Vydání: 2011/51 Betlémy a Betlémáři, 13.12.2011, Autor: Václav Štaud

Rozlehlá jiříkovská farní budova, obehnaná zvláštním systémem dřevěných stodol, dává tušit, že tohle kdysi bývala významná farnost. Po válce ale z veliké sudetské vesnice zůstala jen hrstka stavení a zchátralý kostel. Přesto dnes dědinu na jižním okraji Jeseníků v sousedství hradu Sovince vyhledává mnoho hostů. Láká je sem Pradědova galerie Jiřího Halouzky.

„Jako malý kluk jsem sedával v řezbářské dílně a s radostí podával nářadí svému dědečkovi. Ten mě od mých sedmi let učil s dlátky pracovat a nikdy nebudu na dědečka dost vděčně vzpomínat za to, co všechno mi do života dal. Včetně vztahu k betlemářství,“ říká Jiří Halouzka. Když mu bylo deset, vytvořil prvního koníka, v patnácti sochu v životní velikosti a pak měl řezbařinu až do konce totality jako jediné hobby. „Díky pádu komunismu jsem mohl dát volnost životní touze vyřezávat sochy, nejlépe v životní velikosti. Po dlouhém hledání vhodných prostor jsem od obce koupil jiříkovskou faru. Byla ve velmi špatném stavu, stejně jako přilehlá hospodářská stavení a pozemky. Přesto jsem tam postupně vytvořil šestihektarový ráj pro dětské návštěvníky. Rád ale vítám i jejich dospělé průvodce, ba i výpravy důchodců,“ vysvětluje Jiří Halouzka. V jiříkovském přírodním parku Pradědovy galerie si návštěvníci mohou prohlédnout už 450 nejrůznějších plastik, především zvířat. Vlastně nejen prohlédnout, ale také si jich dosyta užít – vylézat na ně a prolézat jimi, pohrát si na houpačkách a kolotočích, neboť i tam jsou vyřezány podoby nejrůznějších božích tvorů. Navíc zde hosty zvědavě okukují desítky domácky chovaných daňků – živých sekaček, jak jim říká jejich majitel Jiří Halouzka. Není divu, že děti odtud odcházejí zpravidla se slzami v očích a na základě slibu rodičů, že tady opravdu, ale opravdu nejsou naposledy…

NEJVĚTŠÍ BETLÉM NA SVĚTĚ

Hlavní Halouzkovou chloubou je krytý betlém v životní velikosti, který má už 240 soch – letos přibyly další čtyři. Vystavený certifikát dokládá, že se jedná o největší betlém světa vyřezaný v životní velikosti. Každý kus je zásadně z jediného kusu dřeva. S výrobou betléma začal Jiří Halouzka před desetiletími, aniž tušil, že vše jednou bude součástí nějaké Pradědovy galerie. „V roce 1988 jsem se dostal se skupinou přátel na papežské letní sídlo Castel Gandolfo, do blízkosti blahoslaveného Jana Pavla II. Na to laskavé setkání, které se vymykalo všem protokolům, nikdy nezapomenu. Byli jsme přítomni papežské mši svaté a pak jsme měli možnost se Svatým otcem dlouho hovořit. Obdivovali jsme, jak dobře znal poměry u nás. I jeho slova, kterými odhadoval budoucnost, se vyplnila téměř přesně. Když se mě tehdy Jan Pavel II. zeptal na moje povolání, vysypal jsem ze sebe svoji velikou touhu – být řezbářem a ze všeho nejraději vyrábět betlémy. Papeži se rozzářily oči a můj úmysl schválil. Řekl, že betlém je veliká kniha a lidé si z ní čtou krásný biblický příběh. Záleží pak na umělci, jak je v díle věrný, aby jeho práce šířila autentické křesťanství. Tato myšlenka velikého muže mě nese celých těch 23 let, ve chvílích krizí mě drží a povzbuzuje,“ říká jiříkovský řezbář. Brzy po návratu z Itálie vyřezal svoje první Jezulátko, jeho Matku a svatého Josefa. A pak pokračoval v tvorbě monumentální betlémské scény. Jen tak, pro radost svou a svých synů. Jiříkovské začátky byly krušné. Zajistit rodině obživu, opravit faru k bydlení i práci znamenalo mnoho tvrdé dřiny. Často zbylo jen na holý chleba a na zaplacení elektřiny. Ale s vírou se podařilo překonat mnoho problémů. Jak Jiří Halouzka své dílo rozšiřoval, začali spontánně přicházet lidé s dětmi z okolí, chtěli vidět proslulý betlém i všechna ta zvířata. „Každého, kdo zazvonil, jsem ochotně provedl. Přitom moje vlastní práce stála. Před pěti lety mi došlo, že už takto nemohu dál – a vznikla galerie. Každý si ji může projít sám, protože mým hlasem k návštěvníkům mluví osm dřevěných průvodců. Na všech jejich stanovištích stačí jen zmáčknout malý červený knoflík,“ směje se nápaditý řezbář. Pradědova galerie je otevřena po celý rok bez omezení a počet návštěvníků včetně stovek školních výprav neustále roste.

KOSTEL JE ÚŽASNÝ SYMBOL

Před osmi lety vyslyšel Jiří Halouzka prosbu svých blízkých přátel v Brně a vyrobil pro jihomoravskou metropoli novou betlémskou scénu. Sám tam před očima užaslých diváků několik dnů zhotovoval své typické obrovské figury. A jako každý rok, také letos brněnský betlém rozšířil. Děti i dospělí Brňané mohou v těchto dnech na náměstí Svobody obdivovat už 76 dřevěných soch. Další, rozsahem zatím menší Halouzkovy betlémy přinášejí vánoční radost i v Olomouci a Českých Budějovicích. Kdo přijede do Jiříkova během roku, užije si tak betlémů do sytosti. Nejen tedy toho trvalého a rekordního, který nyní před adventem dostal slavnostní osvětlení, ale i tří městských, jež mají své letní stanoviště ve farních stodolách. V prostorách galerie jsou nyní postupně dotvářeny i další náboženské sochy a motivy. Například dřevěný plastický obraz Poslední večeře, monumentální křížová cesta, lustr, sochy andělů. Většinou pro místní chrám svatého Michala – i ten je už v majetku Jiřího Halouzky. „Byl to smutný pohled, jak kostel nezadržitelně chátrá. Střecha děravá, zařízení rozkradeno, rozbito nebo odvezeno jinam. Jediné okno nebylo celé, v zimě bývalo uvnitř naváto až metr sněhu. Nikdo, ani obec, se nechtěl přidat k údržbě a opravám. Naštěstí ostravsko-opavské biskupství ochotně vyhovělo žádosti o koupi. Okna jsou zasklena, zakonzervování úspěšně pokračuje.“ Jiří Halouzka doufá, že již v příštím roce zde uspořádá první adventní koncert. „Kostel, to je přece víc než budova, nemohl jsem ho nechat spadnout. I bez návštěvníků a bohoslužeb je to úžasný symbol, vztyčený prst, který hovoří o víře předků, o tom, že Bůh existuje. I když v něj věří už jen jediná rodina v obci,“ svěřuje se lidový řezbář.