Vydání: 2013/21 Praha oslavovala sv. Jana Nepomuckého, 22.5.2013, Autor: Alena Scheinostová

Téma: Světový den modliteb za církev v Číně

Kdy jste poprvé ucítil povolání k misijní práci? Proč jste odešel právě do Asie a jak jste se na to připravoval?

Začalo to jedním „slůvkem na dobrou noc“ (salesiánská tradice zamyšlení po večerních modlitbách – pozn. red.). Bylo o salesiánském misijním Projektu Afrika a povolání do misií vůbec. A já po tom slůvku pak celou noc nemohl spát. Bylo to za dob komunismu, tudíž mě do té doby nikdy nenapadlo, že bych do misií mohl jít. Dva roky poté, v roce 1984, jsem s pomocí slovinských salesiánů přecházel Alpy do Itálie. Když jsem pak v Římě dokončil formaci ke kněžství, byl jsem poslán ne do Afriky, nýbrž do Jižní Koreje. V rámci Projektu Afrika bylo totiž vysláno zhruba devět set salesiánů, ale v Koreji nás bylo v tom roce jen třiatřicet!

Nijak zvlášť mě přitom na misie nepřipravovali, ani slavnostní vyslání se tenkrát nekonalo. Misijní kříž, co nosím na hrudi, je až z Madagaskaru z roku 2012 – je tentýž, co dostávají noví salesiánští misionáři každý rok na konci září v Turíně.

Na kterých místech asijského kontinentu jste působil? Co vám v zemích s tak odlišnou kulturou působilo potěšení a co potíže?

V Jižní Koreji jsem působil ve dvou městech: čtyři roky v Soulu mezi kluky na okraji společnosti a šest let v Kwangdžu na střední škole s dvěma tisíci studenty. Potom jsem byl šest let provinciálem a měl na starosti jedenáct komunit v Koreji a několik také v Číně. Těšily mě spíše aktivity než konkrétní místa: katecheze mladých katechumenů nebo katecheze v polepšovně či vězení pro mladistvé, doprovázení mladých, kteří hledají povolání v církvi. Po šesti letech v Koreji ovšem přišla existenciální krize: velké pochyby, proč tu vlastně jsem. Proč se ubíjím od rána do večera a nevidím žádné plody své práce? Po šesti měsících ztišení a modlitby jsem ale objevil další cestu kupředu.

Nejdůležitější věcí v misijním životě je pro mě dnes svědectví o Kristu, což je u nás salesiánů aktivní přítomnost mezi mládeží. Ve škole to znamená být o všech přestávkách od sedmi hodin ráno do deseti v noci mezi žáky: to je salesiánská „asistence“ – aktivní přítomnost, na níž je postaven náš výchovný systém. Potom jsem zjistil, že je třeba upřednostnit některé činnosti před ostatními – jako dostat se k srdci chudších kluků (a vyhledat je mezi dvěma tisíci ve stejné školní uniformě), věnovat více energie a času katechumenům a také doprovázet chlapce, kteří ukazují znaky povolání k apoštolskému nebo zasvěcenému životu.

Jakou tradici mají v Jižní Koreji salesiánské misie? Je zde salesiánské dílo úspěšné?

První salesián sem přišel v roce 1954 a díky silným diecézním strukturám se zde řeholní život vyprofiloval velice jasně. Salesiáni se tu specializují na práci pro chudou a opuštěnou mládež (učiliště, internáty pro chlapce v rizikové situaci, službu v polepšovnách, katechezi a práci ve střediscích mládeže), věnují se jak katolíkům, tak ostatní školní mládeži.

V misiích se nedá hovořit o úspěchu po třiceti letech, to chce aspoň stoletý odstup. Nicméně na škole Kwangdžu je dnes pokřtěných asi tři sta kluků, které jsem osobně doprovázel, a objevil jsem či doprovázel také nová salesiánská povolání. K plodům, jež přetrvávají, patří i formace salesiánských spolupracovníků nebo práce pro sekulární institut a budování salesiánské rodiny vůbec. Jako misionář se raduji, že někteří korejští salesiáni už jsou v misiích v Africe, Oceánii nebo jiných asijských zemích.

V Česku se o asijských církvích doslýcháme především v souvislosti se šikanou a pronásledováním. Jaká je situace křesťanů v Asii z vašeho pohledu? Změnila se za dobu vašeho působení?

Například v Jižní Koreji se sociální, ekonomická a náboženská situace změnila za posledních třicet let k nepoznání. Co se mění v Evropě sto let, trvá v Koreji dvacet. Křesťané jsou nejednou v Asii diasporou, zato velmi aktivní – mají dobrého misijního ducha, jsou solí „pohanské“ společnosti. Každá země je přitom zvláštní kapitola. Asie je kontinent kontinentů, vždyť jen v Číně je pět provincií a každá z nich má sto milionů obyvatel s různými řečmi a kulturami.

Dnes mám na starosti nejen dvacet zemí východní Asie jako dřív, ale misijní práci salesiánů na celém světě. A vidím, že pronásledování křesťanů je celosvětová záležitost, rozhodně ne jen problém Asie. V některých pravoslavných zemích se na katolíky dívají jako na sektu, v převážně muslimských zemích jsme trpěni. Některé oblasti Indie, Střední východ, Súdán, Nigérie jsou jako odstrašující případy v novinách každý den. Ale například také v Jižní Americe, která je považovaná za katolické území, se církev zmenšuje! Aktivní činnost tzv. letničních a nezávislých církví odvádí od katolické církve každý rok miliony věřících.

Liší se spiritualita a prožívání víry asijských křesťanů od jejich západních souvěrců?

Mladé církve nejen v Asii jsou většinou dynamické, misijní a silně napojené na centrum církve – Svatého otce. O misijním náboji názorně promlouvá fakt, že z Koreje bylo v posledních letech vysláno dvacet tisíc křesťanských misionářů, což je více než misionářů z Itálie. Vůči křesťanům zde nebývají žádné předsudky, většina lidí vám řekne, že by se chtěli stát katolíky.

Jak v Asii vypadá pastorace? Slyší zdejší věřící na něco jiného než Evropané? A jak se křesťanství srovnává s domácími kulturami?

Mluvit v Asii o pastoraci není jednoduché – ve většině míst jde o první evangelizaci, misie v úzkém smyslu slova. První věcí je spřátelit se, navázat lidský vztah se sousedy v okolí. Pak teprve jsou tito lidé schopni naslouchat a může jim být hlásáno evangelium.

V moři asijských kultur má evangelium své čestné místo. Na první stránce nedělního věstníku soulské arcidiecéze byla po mnohé roky otiskována meditace nad evangeliem podepsaná laikem, který ke katolictví konvertoval od buddhismu – a to jsou opravdové duchovní hlubiny, nic k porovnání s evropskou povrchností! Ale to je téma na celovečerní debatu. Kde je církev mladá, menšinová, tam je evangelium více viditelné. To je paradox!

Říká se, že je Asie, zvláště Čína a Indie, na postupu a brzy vystřídá Evropu a USA v roli supervelmoci. Měli by se na to Evropané včetně katolické církve připravit?

Někteří užívají pojmy „globální Sever“ a „globální Jih“. Nejde jen o Čínu nebo Indii, ale o mladé církve v Africe, Asii a Latinské Americe vůbec. To střídání je přitom na cestě už hodně dlouho, je to jeden z megatrendů katolické církve. O Evropě říkal jeden německý biskup: „My tu máme všechno, jen nám schází víra, že můžeme vychovat nové křesťany.“ Pak je ale třeba se vzbudit a podívat se na tuto realitu zpříma! V západní Evropě je už nejméně 15 % diecézních kněží z „globálního Jihu“, ale někteří to stále nechtějí slyšet.

Jak se tedy podle vás bude měnit podoba církve a tvář křesťanství?

Změna je už alespoň několik desetiletí na postupu. Tato otázka mi naznačuje, že jsme v Česku hodně uzavření nebo se stýkáme jen s Evropany. Vždyť také náš nový papež z „globálního Jihu“ je silným výrazem tohoto přechodu. Když jsem vizitoval v říjnu 2012 chudobná předměstí Buenos Aires, kde mají salesiáni několik farností, hodně mi to pomohlo pochopit našeho bývalého žáka Jorgeho Maria Bergoglia a církev z „globálního Jihu“, která táhne celou katolickou církev kupředu.

Moje srdce bije v Asii! A tak mám nakonec jedno přání, aby i Katolický týdeník dával více prostoru světové, „katolické“ církvi – nejen té evropské, která se zmenšuje a není až tak moc živá. Budoucnost církve je na „globálním Jihu“.