Církev by měla burcovat veřejné mínění

Vydání: 2013/32 Navracení majetku provázejí komplikace, 6.8.2013, Autor: Jiří Prinz

Téma: Lidé na okraji

Prostituce není izolovaný fenomén. Velmi často mu předchází jiný společensky závažný problém, jímž je drogová závislost. V ČR je v této oblasti málokdo tak kompetentní jako Národní protidrogový koordinátor JINDŘICH VOBOŘIL.

Drogová závislost je jednou z častých příčin, jež ženy dovádí až k prostituci. Snímek Aleš Masner

V mládí sám s drogami experimentoval, pak se ale díky setkání s vírou od nich odvrátil a naopak sám začal drogově závislým osobám aktivně pomáhat. Povídali jsme si s ním jak o jeho cestě k víře, tak o práci s lidmi, kteří se pohybují na okraji zájmu společnosti.

Máte osobní zkušenost s konzumací drog. Jak jste se k nim dostal?

Kolem svého dvanáctého třináctého roku jsem se v době rozvodu mých rodičů přimotal do problematické party. Byl to takový násilnický gang. Hodně se tam kradlo, ale ze všeho nejvíc tam probíhaly pouliční bitky. Mě to tehdy fascinovalo a tam jsem také udělal svou první zkušenost s drogou – s alkoholem. Později jsem objevil svět hippies a rockové hudby, který byl sice méně násilnický, ale šlo o prostředí, v němž se vyskytovaly drogy. Tehdy jsem s nimi také začal experimentovat. Naštěstí se mi ale ještě před osmnáctým rokem podařilo z tohoto vlaku vyskočit.

Co toho bylo příčinou?

Bylo to díky duchovnímu obratu, který se ve mně tehdy odehrál. Nechtěl jsem takhle žít. A bylo důležité, že jsem se setkal s lidmi z prostředí disentu, díky nimž jsem se dostal k určitým myšlenkám, které mě dovedly až ke konverzi. Silně na mě například zapůsobilo svědectví šachisty Luďka Pachmana, který v jedné knížce napsal o tom, jak se setkal s Bohem.

V tu dobu byl pro mě důležitý jeden můj kamarád, který se právě obrátil. Ještě dnes si vzpomínám, jak přišel ze dne na den s tím, že s drogami končí. A vyhodil přede mnou do koše všechny drogy, co měl u sebe. Udělal jsem totéž a rozhodl se, že se nechám pokřtít. Nakonec mě pokřtil P. Vojtěch Kodet a já chtěl hned začít něco dělat pro své kamarády z ulice. Dokonce jsem se chtěl stát katolickým knězem.

K tomu ale nakonec nedošlo. Proč?

Ještě nějakou dobu po revoluci jsem o tom uvažoval. Nastoupil jsem na teologickou fakultu a dokonce se připravoval na vstup do semináře. Tehdy jsem začínal rozjíždět projekt Podané ruce, který je zaměřen na pomoc drogově závislým, a měl jsem představu, že ho během jednoho roku rozjedu a pak nastoupím do semináře. Ale během toho roku jsem zjistil, že mě to táhne jiným směrem, a tak z kněžství sešlo, byť jsem teologickou fakultu nakonec vystudoval.

Zmínil jste setkání s P. Vojtěchem Kodetem. Jak důležité bylo toto setkání v době, kdy jste končil s drogami?

Bylo důležité, že jsem v té době potkal kněze, který byl prototypem pomáhajícího člověka, jenž byl otevřen lidskému trápení. Vojtěch je charismatická osobnost, která umí s každým promluvit – od malého dítěte až po babičky, uživatele drog nevyjímaje. To na mě silně působilo. Také jsem se v jednu dobu k němu nastěhoval na faru a musím říct, že to pro mě bylo velice formující prostředí. Večery jsme například trávili tím, že jsme čítávali různé autory psychologické literatury nebo jsme poslouchali nahrávky Carla Gustava Junga. Nevím, jestli by si na to dnes Vojtěch ještě vzpomněl, ale pro mě to bylo tehdy velmi důležité, oslovovalo mě to. Proto jsem se také chtěl stát knězem. V té době jsem si totiž myslel, že jediná cesta, jak pomáhat lidem na ulici, vede právě přes kněžství. Ostatně můj nejbližší kamarád, jehož jsem tehdy potkal a který se mnou později spoluzakládal Podané ruce – Jarda Smejkal – je dnes katolickým knězem.

Když jste Podané ruce zakládal, uvažoval jste o tom, že by v pomoci narkomanům mohla sehrát při terapii svou roli víra?

V začátcích jsme skutečně s vírou pracovali, ale po čase se mi zdálo, že to není úplně férové. Nezdálo se mi správné vytvářet dojem, že co není přes víru, nefunguje. Jednou jsem četl vyjádření britské biskupské konference k této problematice a tam zazněla myšlenka, že nejde ani tak o to, aby věřící v této oblasti zakládali čistě křesťanské organizace, jako spíše o to, aby vnášeli křesťanské principy tam, kde právě pomáhají. To se mi zdá být správný přístup a tímto směrem se ubíraly i Podané ruce. A protože jsme je zakládali s kamarádem-knězem, nebylo možné se hovorům o víře vyhnout. On tam také dodnes působí a nabízí pastorační službu, ale v určité chvíli otevřel organizaci i lidem, kteří nejsou spojeni s křesťanskou církví, ale jsou profesně zdatní a osobnostně jsou na takové úrovni, že jim na lidech, s nimiž pracují, záleží. A to je rozhodující.

Nakolik jsou drogově závislí lidé otevřeni víře? Má s nimi smysl o těchto věcech hovořit?

Obecně platí, že uživatelé drog mají rádi všechno, co je duchovní: od magie přes buddhismus až třeba po křesťanství. Je to ovšem skupina lidí, která se nachází v takové životní situaci, že ji lze snadno zmanipulovat. Právě proto mi přijde nefér jim náboženství podsouvat. Dokonce bych řekl, že se tím devalvuje i to duchovní. Proto jsme se také snažili nabídnout těmto lidem primárně profesní pomoc. Ona nakonec i čísla ukazují, že neplatí předpoklad, že by křesťanské komunity byly v léčbě drogově závislých úspěšnější než jiné organizace. Na prvním místě by tedy měla být především odborná pomoc a k tomu pak může přistoupit nabídka duchovní, která se skutečně může stát někdy klíčovým motivačním prvkem.

Zažil jste při své práci s narkomany, že by se někdo obrátil na víru?

To ano, pravidelně tam docházelo ke křtům. Jen by bylo nesprávné myslet si, že když se někdo neobrátí, nemá naději dostat se ze své závislosti.

Jakou máte zkušenost s rolí církví v práci s lidmi na okraji společnosti?

Církve se často potkávají s lidmi z ulice, od bezdomovců přes narkomany až po prostitutky. Když se podívám na církev z globálního hlediska, platí, že byla v praktické pomoci těmto lidem vždy aktivní. V České republice se mi však zdá, jako by církev byla zatlačena do polohy moc se k ožehavým problémům nevyjadřovat. Snaží se být nemoralizující, což má ovšem ten důsledek, že její hlas není moc slyšet. Chtěl bych proto dosáhnout toho, aby se podařilo rozšířit Radu vlády pro koordinaci protidrogové politiky o zástupce církví, neboť si myslím, že tento hlas tu velice chybí.

Jak by zde mohla být církev prospěšná?

Stačí, když se podíváme na skupinu uživatelů drog, a hned uvidíme kumulaci lidských bolestí, s nimiž tito lidé mají zkušenosti a na něž by církev měla upozorňovat a burcovat společnost k činnosti. Líbilo by se mi, kdyby se kněží vyjadřovali k těmto tématům, kdyby vybízeli na celospolečenské úrovni k větší aktivitě při řešení určitých problémů. Pak by i laici byli aktivnější.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma

Diskuse

Proč zakazovat ?!? pepca46 11.8.2013 14:43

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay