26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Být pro lidi samaritánem?

30. 11. 2004

|
Tisk
|

Práce dobrovolníků často zůstává opomíjená. Přitom asi žádná humanitární nebo sociální organizace se bez nich neobejde. Více k tomuto tématu říká Josef Pazderka (30), humanitární pracovník Společnosti Člověk v tísni.

Vydání: 2004/49 Dělat něco zadarmo?, 30.11.2004, Autor: Kateřina Beščecová

 

V Čechách se stále tak trochu předpokládá, že když se dobrovolník ztotožní s ústřední myšlenkou neziskové organizace, pak pro ni rád dělá zadarmo, nadoraz, pořád. Ono to má ale své nástrahy a limity. Řekl bych, že teprve dnes se české neziskovky učí s dobrovolníky pracovat, oceňovat jejich nasazení a vyjasňovat si, co do náplně jejich činnosti patří a co už ne. Pozice dobrovolníků je úžasná díky jejich ochotě, flexibilitě a nasazení. Ale jako každá jiná má také své limity – velkou roli hrají pocity a vztahy, v dlouhodobému horizontu je těžké a vlastně i nezodpovědné požadovat vysoké nasazení a vysoce kvalifikovanou práci po delší čas. To samé se ale v jiném směru týká placených humanitárních pracovníků s tím rozdílem, že jejichž práce naopak může sklouznout ke stereotypu nebo k honbě za kariérou. Je potřeba vědět o obojím a snažit se věci kombinovat.

Motivy jsou různé – může to být křesťanská morálka a soucit s bližními, masarykovská tradice humanismu (která je v Čechách velmi silná) anebo silný zážitek. Například v rámci Společnosti Člověk v tísni to byl případ dobrovolníků, kteří se podíleli na odklízení škod po povodních v ČR v roce 2002. Byl to obrovský pocit sounáležitosti. Odměnou jim bylo to, že se podíleli na něčem, co bylo dobré, pocítili skvělý kolektiv, dobré zázemí...

Je jasné, že nároky na člověka, který jede do zahraničí, jsou jiné. Jde např. o znalost prostředí, jazyků, schopnost adaptace na cizí kulturu. Humanitární a rozvojová práce ve světě se za poslední dobu neuvěřitelně rychle profesionalizuje, a nároky na konkrétního člověka stoupají. Podle posledních trendů je posílání nezkušeného dobrovolníka bez jakékoliv přípravy vlastně nezodpovědné. Jeho využití v místních podmínkách – které mnohdy zastanou domácí lidé – je navíc hodně problematické. Pokud je ale člověk profesionál, dokáže dát do pohybu věci přímo v té zemi, kde zapojí místní dobrovolníky.

Tím ovšem nelze říct, že jedině tato varianta je správná. Tady v Čechách zatím dáváme přednost spíše placeným lidem, po kterých můžeme v zahraničí požadovat jasné a konkrétní výstupy. Rozvoj dobře nastaveného dobrovolnictví v pomoci do zahraničí tak, jak ho provádí např. britská organizace Volunteer Service Overseas, nás ještě čeká, ačkoli zárodky už v Čechách jsou – existuje zde INEX, Humanistické hnutí a další organizace.   

Já jsem v letech 2000-01 pracoval pro Člověka v tísni necelé dva roky na Severním Kavkaze, v Ingušsku a Čečensku. Země se potýkala s následky druhé ničivé války. V určitých momentech stačil lidem už jen fakt, že na ně někdo myslí, že je jim nablízku, aby pomohl. To v nich – aspoň zpočátku - vyvolávalo obrovskou energii a svépomocnou aktivitu, která byla často stála na bázi dobrovolnosti. Později se to vše dostalo do normálnějších kolejí, bylo jasné, že je třeba dlouhodobou práci dobrovolníků platit, a navíc už situace nebyla tak extrémní. 

Záleží na ekonomickém zázemí země i úrovni jejího neziskového sektoru. Já jsem předminulý a minulý rok studoval rozvojová studia v anglickém Oxfordu. A jedna má anglická spolužačka se ihned po studiích vydala jako dobrovolnice do Afghánistánu, kde se věnuje nevidomým a postiženým lidem. Veškeré výdaje spojené s cestou, pobytem, živobytím i její tamní prací si hradí sama. Její rodinné zázemí jí to umožňuje. Přispívá k tomu ale i fakt, že v Anglii se neziskový sektor již dlouho a velmi silně zaměřuje na pomoc do zahraničí, takže existují mechanismy, jak lze za pevně stanovených podmínek dělat v rámci zahraniční pomoci skvělé a trvalé věci i na dobrovolnické bázi.

Je to věc etiky a schopnosti sebereflexe v pomáhajících profesích, schopnosti připustit si, že i tzv. dobrou věcí se dá jak pomoct, tak uškodit. Člověk by si zároveň měl stále hlídat motivy, proč tu práci dělá, a v případě potřeby si od ní odpočinout. Syndrom vyhoření může být velmi silný – o tom by odborníci mohli mluvit hodiny. Člověk se z dobrých úmyslů velmi snadno dostane do kolotoče věcí, které mu nic neříkají. Najednou zjistí, že je znechucený, vyhořelý, nervózní. Tomu je dobré předcházet. 

Já si netroufám říci, co je úkolem křesťanů v neziskovém sektoru. Tu otázku si musí klást každý křesťan sám a hledat na ni osobité odpovědi. Jediné, co mohu říct sám za sebe, je, že pro křesťana je morální imperativ pomoci druhému a zájmu o bližního velmi silný. Takže etika a povědomí o tom, proč pomáhám, je určitě základní. Zároveň však je potřeba pěstovat povědomí, že samotná touha pomoct nestačí. Práce musí být dobře a kvalitně provedena, jinak ztrácí smysl a efekt, a v konečném důsledku se tak obrátí se jak proti pomáhajícímu, tak proti člověku v nouzi.

Pozice dobrovolníků je úžasná díky jejich ochotě, flexibilitě a nasazení.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou