Bůh mi nedal peníze, ale mnoho přátel

Vydání: 2010/17 Kardinál Tomáš Špidlík, 21.4.2010, Autor: Jan Paulas

Narodil se v poměrně chudé rodině 17. prosince 1919 v malém jihomoravském městě Boskovice. Když později vzpomínal na svůj rodný kraj, neopomenul zdůraznit, že ho měl rád už jako kluk. „Boskovice uprostřed lesů, v nichž jsem se brzy toulával, s potokem Bělá, který tekl těsně vedle našeho dvora. Do něj jsem se také chodil v létě každé ráno a večer umývat. Bylo to pro mě něco tak samozřejmého, že jsem se jako dítě ptal: ‚Kde se lidé umývají, když doma nemají potok jako my?‘“ vzpomíná Tomáš Špidlík na své nejranější zážitky ve své knize Duše poutníka. Tatínek Tomáše Špidlíka byl ševcem, ale nepříliš šikovným, v době hospodářské krize byl navíc dlouho nezaměstnaný a pracoval jako nádeník. Měl tajný sen, že zanechá ševcoviny a své malé hospodářství rozšíří na farmu. Jeho syn Tomáš mu měl pomoci tento plán realizovat. Zatímco na maminku vzpomínal Tomáš Špidlík vždycky rád, vzpomínka na otce byla pro něj dlouho bolestivá. „Neúspěchy a vleklá nemoc jej učinily nemístně obtížným, snadno se rozkřičel a my malí jsme pak před ním utíkali. Dodnes nevycházím z údivu, jak to všechno mohla matka po léta snášet.“ Sám Tomáš Špidlík se pak později ve svém životě mnohokrát přistihl, že po otci sdělil některé sklony. „V konfliktech, které jsem kdy měl, jsem se často cítil v otcově dispozici: nechápou mě! Naštěstí moje střetnutí s realitou bylo široce vyváženo jiným postojem, zděděným a na- učeným od matky.“ Právě na jeho matce visela všechna práce a starost o dům, ale i denní potíže s manželem i tchyní. Přesto ji Tomáš Špidlík nikdy neviděl smutnou, ale naopak měla ráda žertování. V sobotu večer se prý takřka chlubívala: „Tož jsme s pomocí Boží zas ten týden šťastně přečkali.“ A kardinál k tomu dodával: „Dnes je mi jasné, že její postoj k životu se dá vyjádřit jenom jedním slovem: poutnice. Poutník se se vším rád smíří. Patří to k cestě.“ Postoj matky měl zásadní vliv i na Tomášův duchovní život. Poutnická spiritualita mu byla po celý život blízká, a když se setkal s jezuitskou spiritualitou, nejraději čítával právě Knihu poutníka od sv. Ignáce z Loyoly. Ostatně jeho vzpomínková kniha nese nikoli náhodou název Duše poutníka.

DVA POHLAVKY A JEDEN OBĚD

Další Tomášovou zálibou se stala už od gymnaziálních let literatura – vedle světových eposů si zamiloval i poezii, hlavně Máchu a Wolkera. Boskovické gymnázium ho vyučilo i v jedné praktické věci – brzy se osamostatnit. Škola si žádala peníze a ty u Špidlíků doma nebyly. Začal se proto živit sám dáváním tzv. kondicí slabším žákům. „Byla to dobrá průprava i pro mě samotného jako budoucího profesora: naučil jsem se z veškeré učební látky vybrat to nejdůležitější a shrnout to na pár stránkách – velmi stručně a jednoduše, aby tomu porozuměli i ti ‚nejhloupější‘. A když to řeknete ještě kratší formou, tak můžete mluvit i k univerzitním profesorům,“ žertoval Tomáš Špidlík. Po maturitě odešel v roce 1938 na brněnskou univerzitu a začal tam studovat latinu a českou literaturu. Jednou jel v Brně tramvají a potkal P. Strnada, bývalého kaplana z obecné školy, který ho už v dětství silně ovlivnil.

Vedle dvou pohlavků sehrála klíčovou roli ještě jedna událost. V roce 1939 byly uzavřeny všechny české vysoké školy a většina Tomášových kolegů ze Sušilovy koleje byla odvlečena do koncentračního tábora. Tomáš se vrací domů a nastupuje do boskovické továrny na kávové mlýnky jako pomocný dělník. Jednoho dne ho navštívil jeho přítel a spolužák Bohuslav Janíček a svěřil se mu, že chce vstoupit k jezuitům. A tak se s ním Tomáš jednou o víkendu vypravil ze zvědavosti na kole na Velehrad, což je z Boskovic zhruba 150 kilometrů. Dorazili tam večer a přespali ve Stojanově.

Tím bělovlasým staříkem byl P. Škarek, rektor ústavu. Týden nato jel Tomáš na Velehrad znovu a sám. A byl přijat i on do noviciátu k jezuitům. Po dvou letech složil první sliby. Konec války zastihl Tomáše v zákopech. Nikoliv na frontě, ale na Moravě. U Velehradu začali Němci budovat zákopová opevnění a Tomáše sem přidělili na nucenou práci. Po válce pak Tomáš nejdřív dokončil přerušený licenciát z filozofie, a když se v září znovu otevřelo jezuitské gymnázium na Velehradě, nastoupil na zdejším internátě jako prefekt – a ve škole začal učit češtinu a ruštinu. Mezi jeho žáky patřil třeba i dnešní přední český sinolog Josef Kolmaš. Velehradská štace však neměla dlouhého trvání. Jeho řádoví představení usoudili, že se musí neodkladně pustit do studia teologie, a vyslali ho do Holandska. V roce 1946 tedy odjíždí do holandského Maastrichtu. „Tož jsme se tam s paterem Janíčkem vypravili. Zpíval jsem mu cestou: ‚Zasviť mi ty, slunko zlaté, na poslední z vlasti krok.‘ Myslel jsem to jako vtip a netušil jsem, že se brzy stane skutečností.“ Příštích čtyřicet let se totiž Tomáš Špidlík nebude moci vrátit domů. Stane se exulantem.

DUCHOVNÍ OTEC I SBĚRATEL KVĚTŮ

V Holandsku je Tomáš Špidlík 22. srpna 1949 vysvěcen na kněze. „V té době už z Československa nikdo nemohl přijet a já jsem zase nemohl na primici domů. Udělali mi proto malou primici v jedné holandské vesničce a přišlo na ni několik krajanů, starousedlíků,“ vzpomíná Tomáš Špidlík. Ale již brzy se začali krajané množit, Holandsko přijímalo uprchlíky na práci do dolů a mladý Tomáš tam za nimi začal každou neděli jezdit, aby jim sloužil mši. Po skončení holandských studií byl Tomáš poslán do Itálie, kde nakonec zakotvil ve známé české koleji Nepomucenum. Tehdejší tamní spirituál P. Feřt přišel tenkrát s nápadem, aby ho Tomáš na měsíc zastoupil. Tomáš kývl a nakonec se z toho vyklubalo osmatřicet let. Jako spirituál měl důležitou úlohu při duchovní formaci seminaristů. Měl jim pomáhat rozvíjet jejich duchovní povolání, měl je učit duchovně rozlišovat, rozpoznávat pravé Boží volání…

Tomáš Špidlík přikládal právě duchovnímu otcovství klíčovou roli: „V životě církve mají historicky i podle důležitosti zásadní přednost duchovní otcové a duchovní matky před moralisty.“ Pokud je dnes v církvi tak málo skutečných duchovních otců, je to pro Špidlíka známkou její krize. Ve stejné době, kdy se stává spirituálem Nepomucena, začíná spolupracovat i s Vatikánským rozhlasem. Jeho promluvy znějí na rozhlasových vlnách už bezmála šedesát let a patří dodnes k nejsledovanějším pořadům této stanice. A do třetice v téže době začíná i svá studia východní spirituality na Papežském orientálním institutu v Římě (jeho doktorská práce je věnována ruské spiritualitě). Nejen svými monografiemi a příručkami o východní spiritualitě se postupně stává ve světě nejuznávanějším odborníkem na toto téma. Jeho knihy nacházejí své čtenáře i mezi politiky. Například bývalý francouzský prezident Mitterrand si před smrtí vzal do nemocnice na čtení právě Špidlíkovu Ruskou ideu. „Doufám jen, že v důsledku toho neumřel,“ žertoval tehdy Tomáš Špidlík. Neméně významná je i Špidlíkova pedagogická dráha. Mezi jeho žáky patří například dvanáct pravoslavných biskupů. Když občas přišla řeč na to, jak ho přijímají pravoslavní, Špidlík vždy suše odpověděl: „Nechodím navštěvovat pravoslavné, ale jenom přátele… a přátelé mne přijímají vždycky pěkně.“ A právě na poli ekumenismu se stal Tomáš Špidlík též široce respektovanou osobností. A nebylo to dáno jen jeho znalostí různých kultur, ale právě jeho otevřeností mysli i srdce.

KARDINÁL ÚSMĚVU

V médiích byl často zmiňován přátelský vztah mezi Tomášem Špidlíkem a papežem Janem Pavlem II. Dokladem toho byla nejen duchovní cvičení, která Tomáš Špidlík papeži a římské kurii uděloval v roce 1995, a následný kardinálský klobouk z roku 2003, ale i jejich neformální a žertovné rozpravy – třeba na adresu vlastního stáří a slábnoucích nohou. Již pověstné je Špidlíkovo závěrečné zvolání: „Svatý otče, jak jsme šťastní, že to začíná od nohou, a ne od hlavy!“ Právě Špidlíkův smysl pro humor z něj činil i mediálně oblíbenou osobnost. Média ho dokonce pasovala na nejusměvavějšího kardinála. Když se ocitl před kamerou, hovořil stručně, srozumitelně a neopomenul ani na osvědčené koření – špetku humoru. „Humor je přirozenou ochranou proti herezi a všem druhům fanatismu,“ říkával.

Jana Pavla II. a kardinála Špidlíka však spojovalo cosi více: starost o to, aby křesťanství opravdu „dýchalo oběma stranami plic“ (západní i východní) a aby došlo k opětnému uzdravení vztahu mezi teologií a uměním. Na tomto poli čeká Špidlíkův přínos ještě na docenění. Jinak těch mezinárodních ocenění byla kardinálu Špidlíkovi udělena během jeho života celá řada. Jejich výčet, stejně jako výčet všech jeho knižních titulů a dalších počinů (např. inicioval vznik Centra Aletti), by zabral další novinovou stranu. Určitě by si ji zasloužil, ale mnohem důležitější je, aby zůstal jako inspirující člověk v našem srdci. Ostatně sám si víc než čestných titulů vážil právě osobních vztahů. Jak řekl: „Pán Bůh mi nedal peníze, ale dal mi mnoho přátel. A tak dnes rád opakuji staré Nerudovy verše: Já ledasčím jsem byl v tom Božím světě, však čím jsem byl, tím byl jsem rád.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay