Vydání: 2010/35 Humor v církvi, 24.8.2010, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Oslovili jsme řadu známých osobností, abychom jim položili dvě následující otázky: 1. Jak je na tom podle vás naše současná církev s humorem? 2. Máte nějaký humorný zážitek, zkušenost z církevního prostředí? Nemálo dotázaných se přiznalo, že neví, co by odpověděli. Naštěstí se ale našli i ti, kteří problém neměli. Jejich postřehy vám přinášíme:

JAROSLAV SVĚCENÝ, houslový virtuos

1. Církev je na tom s humorem stejně jako celá naše společnost. Měl jsem tu čest poznat řadu skvělých lidí žijících s církví – drtivá většina byla milá, vstřícná, se srdcem na dlani – a po našem bližším seznámení jsem s velkým potěšením zjistil, že jim humor rozhodně není cizí. O to více potom „vynikne“, když čas od času „narazíte“ na některé církevní hodnostáře, kteří se zřejmě utvrzují celý život v tom, že by víra utrpěla, nebudou-li se tvářit dostatečně neprostupně, vážně a humor odsuzovat jako cosi přízemně pozemského, co do nadpozemského myšlení nepatří.
Nesmírně se těším na každé své koncertní vystoupení v sakrálních prostorách a moc si vážím každé příležitosti, kdy v nich mohu lidem hrát krásnou hudbu. Když promluví vlídně, uvolněně a vtipně k lidem v úvodu mého koncertu pan farář, hned vidím, že se publikum usmívá, protože ho má rádo. Třeba nejsou všichni posluchači věřící, ale uznávají ho jako dobrého člověka. A to je opravdu velká pocta, vždyť jsme všichni na tomto světě pouze na návštěvě…
2. Zúčastnil jsem se před řadou let večera, který byl věnován výročí existence Českého rozhlasu v Hradci Králové. Vystoupil zde také můj kamarád P. Zbigniew Czendlik. Byla nám přidělena společná šatna, a protože skrz dveře bylo docela dobře slyšet, zaregistroval jsem vskutku geniální bonmot. Šli okolo nějací hudebníci, viděli napsaná naše jména na dveřích a jeden z nich v úžasu pravil: „Hele, novej soubor, Duo religioso: farář a Svěcený, to tu ještě nebylo!“

DANIELA DRTINOVÁ, moderátorka České televize

1. Co se týče kněží – najdete velmi vtipné, s výrazným smyslem pro humor, pak kněze vážnější a jistě se mezi nimi najdou i mrzouti. Určitě se nedá obecně říct, zda církev jako celek má, nebo nemá smysl pro humor. Osobně znám třeba pana faráře Řehoře Vojtěcha Marečka ze Spořilova a málokdo má tak laskavý a delikátní humor jako on. Znám i kněze, kteří vykládají vtipy tak, že se nemohu přestat smát. Mně přitom málokterý vtip přijde opravdu vtipný. A víte, kdy se prý nejvíc směje Pánbůh? Když člověk plánuje.
2. Úsměvnou historku jsem zažila jednou ve zpovědnici. O sobotách chodívám číst čtení na mši v kostele sv. Ignáce. Jednou jsem chtěla ještě před čtením jít ke zpovědi, ale fronta čekajících před zpovědnicí byla delší než obvykle, a tak jsem přišla na řadu těsně před začátkem mše. Věděla jsem, že sloužící kněz se mnou na mši počítá, ale už jsem byla ve zpovědnici, a tak abych čtení stihla, drmolila jsem hrozně rychle svou zpověď. Nakonec jsem málem upadla, ale čtení, předem pečlivě připravené, jsem stihla. A po mši jsem šla ke zpovědi znovu. Zpovídala jsme se z toho, jak jsem byla zbrklá u zpovědi…

P. ZBIGNIEW CZENDLIK, farář v Lanškrouně

1. Vždycky jsem si myslel, že humor do církve patří. Dnes už si myslím, že církev a humor nejdou dohromady. To, že se zasmějeme v kostele vtipu, ještě není humor. Humor je určitou přidanou hodnotou radosti. Bohužel takto víru neumíme prožívat. Jsme spolek smutných, nešťastných, zamindrákovaných jedinců, kterým Pán Bůh pořád něco bere, něčím život omezuje nebo komplikuje. Až si všimneme toho, že Pán Bůh je ten, který nám dává a život obohacuje, vstoupí do našeho života radost a pak i humor. Zatím platí, že by křesťan měl být vážný, ba nejlépe smrtelně vážný! Je to smutné.
2. Nemám. Ale poznal jsem osobně tři kněze. Oba byli velké víry, velké radosti a mimořádného humoru. P. František Lukeš, františkán P. Bedřich Smištík a křižovník P. Václav Knittel. Už jsou po smrti. Bylo zážitkem být v jejich blízkosti. Na jejich životě jsem viděl, že cesta k humoru vede skrze velkou víru. I proto to asi s tou naší vírou nevypadá bůhví jak dobře.

OTAKÁRO MARIA SCHMIDT, režisér

1. Na obě otázky si dovolím odpovědět příhodou: Před časem mě rozčilovala jakási pyšná ambicióznost jednoho kněze v médiích. Můj přítel (vážený kněz), který obvykle nežertuje, mě ale rozesmutnil okomentováním, že onen příslovečně „ctnostný anděl pyšný jako páv“ má vážnou nemoc – takzvanou mitrózu. Chytil jsem se za nos a řekl si v duchu, že bych neměl soudit druhé, když jsou marod. Přítele jsem se až po čase odvážil zeptat, co že je to ta vážná nemoc zvaná mitróza. Udiveně se na mě podíval a řekl, že je to přeci úporné usilování o biskupskou mitru, tedy úřad či chcete-li funkci, a že je to těžko léčitelné. Pochopil jsem, že suchý humor má zavlažovací účinky.
2. O jedné nedávné neděli jsme sjeli „intuitivně“ z dálnice v Rakousku a navštívili místní kostel. A hle, za hodinu právě začínala bohoslužba, při níž jsme se dozvěděli, že je v onen den svátek sv. Jakuba – a již zmíněný kostel je mu zasvěcen. Náhoda? Ne, Boží mrknutí. Šibalské? Dostavuje se radost z toho, že jsme součástí Božího humoru.

JAROSLAV ŠEBEK, historik

1. Mám pocit, že humor v církvi je vnímán jako něco nepatřičného, protože se v ní odehrávají tak vážné věci, že zde není místo pro žerty. Nebrat se někdy moc vážně ale podle mě nesnižuje důstojnost dotyčného společenství. Humor navíc patří k člověku, a pokud není úplně hloupý, dokáže i sbližovat. Podle mě je i možné, že nezdravá upjatost a zasmušilé tváře odrazují některé lidi od přijetí zvěsti, jež se označuje jako radostná.
2. Takové chvíle jsem zažil například v přítomnosti lidí, kteří dokázali spojit humorný nadhled s vírou, jako byli třeba P. Jiří Reinsberg nebo kardinál Špidlík, kteří se už mohou smát svým skvělým vtipům v nebi. Nicméně jsem rád, že i v naší farnosti se najde takových příkladů relativně dost, a myslím, že i díky tomu se v ní cítím docela dobře. Takže není to jeden konkrétní příklad nebo zážitek, ale celý řetěz příjemných setkání.