Byl tak klidný, až jsem to nechápala

Vydání: 2009/47 Josef Lux po 10 letech, 19.11.2009, Autor: Martin T. Zikmund

Malebná pahorkatina, rozlehlá pole přerušovaná lesními porosty, v dálce se tyčící dvě věže kostela ve Vysokém Mýtě. Nacházíme se ve Dvořisku u Chocně, v domku, do něhož se kdysi nastěhovali Josef a Věra Luxovi se svými dětmi. Zde při čaji hovoříme s paní Věrou o jejím manželovi, od jehož smrti brzy uplyne deset let.

Jak se vám dařilo vyrovnávat se s manželovým odchodem?

S manželovou smrtí jsem se nemusela vyrovnávat. Při jeho odchodu jsem prožila silný okamžik Boží přítomnosti a to ve mně zůstalo. Několikrát během pobytu v nemocnici v Seattlu jsem telefonem hovořila s panem kardinalem Vlkem, který mi říkal: „Věro, musíš věřit, že Bůh je láska.“ A když Josef přešel do nového života, zopakoval mi: „I teď musíš věřit, že Bůh je láska.“ Myslím, že Bůh mě i pro tuto náročnou chvíli připravil.

V jakých situacích či rozhodováních vám nejvíc chybí?

Chybí mi stále, ale věřím, že nám pomáhá – já mu svěřuji své starosti a prosím o jeho přímluvu. Náročné bylo období, když se děti rozhodovaly, co budou studovat po maturitě, nebo když byla u nás první svatba. Teď už mám sedm vnoučat a chybí i jako dědeček.

Odkud berete ten vnitřní pokoj a radost, které z vás vyzařují?

Je to dar víry a pro mě i jistota, že život má svůj smysl a naplnění jen tehdy, když žiji Boží vůli. Často je to ale boj, protože poznat Boží vůli není jednoduché. A pak mi velmi pomáhá život ve společenství lidí Díla Mariina, kde se žije realita Ježíše uprostřed společenství podle příslibu: Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem uprostřed nich.

Kde jste se s vaším mužem seznámili?

V Nekoři ve společenství mladých lidí, kteří se scházeli kolem P. Karla Vyprachtického. Ten působil ve farnosti Zámrsk u Chocně, kam za ním choceňská mládež jezdila. Byl to vynikající kněz. V sedmdesátých letech byl přeložen do Nekoře v podhůří Orlických hor, dá se říct za trest – právě kvůli práci s mládeží. Samozřejmě že i v Nekoři se kolem něho začali mladí shromažďovat. I my z Chocně jsme ho jednou jeli navštívit a on nám řekl: „My tady máme taky pěknou mládež.“ A tak obě naše party seznámil a tam jsem poznala Josefa.

Co vás na něm tehdy zaujalo?

Byl výborný společník, veselý, hrál na několik hudebních nástrojů, rád zpíval (i já jsem ráda zpívala, chodila jsem tehdy do hudební školy na zpěv). Byl na svůj věk – tehdy mu bylo 17 let – i duchovně vyzrálý.

Když jste pak spolu chodili na vážno, jaké jste měli představy o společném životě?

Ani si nepamatuji, že bychom naši společnou budoucnost plánovali. Cítili jsme, že se máme rádi, ale hodně jsme žili duchovním životem a hledali cestu ve společenství, do něhož jsme patřili. Přitom jsme se s Josefem scházeli, až když skončil program – teprve pak jsme se šli na chvíli projít. Taková to byla známost, víkendová. Josef sem přijížděl z Nekoře na motorce. Když šel potom po maturitě na vysokou školu do Brna, bylo to pro mě trošku náročnější a těžší období. Viděla jsem, že má před sebou ještě pět let studia, a dost dobře jsem si neuměla představit, že naše známost bude tak dlouhá. Ale náš vztah byl, myslím, od samého začátku hluboký, a tak už během druhého ročníku jeho studia jsme si řekli, že bychom se rádi vzali. Po svatbě jsem pracovala v Brně-Chrlicích v Ústavu sociální péče pro nevidomé. Poté co jsme čekali první dítě, Veroniku, jsme se vrátili do Chocně – do domku mých rodičů, s nimiž jsme pak bydleli. To bylo v roce 1977. Sem na Dvořisko jsme se přestěhovali až v roce 1985. Chtěli jsme se konečně osamostatnit, ostatně měli jsme tehdy už pět dětí.

Jak to bylo se vstupem manžela do ČSL?

K tomu došlo díky mému tatínkovi, který byl v ČSL a angažoval se na místní a okresní úrovni. Když Josef nastoupil do zemědělského družstva Zálší, nikdo o něm nevěděl, že je věřící, ale za chvíli to zjistili, například když šel hrát na pohřeb do kostela na varhany. Jelikož měl v práci dobré výsledky, nabídli mu, aby vstoupil do KSČ. Byl už tehdy v družstvu vedoucím drůbežářského úseku a většina lidí, kteří měli nějakou funkci, byla v KSČ. Josef se z toho pořád vyvlékal, až mu můj tatínek říkal: „Pojď do ČSL, a budeš mít pokoj, protože do dvou stran jít nemůžeš.“ A když byl tedy zase předvolán k předsedovi, řekl mu, ať se nezlobí, že nemůže vstoupit do KSČ, protože je už v ČSL. Bylo kvůli tomu trochu dusno, ale jen dočasně. Ještě před listopadem 1989 byl dokonce i vedoucím živočišné výroby v družstvu. Dělal to velmi rád – byl v kontaktu s vysokou školou zemědělskou v Brně, odkud se snažil získávat nové poznatky, a to hlavně v oboru drůbežnictví. A když vstoupil do lidové strany, nevstoupil tam, jen aby měl pokoj, ale už tehdy začal v partaji pracovat na okresní úrovni – jeden čas i v sociální komisi na MNV. Josef se vždycky zajímal o problémy lidí kolem sebe.

Přinesl listopad 1989 zásadní zlom i do jeho života?

Vzpomínám si, jak jsme chodili na demonstrace a nadšeně vše prožívali. V té době se začal v lidové straně ještě víc angažovat na okresní i krajské úrovni.

Směřoval váš manžel cíleně k životu profesionálního politika?

Když se tehdy sestavovala kandidátka do voleb, lidová strana ho navrhla, aby kandidoval. Byl už tehdy kooptován do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Těsně před volbami 1990, kdy měla ČSL šanci získat solidní výsledek, vypukla známá aféra Bartončík, která způsobila v ČSL hlubokou krizi. Ta rozdělila členskou základnu do několika názorových skupin, které nebyly schopny nalézt společné řešení. Očekávalo se to od mimořádného sjezdu ČSL, který se konal v listopadu 1990. Pamatuji se, jak mi Josef řekl, že byl navržen za kraj jako kandidát na předsedu strany. A jak byl odpovědný, říkal: „Víš, to není asi ani možné, že bych byl zvolen, ale musím i s touto alternativou počítat. Musíme si tedy říct, jestli mám jejich návrh vzít, nebo jestli ho mám rovnou odmítnout.“ Musím se přiznat, že jsem v té době o těch věcech tak vážně ani nepřemýšlela, rodina se šesti dětmi mě docela zaměstnávala. Když jsme spolu o tom mluvili, řekla jsem mu: „Hlavně musíš vědět asi ty sám, jestli to všechno můžeš zvládnout a jestli bys to vůbec chtěl dělat, kdybys byl zvolen.“ A když probíhal sjezd a bylo pak ve zprávách, že lidová strana má nového předsedu, hrklo ve mně. A potom mi telefonovala manželova maminka – a to si dodneška pamatuju, že jsem stála u telefonu, brečela a nebyla schopna slova. Cítila jsem, že je to oběť a že Josefa dávám jakoby „pro druhé“. A pak jsem zaslechla v televizi, že on sám na otázku reportéra, co pro něj ta volba znamená, odpověděl: „Kříž.“

Bavila ho politika? Cítil uspokojení?

Josefa práce v politice bavila. Měla podobu nejen kříže, ale i zmrtvýchvstání. Tím, že byl ministrem zemědělství, nebyl odtržen od oboru, který měl rád. Náročná byla transformace zemědělství, protože každá skupina zemědělců měla jiné představy a požadavky. Něco jiného chtěli družstevníci, soukromí zemědělci, vlastníci půdy… Na zemědělce doléhalo zrušení dotací a krize z nadvýroby. Řešily se restituční nároky, tvořily se nové zemědělské zákony. Později, když jsem viděla, že s sebou neustále tahá nějaká lejstra, věděla jsem, že se vzdělává. Snažil se dohnat, co neznal, zejména v ekonomii. Začal také upozorňovat na rychlé tempo ekonomické transformace bez tvorby pravidel a právního rámce, tedy na to, že naše hospodářství jde špatným směrem. Tím byl vnímán jako neustálý oponent…

Jak ze sebe dokázal setřepávat politické tlaky, jimž byl vystaven? Potřeboval se o tom s někým bavit?

Bojoval s tím uvnitř. Bylo to těžké, ale nepřenášel to domů – spíše jsem se to dozvídala od jiných lidí než od něj. Byla to cílená snaha ho odstavit, odrovnat, zdiskreditovat.

Jaké byly poslední dny strávené s ním?

Když jsme s manželem a nejstarší dcerou Veronikou přijeli do Seattlu, probíral s námi lékař nejprve způsob léčby, následnou rekonvalescenci, možnost úspěchu, nebo neúspěchu. Postavili nás tam před strohý lékařský výklad a dali nám spoustu lejster, která jsme museli podepsat, že jsme se se vším seznámili. Když jsme to pak spolu probírali, Josef říkal: „Vidím, že jsou tři možnosti: buď se léčba povede a bude to bezvadné, nebo léčba proběhne a vyplynou z ní nějaká dlouhodobá omezení a následky, anebo se může stát, že to nedopadne dobře.“ Nato se chvíli ztišil a pak říkal: „Víš, co by bylo asi nejhorší? Ta prostřední alternativa.“ On se toužil uzdravit, chtěl žít plnohodnotný život. Transplantace dopadla velmi dobře. Po pár dnech se začaly tvořit bílé krvinky, zlepšovalo se to. Poté nás pustili do domácího ošetřování a denně jsme docházeli na další léčbu ambulantně. Pak ale Josef začal špatně dýchat a projevovaly se komplikace infekčního zápalu plic. Chvíli trvalo, než zjistili původce infekce. Jeho stav se pak zhoršoval a zlepšoval jako na houpačce. Nepřipouštěla jsem si, že by zápal plic nezvládnul. Nejprve to vypadalo nadějně, plicní tkáň se však hojila jizveně a plíce nedýchaly. Poslední den na vizitě mi řekli, že z medicínského pohledu už nemůžou nic udělat. On u toho seděl, vnímal to a přijal s takovým klidem, až jsem to nechápala. Ten den jsem situaci ani nevnímala jako něco konečného. Byla jsem upnuta silou své víry na to, že u Boha není nic nemožného. Myslím, že mi to dalo sílu být s ním až do konce v poměrném klidu. Přišla tam jedna dobrovolnice se svátostí, která za námi chodila denně. Věděla jsem, že Josef do posledka všechno vnímal. Stiskl mi ještě ruku. Ve vnitřním pokoji přešel z tohoto světa do nebeského domova. Byli jsme u toho i s dcerou – my tři a Ježíš uprostřed. Byl to silný duchovní zážitek.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay