Bůh nikdy nenechá člověka na holičkách

Vydání: 2008/29 Katolická charismatická konference, 15.7.2008

Kdo jsou charismatici a jak výjimečné jsou jejich dary? Zeptali jsme se P. Vojtěcha Kodeta OCarm.

O charismatech někdy mluvíme jako o zvláštních duchovních darech, díky nimž mají lidé výjimečné schopnosti. Je to tak?
Charisma je především dar ke službě v církvi. Ta na první pohled viditelná „výjimečnost“ doprovází jen některá charismata, například dar uzdravování či jazyků. Jiná charismata jsou neviditelná, třeba dar služby – konání dotyčného přijímáme zcela automaticky, přitom se jedná o zvláštní dar.

Takový dar dostaneme od Boha jen tak, nebo se o něj musíme přičinit?
O charismata musíme prosit. Pro církevní obec jsou velmi důležitá. Jak říká apoštol Pavel: „Přeji si, abyste všichni mluvili jazyky, ale zvláště si přeji, abyste prorokovali“ – protože proroctví je dar, který povzbuzuje společenství. (Proroctví v biblickém slova smyslu není předvídáním budoucnosti, ale slovo živého Boha v konkrétní situaci pro konkrétní lidi, tedy slovem pobuzení.) Pro církevní obec jsou velmi důležití lidé, kteří přinášejí toto živé konkrétní slovo. Pro představené církevních obcí jsou také důležitá charismata rozlišování duchů nebo charisma vedení.

Abychom mohli dary dostat, musíme projít obrácením, vnitřní očistou.
Ano, ale zároveň platí, že dary nejsou dávány za to, že je člověk nějakým způsobem čistý, blízký Bohu. Jsou nezávislé na naší morální kvalitě, Bůh je dává zcela svobodně, komu chce. Nejsou znamením naší osobní svatosti. Přesto – nejsou jen pro toho, kdo je schopen je vnitřně dobře přijmout? Jsou určeny tomu, kdo je schopen je přijmout jako všeobecné působení Boží, jako milost Ducha Svatého. Dostává je také ten, kdo o ně upřímně prosí. Člověk většinou nejprve ucítí povolání k nějaké službě a na základě toho pak prosí o potřebná charismata.

Jaké překážky brání dary přijmout? Můžeme o ně prosit, být vnitřně připraveni, přesto budeme mít pocit, že jsme je nedostali.
Přijetí darů brání nedostatek víry v Boží působení a také to, že člověk sice o charismata prosí, ale vynechá službu. Nemá možnost dar uplatnit, natožpak rozvinout.

Takže první musí být ochota ke službě, teprve pak můžeme hovořit o obdarování.
Ochota ke službě je přece spojena s podstatou křesťanství, už samotným křtem je člověk povolán k tomu, aby nežil pro sebe. Službou nemyslím jen roli kazatele nebo misionáře, jedná se o pomoc v celém církevním společenství, kdy nežijeme jen pro sebe, ale jsme ochotní překročit kruh vlastního zájmu ve prospěch druhých. Právě tady pomáhá člověku Bůh, tím, že mu dává potřebné dary.
Zvlášť, když ke službě volá sám. Bůh nikdy nenechá člověka na holičkách.

Jak rozeznat, zda se jedná o Boží dar – a ne o projekci sebe sama?
Takový úkol koná církevní autorita ve spojení s církevní obcí. Rozpozná, zda člověk slouží charismatem, nebo rysem vlastní osobnosti, nebo něčím, do čeho se sám „namontoval“.
Role druhých je opravdu důležitá – jsou charismata, která se poznají tak, že služba, kterou dotyčný vykonává, přináší jiným „ovoce“. Nepozná to sám, spíše mu to potvrdí ti, jimž slouží.

Nepozná člověk své obdarování sám třeba i tím, že mu služba jiným přináší vnitřní klid?
Pokud je dotyčný upřímný před Bohem, tak ví, že si své obdarování nevymýšlí, že druhé nemanipuluje, že podstata jeho služby vychází z jiného zdroje než od něj. Člověk své obdarování tedy pozná, ale nejjasněji to opravdu vidí církevní společenství; i nejrůznější pochybnosti rozlišuje církevní autorita.

Jak vůbec rozeznat Boží dar od prostého nadání?
Nadání je přirozená schopnost, kterou Bůh často navíc korunuje odpovídajícím charismatem – například tomu, kdo je rozvážný, Bůh dá charisma rozlišování, nebo člověku, který miluje slovo Boží a žije z něj, Bůh daruje charisma proroctví.

Důležitou roli má tady i umění přijmout dar a nezpychnout.
Pokora má zásadní místo nejen v procesu obdarovávání, ale i v celém životě – často zastiňujeme Boží působení a zkreslujeme jej.
Bůh je věrný: když své dary dá, nebere je zpět, takže si někdo opravdu může přihřívat polívčičku na něčem, co není jeho zásluha. Na stranu druhou – když se obdarovaný snaží poctivě žít s Bohem a dobře si uvědomuje, že to, co skrze něj Bůh dělá, není jeho přičiněním, spíše ho to vede k pokoře.
Záleží na postoji každého lidského srdce, zda obdarování pokouší k pýše, nebo vede do pokoje před Boží tváří.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay