26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Cesta arcibiskupa Vaňáka na Metodějův stolec

14. 9. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/38 František Vaňák, 14.9.2011, Autor: Jaroslav Šebek

Léto 1989 bylo ve střední Evropě ve znamení hroutící se železné opony. U našich sousedů v Polsku a Maďarsku se děly do té doby nevídané věci a dosud opoziční síly získaly vliv na chod věcí veřejných. U nás se zatím nic tak překotného nedělo, ale přesto se objevovaly náznaky zatím velmi nesmělých posunů k lepšímu. Jedním ze signálů změn bylo i svěcení nových biskupů na konci srpna 1989. Mezi nimi byl olomoucký biskup František Vaňák, jehož pozemská pouť se naplnila v září před dvaceti lety.

Narodil se v červnu 1916 a po studiích byl na svátek sv. Cyrila a Metoděje v roce 1941 vysvěcen na kněze. Poté působil jako duchovní správce na několik místech, nejdéle – téměř čtyřicet let (1951–1989) – v Rýmařově. Vedle toho byl ustanoven oficiálem církevního soudu a věnoval se přípravám materiálů k blahořečení Antonína Stojana. V listopadu 1987 zemřel olomoucký biskup Josef Vrana, jenž fungoval jako apoštolský administrátor. Od jara 1989 se zintenzivňuje vyjednávání o jeho nástupci. Je dobré si také připomenout situaci, v níž se církev v této době nacházela. Od druhé poloviny 80. let se totiž velice dynamicky rozvíjí církevní život. Charakteristickým rysem byl rozmach církevního samizdatu a různých dalších forem neoficiální činnosti církve. Ve zprávách komunistické bezpečnosti najdeme informace o aktivitě řeholních společenství, z nichž je patrná obava z podpory, jaké se církev těšila u mladých lidí.

JMÉNO, KTERÉ KOMUNISTY ROZLADILO

Vzestup církevní autority je znát i na atmosféře probíhajících vyjednávání vatikánských diplomatů s československou vládou, při nichž byli jasně smeteni ze stolu všichni prorežimní kandidáti do biskupských úřadů. Platilo to i pro Olomouc, kde by komunističtí činitelé nejraději viděli Františka Vymětala. Návrh Vatikánu jmenovat Františka Vaňáka bylo ze strany komunistického vedení přijato s největším rozladěním. Jeho jméno totiž pravidelně figurovalo v návrzích Svatého stolce na personální obsazení diecézí už od konce 60. let, jenže bylo vládou neustále odmítáno (například společně s bývalým rektorem bohosloveckého semináře z doby po Pražském jaru Leopoldem Dýmalem či Josefem Ryškou, který byl vězněn v 50. letech). František Vaňák se těšil velké oblibě mezi věřícími a měl rovněž dlouhodobou důvěru papežských kruhů. Československé úřady proto odmítaly na jaře 1989 jmenovat Františka Vaňáka přímo arcibiskupem a kladly si podmínku, aby se stal současně s ním jeho světícím biskupem někdo z řad kolaborujících církevních činitelů (zmiňován byl například tehdejší litoměřický kapitulní vikář Hendrich, jeden z nejhorlivějších exponentů Sdružení katolických duchovních Pacem in terris). Historik Jaroslav Cuhra uvádí, že vatikánští představitelé vzhledem k tomu s lítostí navrhli, že v takovém případě mohou souhlasit jen s Vaňákovým jmenováním do úřadu apoštolského administrátora (arcibiskupem se stal až po pádu komunismu – 21. prosince 1989). Datum jeho svěcení však bylo neustále odkládáno, protože stranická místa měla strach, že by se věřící při této příležitosti mohli masově zapojit do podpisů petice Několik vět. Vaňákovým světitelem byl Antonín Liška, pražský světící biskup, a spolu s ním se obřadu účastnil Francesco Colasuonno.

V ČELE ARCIDIECÉZE

Po nástupu do arcidiecéze se František Vaňák věnoval zejména obnovení základních církevních struktur. Mezi priority od počátku zařadil snahu po jmenování světících biskupů, k čemuž došlo již ve svobodných poměrech na jaře 1990, kdy se jimi stali Jan Graubner a Josef Hrdlička. Za jeden z hlavních úkolů stanovil taktéž obnovení kněžského semináře, což se mu v relativně krátké době podařilo. V říjnu téhož roku byla obnovena i činnost Cyrilometodějské teologické fakulty. Na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži začala výuka a svoji službu zde zahájila také charita. Velkou událostí nejen pro arcidiecézi byla návštěva papeže Jana Pavla II. na Velehradě 22. dubna 1990. Tím se naplnilo papežovo přání navštívit tuto svatyni, protože jeho plánovaný příjezd na pouť, pořádanou k připomínce 1 050. výročí smrti sv. Metoděje v létě 1985, zmařil odpor komunistického režimu. Legendární velehradské bohoslužby se mohl zúčastnit pouze státní sekretář Agostino Casaroli, který mimo jiné předal velehradské bazilice vyznamenání Zlaté růže. Přání českých věřících setkat se s papežem ve své zemi připomněl Janu Pavlu II. i František Vaňák v úvodním proslovu, když řekl: „Tato touha rostla tím více, čím víc se snažily temné síly tuto snahu zmařit. Ale Boží věc zvítězila.“ Při této příležitosti převzal olomoucký arcibiskup od papeže i pallium metropolity. Papež Jan Pavel II. pak v květnu 1995 v Olomouci svatořečil Jana Sarkandra, což bylo též velkou touhou arcibiskupa Vaňáka. Této slavnostní chvíle se však již nedožil. Rozběhlé aktivity totiž zbrzdila vážná nemoc, které podlehl 14. září 1991 v Městě Albrechticích u Krnova. František Vaňák byl pohřben o devět dní později na Svatém Hostýně.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou