Bůh, kterého nevidíme, je nám blízko

Vydání: 2013/3 Příští prezident? Zeman, nebo Schwarzenberg, 16.1.2013, Autor: Jiří Gračka

Co to vlastně víra je? Jak ji lze získat, jak si ji udržet a jak o ni nepřijít? I k takovým otázkám má vést právě prožívaný Rok víry. Pro čtenáře KT se nad těmito i některými dalšími problémy zamyslel převor břevnovského benediktinského kláštera P. PETR PROKOP SIOSTRZONEK.

 

Bůh nás často navštěvuje, jenže my nejsme doma… ilustrační snímek Jozef Sedmák
Čím to, že má víra takovou moc a člověku dává sílu?
Mluvme napřed o víře obecně. Máme-li se spolu nad ní zamýšlet, je špatné dělit lidi na „věřící“ a „nevěřící“. Lidstvo se dělí na věřící a zoufalce. Každý člověk žije jen proto, že věří. Vždyť každý potřebuje víru v sebe. Bez ní by se stal hříčkou různých mindráků.
Ale víra v sebe je málo. Člověk potřebuje víru v člověka. Bez té je život neúnosný. Lidé jsou ovšem smrtelní… Člověk tedy potřebuje víru ve společnost, v kulturu, vědu (kolik víry v platnost zákonů je ve vědeckých pracovnách?!). Kolik víry jsme každý projevovali už svým učitelům od základní školy – copak jsme si na všechno mohli sáhnout, vše vidět? Prostě jsme věřili. Připomínám to proto, že tolik našich známých vám tvrdí, že jsou nevěřící. Vždyť to není pravda!
 
Víra je, zdá se, něco jako směřování. Otázka tudíž asi nezní, proč věřit, ale čemu věřit.
U naší křesťanské víry bych ještě dodal: Komu věřit? Víra není záležitostí rodinné tradice, protože to není jen otázka vůle nebo poslušnosti. Víru nelze předat jen vyučováním katechismu (kolik lidí vám ještě po desetiletích odříká nazpaměť dlouhé pasáže, přesto je jim Bůh vzdálený…). Víra se nezíská ani honbou za zázraky a zjeveními, to vede spíše k pověrčivosti. Není to také věc citu, to by pak bylo důležitější, že se věří, než co a komu se věří.
 
Z čeho se tedy rodí naše křesťanská víra?
Víra je vztah k Bohu, a proto se jako každý vztah musí rodit z osobního zážitku setkání. Básník Paul Claudel si zašel jednou do kostela jen tak – pro inspiraci, pro náladu. A najednou si uvědomuje: „To, co se tu hlásá, je pravda.“ Utekl před tím z kostela, čtyři roky se bránil tomu Božímu oslovení, ale nakonec na to oslovení odpověděl a stal se živým křesťanem na celý život.
Takové Boží oslovení přichází ke každému. V různých dobách života, v různých situacích. Boží fantazie je nevyčerpatelná.
Jeden se seznámí s dívkou. Zamiluje si ji. Ona věří v Ježíše a jemu otevře oči pro víru. Jiný dostane spolupracovníka, sympaťáka. Je věřící. Když se blíž poznají, začnou hovořit i o víře. Vědecký pracovník si uvědomí, že má pravdu Einstein, když říká: „Ve vesmíru se všude projevuje Moudrost bez hranic. Pozorování přírody vede myslícího člověka k víře ve Stvořitele.“ Jsou lidé, které přivede k víře kniha. Důstojník Ignác z Loyoly ležel raněný v nemocnici. Nudil se, chtěl aspoň číst nějakou napínavou knihu. Měl po ruce jen životy svatých. Z knihy uslyšel hlas Ježíšův a dostal impulz k následování.
 
Podle katolické nauky je víra dar, zatímco evangelíci říkají něco jiného. Kde se vzal tento rozpor? Projevuje se v praxi jednotlivých církví?
To by bylo jistě na dlouhou teologickou diskusi, pro niž zde není dostatečný prostor. O dar víry je jistě třeba Boha prosit, ale pro víru také musíme a máme něco udělat sami. Víra je jako záchranné kolo, které nám Bůh hodil. Kdo se ho nechytne, tomu hrozí, že se utopí. Křesťanská víra neznamená, že někomu je dáno od Boha umění plavat a jiný se to nikdy nenaučí. Spíše bychom mohli říci, že když Bůh viděl, jak se všichni topíme, rozhodl se nás zachránit. Záchranné kolo, které nám hodil, unese všechny. Ale ti, kteří se ho nechytnou a chtějí se zachránit vlastními silami, dříve nebo později poznají, že to nedokážou.
 
To, že člověk věří „v Boha“, ještě neznamená, že zároveň věří „Bohu“. Nemají mnozí věřící problém Bohu důvěřovat?
Ano, může se mi zdát, že přítomnost Boha necítím, že mi Bůh připadá vzdálený, že se cítím Bohem opuštěn, ale opak je pravdou. Krásně to vyjadřuje jedno vyprávění nesoucí název Stopy v písku. Člověk vyčítá Bohu: „Bože, vždycky jsi byl se mnou, vždycky jsi byl po mém boku, vždycky jsem v písku viděl dvoje stopy: jedny byly tvoje a jedny mé. Proč jsi mě opustil teď, kdy jsem tě nejvíc potřeboval, proč už se mnou nejsi, proč už v písku vidím jen jedny stopy?“ A Bůh člověku řekl: „Já jsem tě neopustil! Já jsem tě nesl a ty stopy, které jsi viděl – ty byly mé…“ Někdy to člověk pochopí brzy, někdy až po letech, některé věci nám „docvaknou“ jistě až na věčnosti. Ale je to zkušenost tolika generací před námi, je to i moje osobní zkušenost, je to i zkušenost mnohých z nás: Bůh člověka neopouští. Vidíme to na velikých postavách víry, o nichž píše 11. kapitola listu Židům. Možná bych ji doporučoval jako povinnou četbu Roku víry.
 
Je možné víru ztratit, přijít o ni pod vlivem vnější události nebo ji nechat zaniknout? S jakými problémy se v tomto ohledu nejčastěji setkáváte ve zpovědnicích i jinde?
Jsem přesvědčen, že mnohý člověk v různých situacích ztrácí víru v boha, kterého si sám vytvořil. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Člověk však tuto myšlenku převrátil a tvoří si různé bohy podle vlastních představ. Popírání Boha je základní podoba ateismu. Využívání Boha pro sebe je praktická forma ateismu. A tak si vytváříme svého boha, který nám má pomáhat v našem sobeckém úsilí o štěstí. A proto se v našem životě objevuje:
Bůh-hasič: který by měl přijít rychle na pomoc, když něco hoří, ale nejraději bych ho nepotřeboval;
Bůh-chůva: který se drží v pozadí, ale dává pozor na naše děti;
Bůh-buldozer: který odstraňuje překážky, jež nám stojí v cestě za štěstím;
Bůh-droga: který nás vyvádí ze smutku a dodává dobrou náladu;
Bůh-pomocník: který dá všechno do pohybu a pak se stáhne;
Bůh-Mléčná dráha: který je vyšší bytostí a patří někam nahoru;
Bůh-dekorace: který nám pomáhá zkrášlovat naše rodinné slavnosti a důležité životní události;
Bůh-automat: který funguje, když do něj příležitostně vhodíme víru nebo modlitbu;
Bůh-exhibicionista: který v našem zbožném životě hraje první housle, ale u dirigentského pultíku stojíme my a rozhodujeme o tom, kdy Bůh může a kdy nemůže zasahovat.
Existuje jeden hřích, který má dvě podoby: Boha odstranit a popřít ho anebo Boha zapřáhnout a využívat ho. Jsme Boží stvoření, a proto se náš život stává nelidským, když převrátíme podstatu naruby: polidštíme Boha. A pak máme problémy!
 
Velkým ohrožením víry jsou bezpochyby situace, kdy člověk zažívá zklamání, například se za něco či někoho modlí, ale vše dopadne jinak. Jsou tyto pochyby projevem špatné či mylné víry?
Jeden zkušený duchovní vůdce říkával často lidem: „Modlíte-li se k Bohu, musíte být ochotni přijmout i daleko větší dar, než je ten, o který jste žádali. Bůh dává rád jen veliké dary, protože je sám velký. Škoda, že my často máme jen malé srdce, do kterého se ty velké dary nevměstnají.“
Není všechno dobré, co my za dobré považujeme a co si chceme vymodlit, a není všechno zlé, čeho se chceme vyvarovat. Bůh by nám křivdil, kdyby nás slyšel doslova!
 
Jak lze o víru pečovat, aby ji člověk neztratil, ale naopak posiloval?
Jak posilujeme každý vztah? Setkáním a rozhovorem s milovanou bytostí! V případě Boha je to modlitba. A to se nám tolikrát nechce! Na to v rozhovoru s mladými lidmi namítám: „Když budete rodiči a bude vám dítě v noci plakat, vstanete k němu?“ „Určitě,“ zní jednoznačná odpověď. „A myslíte, že se vám bude chtít vstát pokaždé?“ „Rozhodně ne.“ „Nebylo by lepší si dát vatu do uší, aby vás dítě nerušilo?“ „To rozhodně ne, musíme vstát!“ „A proč?“ „Protože je to moje dítě a protože… je máme rádi!“ Ano, z lásky děláme i to, do čeho se nám nechce. Že se nám nechce, nevadí. Důležité je, že začneme. A mohu to i Bohu říci: „Vidíš, jak se mi dnes nechce, a přece je to pro mě tak důležité, proto tu jsem…“ A v té chvíli začínám chápat onu nejhlubší duchovní rovinu v sobě, kde se setkávám s Bohem. Jak to řekl kdosi moudrý ve středověku: „Bůh nás často navštěvuje, jenže my nejsme doma…“
 
A co má dělat člověk, který by chtěl věřit, ale neví, jak na to?
Před několika lety vyšla kniha francouzského bojovného ateisty Augusta Ricardeta Hledal jsem a nenalezl jsem. Píše tam, jak hledal Boha – a jak žádného nenašel. Brzo nato vyšla jako odpověď kniha spisovatele Carla Carretta Hledal jsem a nalezl jsem. A v ní píše: „Milý bratře bez víry, viděl jsem titul tvé knihy ‚Hledal jsem Boha, a nenalezl jsem ho‘. Připadáš mi jako člověk, který jde hledat les. Přijde k lesu, uvidí stromy. Nahmatá je, ale stále volá: ‚Já vidím jen stromy, les tu není žádný!‘ – Připadáš mi jako člověk, který hledal vzduch. Rozhlíží se kolem sebe, hmatá rukama, ale pak zklamaně volá: ‚Vzduch jsem nenalezl – žádný není!‘ Připadáš mi jako člověk, který se postaví před slunce, oslněn zavře oči a říká: ‚Slunce není, nevidím je!‘ Ryba možná také nebere na vědomí vodu, ve které žije. Pták také asi nevidí vzduch, ve kterém létá. Ale kdybys vzal ptáku vzduch, rybě vodu, brzo by poznali, že jim schází. Copak ti, bratře, nedošlo, že jsme na tom po dobu tohoto života jako ty ryby nebo ptáci? Že si vzduchu a vody všimneme až tehdy, když nám schází?
S Bohem je to podobně: Zlo je tam, kde schází mezi lidmi víra v Boha Otce, který je Život. Zlo je tam, kde schází víra v Syna, který je Světlo. Kde schází víra v Božího ducha, který je Láska. Lidé se o Boha nestarají, dokud bez světla víry a lásky nedojdou na scestí. Ten Bůh, kterého nevidíš a nehmatáš, ten je ti blízko! Hledej očima svého srdce a najdeš ho jako já. Já ti mohu s radostí dosvědčit, že jsem Boha hledal a že jsem ho nalezl. Já v Boha věřím!“
 
Znamená to tedy, že víře druhých můžeme pomoci svou vlastní živou a žitou vírou?
A hlavně trpělivostí s těmi, kteří hledají. Každý má svůj čas a způsob, jakým hledá. Filip pozval svého přítele Natanaela slovy: „Pojď a přesvědč se!“ (Jan 1,46). Budu si stále pamatovat slova, která často opakoval náš senior otec Jan: „Oči, které se dívají nadějí – vidí dále. Oči, které se dívají láskou – vidí hlouběji. Oči, které se dívají vírou – vidí všechno v jiném světle!“
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay