Africká víra potřebuje ještě růst

Vydání: 2013/38 V supermarketu už mají Vánoce, 17.9.2013, Autor: Aleš Palán

Téma: Církev v Africe

Doktorát teologie obhájil v Římě. Přednášel na pražské teologické fakultě. Editoval vydání díla sv. Jana od Kříže. A pak to vše opustil a odešel na misie do Středoafrické republiky – P. PAVEL VOJTĚCH KOHUT OCD.

P. Kohut přijal Ježíšovu „provokaci“. Snímek archiv P. Kohuta

Co vás vedlo k tomu, opustit Evropu a hledat své místo v centru Afriky? Bylo v tom víc romantiky, nebo povinnosti?

Upřímně řečeno, žádné místo v Africe jsem nehledal, takže rozhodně nemůže být řeč o romantice. Ale ani povinnost to nebyla. Zkrátka když jsem se jednoho dne ptal Pána, jak mohu napodobit onu kananejskou ženu, která se nebála přijmout Ježíšovu „provokaci“ (Mt 15,21nn), a vzpomněl si, že večer předchozího dne se bratři zmiňovali o potřebě zastoupit jednoho otce na misiích v Africe. A bylo to! Původně jsem sem měl letět na měsíc, pak na tři, na pět… Už jsem tu třetí rok.

Byl jste dostatečně připraven na tamní „jinakost“?

Ruku na srdce: jsme dostatečně připraveni na život tam, kde to důvěrně známe? Jak bych tedy mohl být připraven já? Jistě, ledacos jsem si předem přečetl, nechal jsem si toho spoustu vyprávět, ale realita? Ta je vždycky ještě něco docela jiného. A když pozoruji své spolubratry, co jsou tu už léta, zdá se mi, že na jedné straně sice dokážou předvídat spoustu věcí, ale na druhé vám pak i oni potvrdí, že je pořád má co překvapit. Asi bych těžko jmenoval, co všechno je tu jiné. Zajímavé je, že i když mě pořád něco překvapuje, často musím konstatovat, že spousta věcí je všude stejná. Právě to mě občas paradoxně docela zaskočí!

Můžete popsat tamější pastorační realitu?

Středoafrická republika je z poloviny křesťanská, zhruba pětatřicet procent obyvatel jsou animisté a zbylých patnáct procent muslimové. Křesťané pak jsou rozděleni zhruba půl na půl mezi katolíky a protestanty. K těmto číslům je třeba připojit jeden historický fakt: země byla evangelizována zhruba před sto lety, takže i ti, kdo jsou už i po několik generací křesťany, mají v sobě ještě mnoho pohanského. Na obrovskou rozlohu země (622 984 km2) připadá jen něco přes čtyři a půl milionu obyvatel. Když si k tomu přidáte velmi špatné cesty, člověk začíná malinko tušit, kolik a jakých nástrah na něj při pastoraci čeká. Současná politická situace, kdy je země rozvrácena po státním převratu, pastoraci ztěžuje ještě víc. Přesto zde jako bosí karmelitáni máme dvě farnosti s celou řadou i velmi vzdálených vesnic v buši, ale také malý seminář, kde vychováváme více než osmdesát hochů, a kompletní řeholní formaci.

Dá se vystihnout, v čem je odlišná spiritualita zdejších obyvatel? A nakolik se liší místní liturgie od té naší?

Nezlobte se, ale africkou spiritualitu bych dokázal popsat jen stěží. Nevím, co bych měl zdůraznit, abych něco podstatného nevynechal. Ale první, co člověka zasáhne, je to, že jsou v prožívání víry nejspíš mnohem přímočařejší než my. I Bohu v modlitbě říkají, co si opravdu myslí, snáze projevují své city. I když, co já vím?! Do jejich srdcí tak snadno nenahlédnu. Liturgie je velmi živá, lidé se aktivně zapojují, zpívají, tančí. Pro kněze z Evropy je to většinou milé překvapení. Je pravda, že ne vždy mají Středoafričané smysl pro mlčení, ale jako u nás i zde je možné je tomu naučit.

Setkáváte se s věřícími muslimy či animisty? Pokud ano, jaké je to sousedství?

Osobně spíše s muslimy než s animisty. Zatím s nimi bylo soužití bezproblémové, jako misionáři jsme jejich hlavními klienty, poněvadž se většinou věnují obchodu. Teď se ovšem situace kvůli nepřístojnostem ze strany rebelů (většinou muslimů) trochu kazí a jsou místa, kde reálně hrozí, že se bude kumulovat zášť a vzájemná msta. Animisty je těžší poznat na první pohled, možná se s některými stýkám, aniž to vím. Ale ti opravdoví animisté bývají spíše ve vesnicích v buši, kam se osobně dostávám zřídka.

O Africe se hovoří jako o kontinentu víry. Čím to je? Ztratili jsme v Evropě něco, co zde lidé ještě mají?

Ztratili jsme smysl pro Boha a jeho přítomnost v každodenním životě. Afričané možná přehánějí, když vidí Boha za vším, připadá mi ovšem, že my v Evropě se už stydíme i za to, jej vůbec někde hledat a nacházet. A to je alarmující! Africká víra ve skutečnosti také potřebuje růst a prohlubovat se, ale ta evropská se nejspíš potřebuje zrodit úplně znovu, protože to, co u nás přežívá, už často resuscitovat nelze.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

Zázemí řehole je jistě fajn Michal 18.9.2013 02:23

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay