Vydání: 2006/25 Křesťané a sekulární média, 20.6.2006, Autor: Antonín Randa

Patříte k mediálně nejvyhledávanějším osobnostem katolické církve u nás. Čím si tento zájem vysvětlujete?
Jednu dobu se mi zdálo, že sekulární média o mne přestanou mít zájem, protože jsem dal jasně najevo, že nechci hrát ani jednu ze dvou rolí, o které obvykle stojí. Nejsem ani „oficiální představitel“ či mluvčí hierarchie zplnomocněný tlumočit její úřední stanoviska k aktuálním společenským otázkám, ani zahořklý „církevní disident“ spolehlivě nahrávající notorickým kritikům církve. Pro mnohé je asi těžké pochopit, že jsem prostě samostatně a kriticky myslící člověk, který je „přesto“ upřímně oddaný své církvi. Je vůči ní „kriticky loajální“ - což znamená, že pokud ji kritizuje, dělá to jen a právě proto, že ji hluboce miluje a cítí za ní odpovědnost. A snaží se být věrný její tradici, a „přesto“ (nebo spíš právě proto) se pokouší ji předávat neotřelým, nebanálním způsobem.
Pokud o mne média i tak stojí (a dokonce asi víc než o hráče těch dvou výše zmíněných rolí), pak to má asi více zcela prostých důvodů. Za prvé cítí, že to, co říkám, si také skutečně myslím. Že nekličkuji a netaktizuji ze strachu, abych se někomu neznelíbil nebo neopakuji mechanicky jen to, „co mne naučili“ a „co se chce slyšet“. Za druhé, že je občas překvapím, protože o věcech přemýšlím a nedávám lacině jednoduché odpovědi, které si tazatel může předem domyslet sám. Za třetí, že jako člověk, který vždy měl a má také civilní zaměstnání a je doma v sekulárním prostředí, zná problémy, způsob myšlení, jazyk a styl řeči lidí „ve světě“, nepoužívám „církevnické „ptydepe“ (jazyk bez obsahu - pozn. red.). Vyhýbám se farářsky nasládlému hlasu, sladce úsměvné masce „velebníčka“ a frázím, které bohužel tak často produkují někteří z těch, kteří se cítí být Prozřetelností vyvoleni k reprezentování Hospodina ve společnosti. Také nenadbíhám pokleslému vkusu médií, snažím se například neprznit rodný jazyk. A konečně nevylučuji, že některá média nabyla dojmu, že dokonce mám občas k některým důležitým otázkám dneška co říct.

Setkal jste se někdy ze strany novinářů s unfair přístupem, kdy bylo zřejmé, že chtějí poškodit vás nebo církev?
Podle zásady, kterou jsem přijal od sv. Ignáce, se snažím si negativní chování druhých vysvětlovat, pokud to jen jde, v dobrém. Proto se snažím nevidět za mnohým přístupem novinářů hned zlou vůli. V mnoha případech jsou prostě nedostatečně informovaní či vzdělaní v náboženských věcech, prosáklí předsudky svého okolí nebo jsou obětí notorické záměny investigativní zvídavosti za obyčejnou nevychovanost a agresivitu. Znám pár skvělých žurnalistů, s kterými je opravdu radost pracovat a kteří mne vždy překvapí poctivou přípravou na náš rozhovor, která se okamžitě pozná. Když jsem pozoroval Miloše Zemana a Václava Klause, jak každý svým způsobem dává ostentativně najevo své naprosté pohrdání novináři (pokud to nejsou oddaní nohsledi), musel jsem uznat, že leckdy svým hodnocením nejsou daleko od pravdy. Také jsem ale viděl, že tím jim ani sobě nepomohou. Rozhodl jsem se tedy pro pravý opak: věnovat se novinářům, kteří se mnou dělají rozhovor. To, že zpravidla každé časopisecké interwiev si vyžádám k autorizaci a pečlivě je opravím, nedělám jen „pro svou image“. Chápu to také jako jemnou službu jim. Snažím se k nim přistupovat s maximální úctou a vstřícností – a občas se mi stává, že takový novinář se pak objeví znovu u nás v kostele, a není to už jen z profesionální zvědavosti. Často ten nejzajímavější rozhovor začne až tehdy, když se vypne mikrofon či kamera. Když najednou novinář pozná, že se mnou může opravdu normálně hovořit, a zahrne mne záplavou otázek, které jeho osobně (nikoliv fiktivní „naše posluchače, diváky, čtenáře“) pálí. Víte, mnoho lidí má u nás opravdu děsivé představy o církvi, kněžích, věřících. Ale to je zároveň ohromná šance, jak využít šoku z toho, když poznají někoho, kdo jim tento negativní stereotyp naruší.

Často se pohybujete v zahraničí - máte dojem, že je český novinář (především v oblasti náboženství) v něčem specifický?
I pro západní sekulární média je církev dnes především oblíbeným fackovacím panákem. Když je okurková sezóna, vždy se najde nějaký případ pedofilního kněze nebo jiný důvod, proč vylíčit církev jako instituci snažící se všemi silami kazit lidské radosti, zejména ty sexuální. Málokde se najde v běžném komerčním tisku novinář, kterého by zajímalo něco jiného než vztah církve k potratům, antikoncepci a celibátu, případně svěcení žen. Když je třeba něčemu udělat reklamu (jako je např. film Šifra mistra Leonarda a mnohé jiné), tisk prahne po nějakém rozhořčení církve, které tuto reklamu spolehlivě zajistí a navíc umožní církev přirovnat k islámským extremistům vypalujícím vyslanectví za karikatury proroka Mohameda. Nutno říci, že se bohužel málokdy najde církevní představitel, který na tuto hru nenaletí. Všechna čest vedení Opus Dei, které (to je nutné uznat) poslední provokaci zvládlo velice inteligentně, mistrovsky.
To ovšem platí především o komerčním, zejména bulvárním tisku. Seriózní světové deníky mají zpravidla velmi vzdělané specialisty na církevní otázky. U nás jsou v této věci prakticky všechna naše média (snad s výjimkou některých rádií) – i ta nejseriózněji se tvářící – spíš stále na úrovni bulváru. Vymlouvají-li se na to, že jsme společnost, která se nezajímá o náboženství, je to komické – i ona (vedle nás samých) za to totiž nesou svůj díl viny.

Co by podle vašeho názoru měla naše církev dělat, aby se její mediální obraz zlepšil?
Učit se, učit se, učit se.