Téma: Důvěra přímo souvisí s vírou a se zkušeností

Vydání: 2005/36 Nebudeme-li jako děti, 30.8.2005, Autor: Kateřina Regendová

Důvěra, která je součástí vztahů mezi lidmi i mezi člověkem a Bohem, je důležitým aspektem lidského života i z psychologického hlediska. Proč tomu tak je, jsme se zeptali psychologa PhDr. Jaroslava Šturmy.

 

Na jakých principech důvěra funguje?
Snad to pomůže objasnit původ slova důvěra, jež má kořen ve slově víra. To ve svém obsahu zahrnuje složku pravdy (např. ve spojení „věrný popis“; ostatně slovo víra souvisí s latinským slovem verus, „pravdivý“), dále díl spolehlivosti („důvěřovat někomu“ původně znamenalo „do něčí věry, spolehlivosti vkládat naději“) a nakonec i pevné přesvědčení, tj. víru v náboženském významu. To jsou tedy v našem jazyce dějinně zaznamenané principy komplexního jevu, zvaného důvěra. Kde se v člověku důvěra bere? Můžeme říci, že každý z nás už s určitou dispozicí k důvěře přichází na svět, a to, zda se stane naší podstatnou charakteristikou, závisí na našich zkušenostech především z útlého dětství. Svět dítěte je totiž tvořen lidmi a důvěra je jev sociální, vztahové povahy.

Patří k důvěře svoboda, odvaha a riziko?

Ano, nepochybně. Právě - na základě meziosobních vztahů - zažitá a do hloubky zvnitřněná důvěra dává malému dítěti a člověku v každém věku odvahu a touhu vstupovat do světa, poznávat jej a proměňovat. Vzpomeňme na to, jak malé dítě s jistotou maminky v zádech propátrává neznámé prostředí a stále se ujišťuje, že ji má nablízku. Zde se získává bytostná zkušenost základní důvěry, jejíž vybudování je prvým velkým vývojovým úkolem človíčka, který přichází na svět. Život je dobrodružnou cestou k cíli. Doktor Matějček si jako motto smutečního oznámení a jako píseň pro církevní rozloučení sám zvolil (a předtím prožil) slova písně složené Milošem Rejchrtem: „Někdo mě vede za ruku, když bojím se jít tmou. To je ten, který o mně ví, který je na mě laskavý, je stále nade mnou.“

Je vůbec člověk, který neumí důvěřovat, zralý?

Jsme samozřejmě hodně závislí na své osobní a rodové zkušenosti, která v nás schopnost důvěry k druhým buď aktualizuje a povzbuzuje, anebo brzdí či zpochybňuje. V zásadě však lze říci, že získání základní důvěry ve svět a v lidi je důležitou podmínkou, dokonce bychom mohli říci rámcem nebo atmosférou veškerého dění našeho duševního života a vztahů. Bez důvěry v druhé lidi nemohu dost dobře navázat hodnotné vztahy, jež jsou vždy založeny na vzájemném spolehnutí. Těžko mohu dál dávat to, co jsem sám nepřijal. K charakteristice zralé osobnosti tedy patří schopnost přistupovat k bližním s důvěrou, která už překonala naivní dětskou představu, že lidé jsou důvěryhodní ve stejné, nerozlišené míře. Zralá osobnost ale přesto ví, že svět je v zásadě dobré místo k životu a že lidé jsou ve své většině hodní důvěry.

Jaké typy důvěry člověk v životě potřebuje k vyrovnanému životu?

V životě je důležité mít okruh blízkých lidí, k nimž mohu oprávněně mít důvěru. Jsou to zpravidla rodinní příslušníci, s nimiž nás v příznivém případě spojuje láska bez podmínek. Pak jsou to přátelé, o nichž se říká, že jsou těmi, kdo o nás vědí vše, a přesto nás mají rádi. Důvěra k dalším lidem potom bývá zpravidla vázána na určité okolnosti a podmínky, případně se o ní nejprve potřebuji přesvědčit. A právě moje základní lidská zkušenost s klíčovými vztahy v mém životě (k rodičům) bývá oním měřítkem, předznamenáním, kadlubem, pomocí něhož pak poměřuji všechny další vztahy. Mám tendenci spíše důvěřovat tehdy, jestliže tato moje prvotní zkušenost byla pozitivní a jestliže ani později nebyla zpochybněna či otřesena.

Komu mohu v životě nedůvěřovat?

Z mentálně hygienického a morálního hlediska by měl být okruh těch, jimž nedůvěřuji, co nejmenší. Je to jako s oblohou a mraky. K dobrému životnímu pocitu patří po převážnou část dne zářící slunce, a jen po kratší dobu obloha pokrytá mraky. Spíše výjimkou jsou pak bouře. Podobně tomu je s naší citovou a vztahovou bilancí: měla by být převážně pozitivní.

Důvěru obvykle nevěnujeme tomu, kdo ji už dříve zklamal. Zde je ovšem jedno úskalí: svým očekáváním a postojem spoluutváříme povahu a jednání těch, kteří s námi žijí, zejména našich nejbližších. Říká se tomu odborně princip sebevyplňujícího proroctví. Budu-li o nějakém dítěti přesvědčen, že z něho nic dobrého nevyroste, že „zraje pro šibenici“, pak aktivně činím něco pro to, aby se takovým stalo, a moje očekávání naplnilo. Naštěstí to ale platí i v opačném směru.

Je důvěra k Bohu podobná důvěře k lidem?

V zásadě platí, že v pohledu vývoje člověka od dětství se náš vztah k Bohu, kterého nevidíme, odvíjí od vztahu k rodičům (nebo těm, kdo se na výchově podílejí),  který zakoušíme - a vztah k Bohu je pak zvnitřněním této zkušenosti. Podobně tomu je se vším naším lidským poznáním včetně morálního usuzování: lidský vývoj postupuje „od uchopení k pochopení“ (Marie Montessoriová), od konkrétního k obecnému. Tato lidská rovina ovšem nevyčerpává celý problém. Osobní vztah k Bohu není jen důsledkem lidské zkušenosti, nýbrž i podivuhodným působením milosti Boží, která paradoxně právě ze zkušenosti zklamání a bolesti, opuštěnosti a nemilovanosti může učinit šanci k vnitřní proměně a růstu pod vlivem Boží lásky. Opravdová a hluboká setkání s Bohem se mnohdy rodí z bolesti.

Pokud jsem důvěru v Boha nebo v lidi ztratila, mohu ji znovu získat? A mohou důvěru ve mě získat lidé, u kterých jsem ji předtím ztratila?

Jak jsme již ukázali, lze to skrze korektivní, proměňující zkušenost zprostředkovanou meziosobním setkáním anebo psychoterapeutickým setkáním. Pokud jde o Boha, jeho láska byla důvodem mého stvoření a zrození a stojí při mně až třeba k zdánlivému hořkému konci, který - jak jsme už zmínili - může být novým začátkem. Bůh chyby vskutku odpouští, omývá je svou krví, takže už nejsou. To ovšem závisí na tom, jak jsme my schopni dát druhému novou šanci, odpouštět „ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát“ (Mt 18,22). Mám za to, že jen tehdy, odpustím-li druhému a usmířím se s ním, budu schopen vidět jej nově a nezatíženě, a dát mu tak svoji důvěru. A tento postoj tvoří spojené nádoby s postojem, který bych tak rád zakoušel ze strany druhých: totiž to, aby mi oni dali svou důvěru. To prvé dokonce musí předcházet tomu druhému - ve smyslu Modlitby Páně (Mt 6,12): „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“ Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay