Být pro lidi samaritánem?

Vydání: 2004/49 Dělat něco zadarmo?, 30.11.2004, Autor: Kateřina Beščecová

Práce dobrovolníků často zůstává opomíjená. Přitom asi žádná humanitární nebo sociální organizace se bez nich neobejde. Více k tomuto tématu říká Josef Pazderka (30), humanitární pracovník Společnosti Člověk v tísni.

 

Jaké máte konkrétní poznatky a zkušenosti s dobrovolnickou prací?

V Čechách se stále tak trochu předpokládá, že když se dobrovolník ztotožní s ústřední myšlenkou neziskové organizace, pak pro ni rád dělá zadarmo, nadoraz, pořád. Ono to má ale své nástrahy a limity. Řekl bych, že teprve dnes se české neziskovky učí s dobrovolníky pracovat, oceňovat jejich nasazení a vyjasňovat si, co do náplně jejich činnosti patří a co už ne. Pozice dobrovolníků je úžasná díky jejich ochotě, flexibilitě a nasazení. Ale jako každá jiná má také své limity – velkou roli hrají pocity a vztahy, v dlouhodobému horizontu je těžké a vlastně i nezodpovědné požadovat vysoké nasazení a vysoce kvalifikovanou práci po delší čas. To samé se ale v jiném směru týká placených humanitárních pracovníků s tím rozdílem, že jejichž práce naopak může sklouznout ke stereotypu nebo k honbě za kariérou. Je potřeba vědět o obojím a snažit se věci kombinovat.

Kdo jsou vlastně lidé, kteří jsou ochotni dělat něco zadarmo? Co je vede k tomu, že obětují svůj čas a své znalosti bez nároku na honorář?

Motivy jsou různé – může to být křesťanská morálka a soucit s bližními, masarykovská tradice humanismu (která je v Čechách velmi silná) anebo silný zážitek. Například v rámci Společnosti Člověk v tísni to byl případ dobrovolníků, kteří se podíleli na odklízení škod po povodních v ČR v roce 2002. Byl to obrovský pocit sounáležitosti. Odměnou jim bylo to, že se podíleli na něčem, co bylo dobré, pocítili skvělý kolektiv, dobré zázemí...

Dobrovolnictví skýtá širokou škálu činností, ale v případě pomoci v zahraniční, které se Člověk v tísni věnuje, asi vždy nestačí jen touha jet někam pomáhat, zvlášť když se jedná o složitou práci v terénu...

Je jasné, že nároky na člověka, který jede do zahraničí, jsou jiné. Jde např. o znalost prostředí, jazyků, schopnost adaptace na cizí kulturu. Humanitární a rozvojová práce ve světě se za poslední dobu neuvěřitelně rychle profesionalizuje, a nároky na konkrétního člověka stoupají. Podle posledních trendů je posílání nezkušeného dobrovolníka bez jakékoliv přípravy vlastně nezodpovědné. Jeho využití v místních podmínkách – které mnohdy zastanou domácí lidé – je navíc hodně problematické. Pokud je ale člověk profesionál, dokáže dát do pohybu věci přímo v té zemi, kde zapojí místní dobrovolníky.

Tím ovšem nelze říct, že jedině tato varianta je správná. Tady v Čechách zatím dáváme přednost spíše placeným lidem, po kterých můžeme v zahraničí požadovat jasné a konkrétní výstupy. Rozvoj dobře nastaveného dobrovolnictví v pomoci do zahraničí tak, jak ho provádí např. britská organizace Volunteer Service Overseas, nás ještě čeká, ačkoli zárodky už v Čechách jsou – existuje zde INEX, Humanistické hnutí a další organizace.   

Jaká je vaše osobní zkušenost s organizováním dobrovolníků v zahraničí?

Já jsem v letech 2000-01 pracoval pro Člověka v tísni necelé dva roky na Severním Kavkaze, v Ingušsku a Čečensku. Země se potýkala s následky druhé ničivé války. V určitých momentech stačil lidem už jen fakt, že na ně někdo myslí, že je jim nablízku, aby pomohl. To v nich – aspoň zpočátku - vyvolávalo obrovskou energii a svépomocnou aktivitu, která byla často stála na bázi dobrovolnosti. Později se to vše dostalo do normálnějších kolejí, bylo jasné, že je třeba dlouhodobou práci dobrovolníků platit, a navíc už situace nebyla tak extrémní. 

Liší se čeští dobrovolníci od těch zahraničních?

Záleží na ekonomickém zázemí země i úrovni jejího neziskového sektoru. Já jsem předminulý a minulý rok studoval rozvojová studia v anglickém Oxfordu. A jedna má anglická spolužačka se ihned po studiích vydala jako dobrovolnice do Afghánistánu, kde se věnuje nevidomým a postiženým lidem. Veškeré výdaje spojené s cestou, pobytem, živobytím i její tamní prací si hradí sama. Její rodinné zázemí jí to umožňuje. Přispívá k tomu ale i fakt, že v Anglii se neziskový sektor již dlouho a velmi silně zaměřuje na pomoc do zahraničí, takže existují mechanismy, jak lze za pevně stanovených podmínek dělat v rámci zahraniční pomoci skvělé a trvalé věci i na dobrovolnické bázi.

Jak má člověk rozpoznat tu správnou míru pomoci? Někdo má tendenci „rozkrájet se“, až se tím sám ničí – navíc u druhých může tímto přístupem platit za hlupáka...

Je to věc etiky a schopnosti sebereflexe v pomáhajících profesích, schopnosti připustit si, že i tzv. dobrou věcí se dá jak pomoct, tak uškodit. Člověk by si zároveň měl stále hlídat motivy, proč tu práci dělá, a v případě potřeby si od ní odpočinout. Syndrom vyhoření může být velmi silný – o tom by odborníci mohli mluvit hodiny. Člověk se z dobrých úmyslů velmi snadno dostane do kolotoče věcí, které mu nic neříkají. Najednou zjistí, že je znechucený, vyhořelý, nervózní. Tomu je dobré předcházet. 

V Bibli se hovoří o milosrdném Samaritánovi. Jaká je v perspektivě tohoto podobenství úloha křesťanů v neziskovém sektoru?

Já si netroufám říci, co je úkolem křesťanů v neziskovém sektoru. Tu otázku si musí klást každý křesťan sám a hledat na ni osobité odpovědi. Jediné, co mohu říct sám za sebe, je, že pro křesťana je morální imperativ pomoci druhému a zájmu o bližního velmi silný. Takže etika a povědomí o tom, proč pomáhám, je určitě základní. Zároveň však je potřeba pěstovat povědomí, že samotná touha pomoct nestačí. Práce musí být dobře a kvalitně provedena, jinak ztrácí smysl a efekt, a v konečném důsledku se tak obrátí se jak proti pomáhajícímu, tak proti člověku v nouzi.

Pozice dobrovolníků je úžasná díky jejich ochotě, flexibilitě a nasazení.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay