Vydání: 2005/51 Mimozemské civilizace, 13.12.2005, Autor: Jan Mazanec

Kde se v lidech bere touha najít někde ve vesmíru „své bratry'?

Je tu už odpradávna. Lidé si dříve daleko víc než dnes mysleli, že vesmír je obydlen doslova za každým rohem. Slavný astronom Kepler soudil, že je život na Měsíci, a ještě slavnější fyzik Newton tvrdil, že obydlené je i Slunce. O mnohosti obydlených světů vážně uvažoval i filozof Bruno. Postupem vědeckého poznání se však někdejší euforie vytrácela. Dnes už všichni vědí, že ve sluneční soustavě je inteligentní život pouze na Zemi a že na ostatních tělesech sluneční soustavy nejsou ani primitivní jednobuněčné organismy.

Jak spolu souvisí UFO a dohady o existenci mimozemšťanů?
Pojem UFO znamená „neidentifikovaný létající objekt“ - nic méně, ale také nic více - a IFO „identifikovaný létající objekt“. Úkolem vědy je přeměnit UFO na IFO. To se také v naprosté většině případů daří. Zatím se nikdy nedokázalo, že by určité konkrétní UFO bylo dílem mimozemšťanů. Podle mě neexistuje něco, co nelze vědecky pojmenovat. Existují jen jevy, které zatím nelze vědecky objasnit.
Pokud tedy někdo podá zprávu o tom, že viděl létající talíř nebo našel kruh polehlého obilí, je to naprosto v pořádku – on popsal to, co viděl. Pokud však se domnívá, že tím prokázal činnost mimozemšťanů, není to důvěryhodné. Pokaždé, když se podaří odborníkům ověřovat taková pozorování, tak první, co se obvykle podaří vyloučit, je právě úloha mimozemšťanů. Většinou je vysvětlení velmi prozaické, což pozorovatelé mnohdy těžce nesou, ale to - řečeno Cimrmanovými slovy – je tak vše, co s tím mohou udělat.

Změnila by podle vás existence mimozemské civilizace nějak naší víru, náš život, vědu, atd.?
O tom lze jen spekulovat. Důkaz existence vyspělého mimozemského života by byl pochopitelně pro pozemskou vědu velkou inspirací, ale protože nikdo neví, jak by se ten život projevoval, nelze odhadnout, co by se po takovém objevu stalo.

Jaké jsou argumenty těch, kteří věří v mimozemšťany? Jak by se k nim měl postavit křesťan?
Většinou se setkáváme se argumentem, že vesmír je daleko rozlehlejší než sluneční soustava (dost možná dokonce prostorově nekonečný), takže někde tam daleko zajisté nějací zelení pidimužíci jsou. Jsou prý dokonce mnohem technicky vyspělejší než my. Je v tom ovšem háček, který se odborně nazývá Fermiho paradox. Italský fyzik Enrico Fermi zcela jasně říká: „Pokud existují, tak kde, k čertu, jsou?“ Pro technicky vyspělé civilizace by totiž neměl být problém navázat s námi nějaký kontakt - buď by vyslali elektromagnetické vlny, anebo by prostě přiletěli v nějakém tom talíři. O ničem takovém ale nevíme. Otázka, zda jsme, či nejsme ve vesmíru sami, je zcela legitimní, ale veřejnost se většinou dozvídá jen o spekulacích různých šarlatánů a samozvaných vizionářů, což je pouze takový folklor, v podstatě k ničemu. Domnívám se, že křesťan by si v této změti protichůdných smyšlenek měl zachovat chladnou hlavu a zajímat se jen o to, co zatím vybádali biologové, chemici, fyzici či astronomové, a nemarnit čas naivními spekulacemi o ohrožení, či osvobození lidstva mimozemšťany.

Je vesmír poznatelný?
Na to existují zcela protichůdné názory. Dialektičtí materialisté tvrdili, že svět je poznatelný, jenže jejich filozofie v souboji s časem příliš dobře neobstála. Osobně si myslím, že platí Pascalova úvaha o nepoznatelnosti světa podle tohoto podobenství: představme si, že veškeré dosavadní lidské poznání uzavřeme do koule o malém poloměru. Časem se lidské poznání zvětšuje a Pascalova koule má větší poloměr. Jenže pozor: plocha povrchu koule odpovídá mezní situaci, kde věda řeší dosud otevřené problémy. Jak roste poznání, zvětšuje se i poloměr koule, ale současně se mnohem rychleji (s druhou mocninou poloměru) zvětšuje plocha „doteku člověka s neznámem“ – jinými slovy: čím rychlejší pokrok, tím více nezodpovězených otázek. Takže je zřejmé, že vesmír je do všech podrobností nepoznatelný, přestože naše poznatky dnes přibývají tak rychle, že je žádný člověk na světě není schopen všechny pojmout do své hlavy.