovaly naděje západních liberálně-socialistických elit, že se tak konečně podaří realizovat myšlenku socialismu s lidskou tváří. Hnutí Solidarity se však vyvíjelo svou vlastní vnitřní dynamikou.

Myslíte, že by dnešní Polsko bylo bez Solidarity jiné? A v čem?

Alternativní historie je vzrušující zábava. Nemáme tady ale prostor, abychom to víc rozváděli. Nicméně vliv Solidarity na dějiny Polska i současné Evropy je neoddiskutovatelný. Mocně to zaznělo i v promluvách předchozího papeže: Nebylo by svobody bez Solidarity. Právě její myšlenky umožnily přetrvat represe výjimečného stavu a později stimulovat i rozvoj nezávislé, ba co víc – paralelní společnosti. Politické změny v Evropě z přelomu 80. a 90. let mají v tomto velkém hnutí nepochybně svůj původ, čímž v žádném případě nechci zpochybňovat význam Gorbačovovy perestrojky, pádu berlínské zdi nebo pražské Sametové revoluce. Symbolickým a náležitým projevem této skutečnosti je mimo jiné i fakt, že překližkové desky, na nichž je vypsáno jedenadvacet požadavků stávkujících dělníků z gdaňských loděnic, se staly jakýmsi základním kamenem svobody pro naši část Evropy a na základě rozhodnutí UNESCO byly zařazeny na seznam památek světového dědictví a archivovány mezi nejdůležitějšími dokumenty lidstva.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay