Chycená ryba může trumfnout i Akropolis

Vydání: 2007/26 Hurá na prázdniny, 26.6.2007, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Naplánovat dnešním dětem prázdniny tak, aby se nenudily, opravdově se vydováděly, třeba se i něco naučily a taky si odpočinuly, se zdá být doslova nadlidským výkonem. Následující rozhovor s psychologem Petrem Šmolkou z Poradny pro rodinu v Praze ukazuje, že tomu tak vždycky být nemusí:

Zeptám se nejdříve na vaše vlastní prázdninové zážitky. Jak vypadaly vaše ideální dětské prázdniny? Kde jste je nejraději trávil? Co jste potřeboval k tomu, aby byly krásně prožité?

Asi bych měl předeslat, že jsem byl takové to klasické městské dítě. Žili jsme v centru Prahy, žádná chata či chalupa, a tak jsem se vždy už od konce zimy těšil na prázdniny u naší venkovské tety. Na statku, ve vesničce s poetickým jménem Pucheř. Tamní kluci mne naštěstí vzali mezi sebe, stejně tak i veškerá domácí havěť. Od slepic a králíků až po prasata a koně. Dlouho se pak ještě tradovalo, jak má nebohá tetička nemohla pochopit, proč si vždy na noc nazouvám podkolenky. Přitom vysvětlení bylo tak prosté! Celý den jsem běhal bosky a nechtěl pak ušpinit její čistoskvoucí duchny. V pomyslném souboji mezi každovečerním mytím či bandážováním nohou zcela jasně zvítězily podkolenky.

Dříve patřila k oblíbeným dětským knihám Honzíkova cesta. Byla obrazem typicky a šťastně prožitých prázdnin. Děti odjely na prázdniny k babičkám či dědečkům. Dnes se tento model už tak často nevidí. Babičky jsou totiž většinou zaměstnané, nikomu se nechce do důchodu. Nechybí to dnešním dětem?
Asi chybí, jen o tom nevědí. Člověk totiž opravdu jen těžko může postrádat něco, co nikdy nezažil. A tak se namísto toho dnešní děcka trumfují exotikou navštívených míst, případně počtem hodin strávených o prázdninách u počítače. Jejich škoda!

Co takové prázdninové soužití se starými lidmi dětem dávalo?
Nejen poznávání nového prostředí a bližší vztah k přírodě, ale (možná především) úplně jiný typ vztahu s dospělými. Prarodiče na ně mívali mnohem víc času než pracovně exponovaní rodiče. A nejen času, ale většinou i shovívavé trpělivosti. Už proto, že jejich úkolem nebylo děti vychovávat, ale pár týdnů v roce se o ně pouze postarat. Do jisté míry beztrestně je mohli i rozmazlovat. Dětmi velice oblíbené bývaly večerní „tematické táčky“. Zvláště pak, pokud byly spojené s poznáním, že i ten jejich přísný táta byl také někdy docela nezvedený kluk, a děda s babičkou se měli co držet, aby mu někdy nějakou nelupli...

Dnes často rodiče naplánují dětem prázdniny podle svých představ či potřeb. Zorganizují jim různé aktivity a tábory, ale jsou to potom ještě prázdniny? Neměly by si děti tyto volné dny zaplňovat samy?
Těžko můžeme očekávat, že si sotva plenkám odrostlé batole bude volné dny zaplňovat samo. Což však neplatí pouze pro batolata, ale zhruba tak do konce základní školy téměř pro všechna děcka. S postupujícím věkem by však měly mít možnost alespoň se vyjádřit: kam by chtěly, kam raději ne, co by uvítaly, čemu by se radši vyhnuly. Právo veta jim sice asi jen těžko přiznáme, poradní hlas snad ano! Tomu jejich hlasu bychom se ovšem měli naučit také naslouchat.

Mám-li doma nesmělé a bojácné dítě, je dobré posílat ho i přes jeho protesty na tábory, aby se takzvaně otrkalo? Nutit ho trávit prázdniny v kolektivu dětí?
Možná si teď proti sobě mnohé rodiče popudím, ale s tábory jako s otrkávadly bychom měli nakládat velice opatrně. Nejen kvůli chudákům vedoucím, marně konejšícím nešťastná robátka, ale hlavně kvůli těm robátkům. Vrhnout nepřipravené nesmělé dítě na třínedělní tábor se až nápadně podobá hodu neplavcem do rozbouřeného moře – ať se ukáže, zda je s to naučit se plavat! Bojácné dítě by se mělo otrkávat pomaleji. Dát mu během roku více příležitostí pobývat s vrstevníky, alespoň občas bez asistence rodičů. Začít nějakou tou půlhodinkou a postupně se dostat třeba až k víkendu s turistickým oddílem. Úlevou může být, pokud se takové nesmělé dítě může přidat k průbojnějšímu kamarádovi, který by si nad ním vzal jakýsi neformální patronát.

Do jaké míry je dobré děti o prázdninách zatěžovat dalším učením, jako například jazykovými tábory či intenzivními kurzy?
Představte si, jak by vám asi bylo, kdyby vás váš nadřízený vybavil na zaslouženou dovolenou spoustou pracovních úkolů: úředníka štosem dopisů a jiných papírových restů, kopáče třeba krumpáčem a lopatou, ať tam v tom Chorvatsku taky trochu vypomůže. I děti si o prázdninách potřebují především odpočinout a nasbírat nové síly. Už proto bychom měli být při volbě prázdninových vzdělávacích kurzů velice opatrní. Když už ano, pak je dobré, jde-li o rozumně vyváženou kombinaci výuky a rekreace. Jazykový tábor spojený třeba se sjížděním Lužnice je opravdu něco jiného než intenzivní kurz angličtiny ve školních škamnech.

A co doučování předmětu, který mu v předchozím školním roce nešel? Neměl by své lajdáctví dohnat ve volném čase?
Učení by především nemělo být trestem, v tom se snad shodneme. Povinností možná ano, trestem nikoli. Otázkou však je, zda se shodneme i v tom, co je a co není lajdáctví. Sám fakt, že někomu nějaký předmět ve škole nejde, není ještě dokladem lajdání. Třeba na něj opravdu nemá buňky. Potřebuje-li tedy naše dítě přes léto nějakou látku do školy dohnat, měli bychom mu nejprve dopřát pár týdnů opravdového volna, a teprve pak je vést k občasným, leč pravidelným chvilkám učení. Samozřejmostí by měla být nabídka pomoci; zvláště tam, kde chybí schopnost školní látce patřičně porozumět. Bojíme-li se vlastního trapasu (kdo si také má všechny ty školní hlouposti pamatovat?!), můžeme nabídnout drobnou úplatu nějakému nadanějšímu studentovi.

Někdy mám pocit, že pro dnešní dítě je těžší poradit si s volným časem než dřív. Jako by dnes potřebovalo k prožití hezkých prázdnin víc stimulů či prostředků. Nebo je to jen zdání?
Každé přílišné zobecnění může být samozřejmě zavádějící. Přesto bych neřekl, že jde o pouhé zdání. Těžko to ovšem můžeme svádět jen na děti samé. Za něco může podstatně širší škála možností, a tím i složitější výběr z nich. A za něco i návyk na intenzitu stimulů, které jsou dítě vůbec s to zaujmout. Až příliš si navykly na „bavítka“, která se sama přinejmenším pohybují, v lepším případě vydávají také zvuky. A pokud již umožňují nějakou vlastní aktivitu, potom i ta častěji spočívá v ovládání počítačových hejblátek než třeba ve hnětení plastelínových zvířátek. Za což ovšem můžeme rovněž my dospělí – domníváme se, že plastelínou dítě příliš neuctíme, zatímco game-boyem ano. Přitom opak by možná mohl být pravdou!

Podobně, jako se dnes děti předhánějí, kdo má lepší typ mobilu, se také rády chlubí, kdo se o prázdninách dostal na exkluzivnější dovolenou. Jak vysvětlit dětem, že rozpočet rodiny povoluje nanejvýš stanování na Lipně? A jak jim pomoci, aby se necítily „méněcenné“?
Samotné vysvětlování, bohužel, asi příliš nepomůže. Pak bychom totiž možná museli svým ratolestem vysvětlovat i to, proč ten či onen spolužák má schopnější rodiče. Tedy schopnější více vydělat a rodině více dopřát. Přitom by úplně stačilo, kdybychom dokázali třeba tu „lipenskou“ dovolenou naplnit takovými zážitky, aby ji i naše děcka považovala za cestu za hranice všedních dnů. Vlastnoručně chycená ryba je může potěšit víc než pohled na zbytky Akropole, cesta ve velíně parníčku, korunovaná vydaným glejtem na jméno dítěte od kapitána povltavské plavby, potěší víc než lehce páchnoucí ústřice na talíři přímořské taverny.

Co je vůbec pro děti důležité k dobrému prázdninovému odpočinku? Dá se to nějak obecně říct? Na co by si rodiče měli dát pozor, aby dětem nescházelo?
Nečekejte nějaký univerzálně platný návod; už proto, že „není dítě jako dítě“. Přitom nejvíc bychom se dozvěděli právě od nich, od našich potomků. Někdy stačí se poptat. Tedy nejen poptat, ale i naslouchat! V každém případě by však dětem neměl scházet náš zájem.

V současnosti se pro městské děti rozmáhají prázdniny na farmách a ekologických zařízeních. Doporučil byste takto strávit volno?
Už z mé reakce na první otázku je zřejmé, že má odpověď bude znít „ano!“. Zvláště pro městské děti je takový návrat k přírodě skutečným zážitkem. Je totiž dost smutné, když vědí přesně, jak vypadá pásovec, čím se krmí lachtani, případně jak rodí gorily, zatímco kráva či prase je pro ně jen bezobsažnou nadávkou.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay