Abych splnila zákony Boží...

Vydání: 2010/25 Milada Horáková, 15.6.2010, Autor: Jiří Prinz

V neděli 27. června uplyne 60 let od chvíle, kdy komunistický režim po zinscenovaném procesu poslal na smrt JUDr. Miladu Horákovou. Kdo byla tato statečná žena, jejíž oběť bude už navždy připomínat zločinnost komunistického systému?

Milada Horáková, rozená Králová, přišla na svět na Boží hod vánoční roku 1901 v pražských Královských Vinohradech. Pocházela ze čtyř sourozenců, avšak mladší bratr a starší sestra zemřeli v roce 1914 na spálu. Manželům Královým se pak o rok později narodila ještě nejmladší dcera Věra. Miladin otec Čeněk Král patřil již před první světovou válkou k podporovatelům realistické strany T. G. Masaryka a duch vlasteneckého rodinného prostředí přivedl mladou Miladu ještě v průběhu války do prvního politického střetu – 1. května 1918 se zúčastnila nepovolené protiválečné demonstrace a po udání byla vyloučena z gymnázia. Když později, již v nově vzniklém Československu, odmaturovala, rozhodla se pro další studium na právnické fakultě UK. Zde poznala svého budoucího manžela Bohuslava Horáka, za něhož se krátce po promoci v roce 1927 provdala. Ještě před svatbou, z lásky k manželovi, jenž pocházel z tradiční protestantské rodiny, ale i pod vlivem dobových protikatolických nálad, vystoupila spolu s celou svou rodinou z katolické církve a přijala víru svého budoucího životního partnera. V meziválečném období pracovala na pražském magistrátu, kde se věnovala především sociální problematice. Po německé okupaci se záhy zapojila do odbojové činnosti, za což byla v roce 1940 společně s manželem zatčena. Po dvouletém pobytu ve vyšetřovací vazbě gestapa, kde prodělala velmi tvrdé výslechy, byla převezena do koncentračního tábora v Terezíně. V roce 1944 pak byla nacisty odsouzena k osmiletému trestu, ačkoli původně jí byl navržen trest smrti. Po válce byla za Československou stranu národně socialistickou zvolena do parlamentu, kde vydržela až do března 1948, kdy se na protest proti poúnorovému vývoji vzdala mandátu; shodou okolností se tak stalo v den smrti Jana Masaryka. I přes doporučení řady přátel odmítla, stejně jako v roce 1939, opustit republiku a v prostředí domácích demokratických sil hledala cesty, jak vrátit zemi svobodu.

Proces měl zastrašit demokraty

Od převzetí moci v únoru 1948 nepřestávali komunisté sledovat činnost demokratické opozice, aby s ní mohli skoncovat. Když ale v září 1949 Miladu Horákovou zatkli, neměli zpočátku jasnou představu, z čeho ji vlastně obvinit. Teprve postupně, pod vlivem sovětských poradců, vykrystalizovala představa vytvořit proces, jenž by diskreditoval stoupence bývalých demokratických stran a politické emigrace – měli být souzeni za „zradu lidově demokratického zřízení“. Mezi obviněnými proto byli členové různých politických stran: osm národních socialistů, dva sociální demokraté, dva lidovci a Záviš Kalandra, který byl obviněn z trockismu. Proces, který probíhal v prvních červnových dnech roku 1950, doprovázela nechutná propagandistická kampaň ze strany vládních orgánů, během níž nejen různé známé osobnosti tehdejší doby, ale dokonce i malé děti žádaly pro obviněné co nepřísnější potrestání. Tak se nakonec i stalo a čtyři z obviněných – Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra – byli odsouzeni k trestu smrti.

Nepomohla ani přímluva od Einsteina

Rozsudek smrti nad nevinnou ženou vyvolal na Západě vlnu solidarity. Se žádostí o milost pro Miladu Horákovou se na prezidenta Gottwalda obrátila i celá řada významných světových osobností, mezi nimi například i Albert Einstein. Nebylo to však nic platné. Gottwald svým podpisem trest smrti pro Horákovou potvrdil. V očekávání smrti pak Milada Horáková napsala několik dopisů svým blízkým. V dopisech se dokonale zrcadlí její charakter: vyzařuje z nich životní moudrost, osobní pokora i křesťanská víra. „Mám vás tolik, tolik ráda. Líbám vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno,“ napsala v úplně posledním dopise. Jen tři hodiny po jeho dopsání vyšla na dvůr pankrácké věznice, kde byla 27. června 1950 v časných ranních hodinách oběšena.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 13 28. března – 3. dubna 2017

Svou duši poroučím Bohu

Kardinálové z několika zemí světa, čeští a moravští biskupové i více než tři tisíce věřících z celé země se v sobotu přišli do svatovítské katedrály rozloučit…

celý článek


Eucharistická úcta napříč staletími

Na prahu Velikonoc zve Arcidiecézní muzeum v Olomouci k zamyšlení nad Kristovou obětí zpřítomněnou v eucharistii. Pod názvem „V oplatce jsi všecek tajně“ vystavuje působivý…

celý článek


Antonín Mandl, člověk dialogu

Vzpomínka na P. Antonína Mandla (27. března 1917 – 15. března 1972) u příležitosti 100 let od jeho narození chce být zároveň i připomínkou jeho přátel a spoluvězňů,…

celý článek


Pojďme si povědět něco pěkného

Mladým partnerům na začátku vztahu chybí slova. Tolik si toho chtějí říci! Překotně povídají, skáčou si do řeči, nemohou se dočkat, až skončí jeden a začne druhý.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay