Být gladiátorem a křesťanem nešlo dohromady

Vydání: 2007/14 Velikonoce, 3.4.2007, Autor: Jan Paulas

Odkud se vlastně vzal katechumenát? A jak se v průběhu staletí vyvíjel? Na tyto a jiné otázky jsme se zeptali P. Adriana Zemka OPraem.

V Novém zákoně apoštolové křtili často bez předchozí dlouhé přípravy. Vezměme si třeba Filipa na cestě do Gazy. Potká etiopského dvořana – a když mu zvěstuje Ježíše jako slíbeného Mesiáše, dvořan řekne: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ A Filip ho hned pokřtí...

V Novém zákoně máme opravdu několikrát zaznamenáno, jak hned po zvěstování Krista následoval křest těch, kteří se obrátili. V případě zmíněného komorníka etiopské královny ale musíme brát v úvahu i to, že byl ctitelem Boha – šlo sice původem o pohana, ale už vyučeného ve Starém zákoně, který jenom nerozuměl, jak souvisí s Kristem (a právě to mu tehdy Filip při cestě kočárem zvěstoval). Takže není pravda, že by byl pokřtěn bez jakýchkoliv náboženských znalostí. I setník Kornelius si nejdřív nechává od Petra vysvětlit nauku, než je pokřtěn. Ovšem z jiných míst v Novém zákoně je skutečně vidět, že u některých konverzí a okamžitých křtů stála jen víra v působení Ducha Svatého a Krista zmrtvýchvstalého.
První zmínky o katechumenátu jako takovém se objevují nejpozději během 2. století. Důvodem jeho zavedení bylo to, že se ke křesťanství začal hlásit větší počet lidí a bylo třeba je postupně uvádět do nového způsobu života (tedy nejen zvěstovat základní pravdy víry). Ale už ve Skutcích apoštolů vidíme, že když apoštol Pavel zavítal mezi pohany, kterým chyběla základní znalost Starého zákona, tak zde pobýval měsíce, rok i více a lidé k němu chodili na katecheze. Důvodem zavedení katechumenátu byla tedy snaha o zlepšení přípravy těch, kteří na základě hlásání evangelia uvěřili a měli být uvedeni do plného života církve. Samotný obřad katechumenátu máme pak zaznamenaný ze začátku 3. století, někdy kolem roku 220, u Hypolita Římského v takzvaném spisu Apoštolská tradice.

Tehdejší příprava na křest probíhala asi jinak než dnes.
Po Druhém vatikánském koncilu máme příležitost se jakoby znovu vrátit k tomu, jak katechumenát probíhal právě v nejstarší době. Jsou zde sice nějaké odlišnosti, ale zásadní věci se nezměnily. Katechumenát tehdy obvykle trval kolem tří let, z čehož je vidět, že to nebyla věc, kterou by odbyli během krátké doby. Měl tři části: první a nejdelší období tvořila návštěva katechezí, během nichž bylo podrobně vykládáno poselství evangelia a přibližován způsob života křesťanů i praktické aplikace víry. Setkání bývala po katechezi zakončena modlitbou, případně vkládáním rukou. Tato téměř tříletá příprava končila několik týdnů před udělením křtu, kdy byli dotyční uznáni za dostatečně připravené přijmout křest – a tak vstoupili do druhého období. V Římě se jim v té době říkalo „vyvolení“ (latinsky electi), neboť z celého sboru katechumenů byli každý rok vybráni a uznáni za připravené zřejmě jen někteří. Ti tvořili skupinku, která se pak častěji účastnila liturgie, i když nebyla přítomna celé mši svaté – pouze bohoslužbě slova a přímluvám, ale také exorcismu, tedy modliteb za vysvobození ze hříchu; v liturgickém shromáždění jim bylo předáváno Vyznání víry a Modlitba Páně. Obdrželi také požehnaný chléb (nikoliv eucharistii) a s ním opouštěli prostor večeřadla. V té době byla totiž v církvi dodržována takzvaná disciplína arkána, která požadovala, aby k nejsvětějším věcem byli přizváni až zasvěcení, tedy pokřtění. Třetí fáze katechumenátu nastala v okamžiku křtu. Stalo se tradicí křtít na Velikonoce a týden po nich, jak je to aspoň zaznamenáno u sv. Hypolita. Když noví křesťané okusili, co to znamená přijímat Krista v eucharistii, byli už hlouběji zasvěcováni do tajemství svátostného života církve.

Nebylo dlouhé tříleté období odůvodněno i strachem z možného selhání adeptů? Vždyť 2. století spadá ještě do období krutého pronásledování církve. V té době se navíc uvažovalo, zda jsou některá selhání vůbec odpustitelná.
Křesťané to tehdy neměli vůbec jednoduché – byli zabíjeni, mučeni a nuceni k odpadu od víry. V dobových spisech je také zaznamenáno, že někteří skutečně odpadli (například tím, že v dobách pronásledování zapřeli víru nebo vkládali na oltář césarovi či pohanským bohům kadidlo jako projev bohopocty), ale poté činili pokání. A jejich případy pak podnítily spory, zda ten, kdo odpadne od víry (byť je k tomu přinucen mučením či pod pohrůžkou smrti), může být vůbec znovu přijat do církve (a kolikrát) a po vykonání třeba i mnohaletého pokání znovu přijímat eucharistii. Názory na to byly různé, ale nakonec autoritou papeže zvítězil v církvi přístup hájící milosrdenství a umožňující znovupřijetí těch, kteří odpadli.

Existovaly podmínky k vstupu do katechumenátu? Například některé profese mohly být pro křesťany nevhodné...
Vedle obecných podmínek, aby se dotyční účastnili katechezí, modliteb a snažili se uvádět poznané věci do svého života, je známo, že některá povolání byla křesťanům nedoporučována, nebo dokonce zakazována. Určitě mezi ně patřilo povolání gladiátora – pokud je křesťanství náboženstvím úcty k životu, pak nebudu svůj život nebo život těch druhých vystavovat riziku při vzájemném zabíjení či zápasech se šelmami.

Byl katechumenát spojen i s nějakým lidovým obyčejem? Lidová tvořivost bývá někdy bohatá.
Nevím, zda to byla lidová tvořivost, ale v různých koutech tehdejší římské říše se objevily zvyklosti, které se začaly používat jako doplňková znamení při modlitbách za katechumeny, aby v nich zvítězila odvaha zřeknout se zla a osvojit si nový způsob života. Například v Orientě se používalo označení slinou, což bylo vzato z Nového zákona, kde se na jednom místě Ježíš dotkne slinou jazyka hluchoněmého člověka a ten pak promluví. V Římě a v Africe se zase při katechumenátních obřadech používala sůl, kdy se malinká špetka soli dávala novorozeněti na jazyk. Dokážete si představit, jaký povyk se potom asi spustil. Tyto tradice se tedy dostávaly do starších křestních obřadů, dnes už nepoužívaných.

Můžeme pozorovat u katechumenátu v průběhu věků nějaký posun?
Nějaký posun určitě nastal a my ho máme zaznamenaný i v různých zachovaných spisech církevních otců. Když církev získala po milánském ediktu svobodu, tak se k ní začalo hlásit velké množství lidí a postupně došlo ke zkracování katechumenátu, jak máme doloženo od 6. či 7. století. Byly také vypracovány první písemné katecheze, což se týkalo hlavně katechezí významných církevních otců. Záleželo i na tom, do jakých míst se křesťanství šířilo – takže byly přijímány určité zvyklosti vyjadřující úctu vůči těm, jimž bylo evangelium zvěstováno. Například jinak postupovali jezuité v jihoamerických misiích či v Asii, jiná praxe byla v Římě.

A když se podíváme do nedávné historie – jak probíhal katechumenát například za první republiky?
Tehdy instituce katechumenátu prakticky neexistovala, protože křtů dospělých bylo poměrně málo a křtily se hlavně malé děti. Celý katechumenát byl zhuštěn do jednoho obřadu, v němž byly ve velmi krátké míře obsaženy všechny předchozí prvky: exorcismus, mazání olejem i žehnání úst, uší, očí, nosu, rukou či nohou (tímto žehnáním smyslů se v určité etapě přípravy reagovalo na situaci katechumenů – například když s něčím bojovali, něco jim dělalo potíže) až po samotný křest. Toto zhuštění do jednoho obřadu ale nastalo už ve středověku a trvalo do Druhého vatikánského koncilu, který nakonec vyslyšel hlasy volající po znovuzavedení katechumenátu. Došlo k němu v roce 1972, kdy byl vydán nový řád katechumenátu a křtu dospělých, jak ho známe dnes.

Můžete se rozdělit o nějakou svou katechumenátní vzpomínku, která se vám nejvíc vryla do paměti?
K mým nejsilnějším vzpomínkám se řadí asi ty, které sahají do období totality a nesvobody církve. Jsou to vzpomínky na konkrétní příběhy lidí. Při přípravě na křest bylo často velmi povzbudivé naslouchat, jakým způsobem se někteří dospělí dostali k víře. Někdy to bylo dost dramatické – například když tatínek dotyčného katechumena pracoval v policejních složkách, které měly za cíl bojovat proti církvi. A teď se jeho dítě v dospělosti setkalo s křesťany, kteří mu vyprávěli o Bohu, a mělo být pokřtěno. Žasnul jsem, jak si Bůh podivuhodně nacházel cestu do srdcí lidí, když oficiálně to bylo skoro nemožné.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay