Téma: Musíš zemřít dřív, než zemřeš
Vydání: 2005/45 Poslední věci člověka, 31.10.2005, Autor: Petr Glogar
důležitá sdělení. Dostává se nám jich v různých situacích, od různých lidí a v různých životních etapách. Jsou to zprávy, které jsme si buď někde přečetli, anebo nám je někdo sdělil. A někdy jsou to zprávy, které nám neustále zní v uších. Zprávy jsou zároveň událostmi, jež jsme prožili a které buď v našem životě nic neznamenají, anebo nás nějak oslovily a jsme nuceni se k nim vracet.
Existují zprávy, které pouze na chvíli naplní naši hlavu, ale náš život jde dál. Žádná z nich nás neoddělí od zaběhnutých rituálů každodenního života. A jsou lidé, kteří nikdy nedostali, nezaslechli a od nikoho nepřevzali žádnou životně důležitou zprávu, která by změnila jejich život, a tak je tento redukován jen na dosahování úspěchů, na podávání výkonů a honbu za nějakým cílem. Jejich životní program spočívá v dosahování štěstí, je programem, který jim má zabezpečit ocenění a dosažení nějaké „pozice“ v lidské společnosti.
FALEŠNÉ PŘEDSTAVY A „UPADNUTÍ DO BOHA“
Jsou ovšem zprávy, které vstoupily do našeho života, daly mu směr, přinesly
jasnost rozhodnutí. A to natolik, že zásadně změnily i naše nejbližší vztahy,
náš postoj ke společnosti, ke stvoření nebo k životu jako takovému.
Existuje
něco, co poznáme jedině při umírání. Něco, co nám může být sděleno jen skrze
tuto událost. A tak z tohoto pohledu existuje jedno klíčové téma - a abychom je
pochopili, musíme zemřít dřív, než zemřeme. My nějak intuitivně tušíme,
že něco v nás musí umřít, něco musí být obětováno. Dějiny náboženství nás tomu
učí, ale my jsme velmi často zabíjeli, obětovali a nechávali umírat to, co
zemřít nemělo. A domnívali jsme se, že tak je to v pořádku. To, co musí umřít,
totiž nejsou naše city, emoce, naše tělo, sexualita. To, co musí umřít, je naše
uměle vytvořená představa, náš falešný obraz sebe sama, obraz, který jsme si
pěkně vyrobili, zvykli jsme si na něj, pečlivě si jej hýčkáme a jsme s ním až
příliš spojeni. Proto je první důležitou zprávou sdělení o smrti. Je to
sdělení, které jsme mnozí dostali už při svém křtu, drsné sdělení o smrti a o
utopení se. Zpráva o kříži. Ale my jsme ji opět učinili velmi pěknou, ačkoli je
to zpráva o skutečnosti smrti, o oddělení „od“ obvyklého bezpečí, pohody,
zajištěnosti, od světa, kde vše držíme ve svých rukou. Musí nám být ukázána
hranice i neskutečnost toho, do čeho často investujeme celé své životy. Je to
sdělení, které nás učí, že bychom se měli vystavit mlčení a samotě, odloučení a
prázdnotě, abychom ztratili sami sebe, a tak objevili, kdo skutečně jsme.
Většina lidského života je mnohdy jen pokusem o popření skutečnosti smrti. Ale
pravá křesťanská víra nás vede skrz ní. Ježíš nám sám ukazuje své rány,
svá zranění - cestu skrz. A naše zranění, zakopnutí, neúspěchy, zrazení a smrt
jsou právě tím (mnohdy jediným), co skutečně otevírá naše srdce. Díky nim
objevíme to, čím skutečně jsme v Bohu. Zdá se, že jedině tato zranění nám dávají
možnost vypadnout z vlastní falešné role a „upadnout do Boha“. Bůh jakoby
potřeboval nejprve destabilizovat naše hranice, kterých se křečovitě držíme
(koneckonců, proč také - jsme přece úspěšní, dobře vypadáme a máme dobré
postavení). Ovšem nic nemůže skutečně žít, aniž by předem něco jiného nezemřelo.
A v tom je veliká moudrost.
