Téma: Věřím v Boha, ne v církev

Vydání: 2005/42 Věřím v Boha, ne v církev, 11.10.2005, Autor: Renáta Holčáková-Masto

„Církve často odpovídají na otázky, které nikdo neklade, a naopak mlčí k otázkám, které jsou pro lidi významné...,“píše
Paul M. Zulehner ve své knize Církev: přístřeší duše (Portál 1997). Je právě tento postřeh hlavní příčinou nedůvěry některých věřících v církev? Jsou i jiné důvody? Kde je hledat? Jak situaci řešit? I o tom jsme si povídali s převorem břevnovského kláštera Prokopem Siostrzonkem.

 

Věřím v Boha, ale nevěřím církvi – přístup, který není zvláště v poslední době mezi věřícími ojedinělý. Jaké jsou podle vás jeho příčiny?

Nemohu se ubránit dojmu, že lidé často žijí v různých předsudcích, falešných představách, které si nesou ze školy, z rodiny, ze sdělovacích prostředků. Tito lidé si přečetli „zaručené“ zprávy o některých jevech v dějinách církve, a už se zdánlivě navždycky zablokovali vůči církvi. Někdy přitom opravdu stačí jen pohovořit o mnohém objektivně, a dotyční většinou začnou chápat církev jinak. Problém je, že ani sami příslušníci církve mnohé neznají, a proto právem papež Pius XII. prohlásil, že „největším nepřítelem církve je nevědomost věřících“.

Jaká by měla být církev?

Jestliže je církev pokračovatelkou Krista, musí být dobrá, jako je dobrý on. Měla by to tedy být dobrá matka. Samozřejmě že můžeme ukázat v dějinách i současnosti církve na zlo. To nemůžeme popírat, ani zapírat! Na druhé straně každý máme anebo jsme měli svou matku. Když maminka onemocní, když začne kulhat, měli bychom ji mít ještě raději. Chyby a nedostatky v církvi by nikdy neměly umenšit lásku k ní. Kdysi to vyjádřil už sv. Augustin: „Nikdo nemůže mít Boha jako Otce, když pohrdá církví jako Matkou.“


V naší malé anketě, v níž jsme se ptali věřících, kteří nedůvěřují církvi, se nám dostalo různých odpovědí – důvodů. Snažili jsme se je zobecnit. Co byste dotazovaným odpověděl na námitky: Církev žije něco jiného než sama hlásá..., Ve jménu církve se v minulosti vedly války..., Někteří kněží nevedou život služebníků božích...

 

Já bych na všechny tři námitky o nevěrohodnosti kněží, o používání násilí a určitých přehmatech služebníků církve odpověděl příběhem:

Jistý kazatel Mac Nabb mluvil v londýnském Hyde Parku o církvi. Když skončil, jeden z posluchačů se přihlásil o slovo a řekl: „Pěkně jste o tom mluvil. Ale já znám některé katolické kněze, kteří nestojí na straně chudých, naopak zbohatli. Znám katolické manžele, kteří nejsou věrni ženám. Proto se mi tato církev, ve které jsou hříšníci, nelíbí.“ Kazatel mu odpověděl: „Do určité míry máte pravdu, ale mohu i já něco namítnout? Promiňte, možná se mýlím, ale zdá se mi, že máte límeček u košile trochu špinavý.“ „Uznávám to.“ „A je špinavý proto, že jste ho nevypral mýdlem, anebo proto, že mýdlo nemělo žádný účinek?“ „Ne, nenamydlil jsem ho.“ „Vidíte, tak je to i s církví. I ona má bezvadné mýdlo: evangelium, které nejen čteme, ale podle něho i žijeme, svátosti, řádně přijímané, dobrou modlitbu. To by mohlo být přímo zázračné mýdlo, které by z nás všech udělalo světce. Ale nejsme všichni svatí, protože toto mýdlo dostatečně nepoužíváme.“ Není tedy chyba v církvi, ale v praxi jednotlivců.
A chcete-li, ještě jeden krátký dialog k chybám kněží:
Napoleon: „Pochopte, že mohu zničit vaši církev!“
Kardinál Consalvi: „Sire, to se nepodařilo za 18 století ani nám kněžím.“

Další z názorů v naší anketě byl: „Církev nedokáže jít s dobou – její jazyk je zastaralý – dost často mu nerozumí věřící, natož pak nevěřící. I přístup církve k aktuálním otázkám (homosexualita, antikoncepce, celibát) je příliš zkostnatělý...“

Problém jazyka a termínů, které používáme, je opravdu veliký. Navíc jsou mnozí naši současníci stojící mimo praktický život církve dost hákliví na některé termíny (i na samotné označení „Bůh“, „církev“ atd.). Poznal jsem to při moderátorské práci v rozhlase. Stačilo však vynechat již zmíněné „háklivé“ termíny či označení, podstatu vyjádřit jinak, např. příběhem, přirovnáním, a už se mi třeba přihlásil ateista z Kladna (tak sám sebe označil), že se mu jeden konkrétní příběh líbil, zdali bych mu ho mohl poslat. Uznal pak v odpovědi, že na daném příběhu lépe pochopil problematiku církve. Víme, že i sám Ježíš mluvil v podobenstvích. O velkých a tajemných skutečnostech Božího království mluvil prostými slovy a příměry jako „kbelík, semeno, pole, těsto, kvas, ptáci, lilie, svítilna, síť, ryba...“ Nikoho ze současníků to nepohoršilo, naopak „všichni žasli nad silou slova a skutků“!

Rozhodně však nemůžeme ničím nahradit jasné postoje Božího zákona např. k ochraně života, manželství, rodiny. Jsou zásady, které jsou stále moderní a platné!

     
Jak by si podle vás mohla získat církev zpět větší důvěru věřících, ale i nevěřících?

Možná nejlépe to vyjádřila Matka Tereza, která na otázku jistého novináře, co by se mělo změnit v církvi, odpověděla: „Váš a můj vztah k církvi. Abychom ještě více žili to, čemu církev učí.“


Svou nemalou úlohu, pokud se týká postavení církve, sehrávají osobnosti. Živým důkazem jsou některé z průzkumů veřejného mínění, v nichž je za jednu z největších osobností století považován Jan Pavel II. Podle jiného průzkumu, který se uskutečnil před časem v Itálii, mezi osobnostmi, jež si mladí lidé berou za své vzory, byl opět Jan Pavel II. - a Matka Tereza. A zdůvodnění jejich volby – žili to, co hlásali. Chybí snad dnes církvi osobnosti tohoto typu?

Já se domnívám, že tyto osobnosti církvi nescházejí ani dnes. Stačí jen mít oči otevřené. Vážím si kněží, laiků, kteří jsou pevně zakotveni ve své víře a dávají, někdy i mnoho desetiletí, dobrý příklad svému okolí. Nejsou středem zájmu médií, proto se o nich tolik neví, ale stačí i to, že o nich ví jejich vesnice, jejich městečko!


Církev jsme vlastně my všichni – co bychom v tomto směru mohli či měli udělat my?

Církev je úžasný organismus, který dokáže mnoho. Jsme všichni součástí jednoho tajemného Těla. To Tělo má jednu hlavu, oživuje je jedna duše, vyznává jednu víru. A co je důležité a na co tak často zapomínáme při vymýšlení různých moderních způsobů pastorace, je jedna skutečnost: jako je možné transplantovat kůži z jedné části těla na druhou a převádět krev z jednoho člena společnosti do druhého, tak je možno vlastně i „transplantovat“ v tomto duchovním organismu modlitby, oběti. My to učeně nazýváme „společenství svatých“. Tak jako jsme v církvi postiženi vinou jiného, protože jsme navzájem spojeni, tak můžeme mít podíl na dostiučinění jiného. Potřebujeme jeden druhého. Jestliže někdo namítá: „Co mi vlastně ta církev může ještě dnes dát?“, mohu mu odpovědět: právě toto společenství svatých. Je to asi odpověď především za mě jako řeholníka. My na to totiž zapomínáme i v klášteřích a jdeme mnohdy jen za tím, co je vidět, slyšet. Ony ale ty největší a nejhlubší věci v životě člověka jsou většinou skryté. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay