Tělem Páně byl kousek rohlíku v cigaretovém papírku

Vydání: 2006/44 Jak se stát svatým, 31.10.2006, Autor: Karla Ladwigová

V roce únorového puče 1948 se P. Hýža stal na výzvu Vladimíra Neuwirtha členem jeho Společenství. Byl za to zatčen, odsouzen a vězněn ve Valdicích spolu s některými významnými teology. Ve vězení byl také tajně vysvěcen na kněze. Dnes ve svých dvaaosmdesáti letech plný života celebruje šest dní v týdnu v plzeňském kostele sv. Jana Nepomuckého a dostat se k němu není nijak snadné. Když jsem ho nedávno požádala o rozhovor, trochu se bránil: „Jsem jenom obyčejný člověk...“

Jaké to, otče, bývalo v dětství u vás doma?

Domov je krásný vždycky, ten náš byl ale občas proměnlivý. Narodil jsem se v Brankách na Moravě, poblíž Valašského Meziříčí. Tatínek pocházel ze selské usedlosti, a protože si vzal švadlenku šijící po domech, statek dostal strýček. Sice mu dali peníze, ale ty pak ztratily svou hodnotu kvůli propadu měny za první světové války; tatínek byl na italské frontě. Mám mladší sestru, po jejímž narození dostala maminka tuberkulózu, a tak další děti už nepřišly. V mých pěti letech jsme vyhořeli, což byla velká pohroma. Po válce pracoval tatínek jako zemědělský dělník, a pak na poště v Novém Jičíně, kam ho doporučil strýček Bedřich, kněz. Tam jsem prožíval první léta dětství a začal chodit do české školy. Byl jsem průměrný žák i student a procházel jsem jen z milosti Boží. Zasahovalo do toho období stěhování: nejdřív na venkov do Branek, kde jsem pokračoval ve škole, pak do Nového Jičína, do slušnějšího bytu, jenže zanedlouho Němci zabrali pohraničí a my se vrátili zpátky do Branek. V gymnazijních studiích jsem potom pokračoval ve Valašském Meziříčí.

Kdy jste začal pomýšlet na kněžské povolání?
Vlastně od dětství. Strýček byl kněz, takže jsem měl odmalička o kněžství určitou představu i konkrétní příklad. Vážnější už to bylo v tercii. Byl jsem na prvních exerciciích u redemptoristů ve Frýdku a po nich jsem se zeptal zpovědníka, jestli by takový hříšník jako já mohl být jednou knězem. Přitakal, a já to rozhlásil po gymnáziu. V kvintě nás nasadili do zbrojovek; ve Vsetíně jsem se vyučil frézařem, ale onemocněl jsem se srdcem, s pohrudnicí, a nakonec jsem dostal tuberkulózu. Odmaturoval jsem v po válce v roce 1945 – jako invalidní důchodce. Nemohl jsem se tehdy hlásit do semináře, až za rok rozhodl olomoucký arcibiskup Leopold Prečan, že mě přijmou „na zkoušku“. Trvala do roku 1950, kdy byly seminář i fakulta zrušeny. Do Prahy většinu bohoslovců po prokádrování nepřijali.

Co bylo smyslem Společenství?
Vladimír mě oslovil ještě jako bohoslovec v semináři. Společenství bylo dobře kryté a mělo tři okruhy: okruh bohoslovců a kněží, laiků (mezi nimi byla také děvčata) a rodin. Působili jsme do roku 1950, a pak jsme se stýkali jen mezi sebou. Jednou za rok jsme dojížděli k Vladimíru Neuwirthovi do Komárova u Opavy a podávali mu zprávu o své činnosti. To trvalo až do chvíle, kdy nás vyslídila StB. Jako první zatkli členy z okruhu laiků a odsoudili je k trestům od 7 do 13 let. Když se v Rusku dostal k moci Chruščov, byly už tresty mírnější (od 3 do 7 let). Naši skupinu vyslýchali od počátku, ale soudili nás až jako poslední. A protože Chruščov mezitím navštívil papeže, dostali jsme jen 18 měsíců. O možné propuštění po polovině trestu jsem nepožádal.
Vyhrožovali mi: „Když budete dál trvat na svém, budete se sem vracet, až tu chcípnete!“

Kam vás odvezli po odsouzení a jakou práci jste vykonával?
Po Vánocích 1962 nás eskortovali do Kartouz. Tam jsem ve sklárně brousil tzv. kopny, drobná sklíčka do lustrů; zpočátku nám civilní spoluvězni často kradli brusy i to, co jsme vybrousili. Bez zázemí tam byl člověk ztracený.

Kdo vám tehdy podal pomocnou ruku?
Nejvíc mi ve vězení pomohl Josef Zvěřina. Přijal mě do tzv. kombajnu, což znamenalo, že každý z nás se naučil a prováděl určitou operaci a doplňovali jsme se. Patřily k nám skvělé osobnosti, jako Oto Mádr, františkán P. Pokorný, který nás učil brousit, Josef Veselý, kapucín Jiří Vícha, Antonín Mandl nebo Antonín Bradna.
Jen jeden z našich spoluvězňů nám tam svým donášením velice komplikoval život. Pamatuji také několik brigád na poli: Před námi ustupovala řada hlídačů s revolvery, za námi šli další s automaty – a mezi nimi jsme trhali řípu. Kolem pobíhali psi. Starší kněží nemohli udržet pracovní tempo, ale požádat o zpomalení znamenalo „bojkotovat práci“.

V těžkých vězeňských podmínkách byly také slouženy mše, vyučovalo se a vy jste tam dosáhl vytouženého cíle...
Když jsme v neděli směli chodit po chodbách, tak jeden vždy sloužil mši svatou (většinou biskup nebo představený řádu) a ostatní se připojovali. Tělem Páně pro nás byl kousek rohlíku v cigaretovém papírku, uložený v krabičce od zápalek, a jako víno posloužily zkvašené rozinky. Římský kánon jsme znali zpaměti a recitovali jsme ho společně. Celý misál byl opsán na cigaretových papírkách, které jsme vkládali do časopisů Svět socialismu nebo Nová mysl. Ministrant je pak podával k přečtení a dozorci byli přesvědčeni, že čteme stranický tisk. Také ke studiu tam byly dobré podmínky, protože jednomu bohoslovci se mohlo věnovat sedm profesorů. Jednou zkoumal major Protiva mé spoluvězně a řekl mi: „Vy jste z těch, co tak rádi studují. Já vám poradím. Obraťte se na Zvěřinu, ten rád poučuje, a když na to přijdeme, prodloužíme vám studium třeba na pět roků.“ Byl to skutečný protiva. Mně se ale ve Valdicích splnil sen: došel jsem ke kněžství. Zaručil se za mě P. Ferdinand Bílek (byl k tomu oprávněn) a slovenský biskup Korec mě 5. května 1963 ve vězení vysvětil na kněze. Mohl jsem odsloužit jednu mši svatou a o vysvěcení jsem směl říct jen své matce, sestře a zpovědníkovi.

Co následovalo pak, když jste se jako „utajený kněz“ dostal na svobodu?
Propustili mě v březnu 1964. Studovat jsem nemohl a podnik ve Valašském Meziříčí se mě snažil zbavit. Nakonec mě přijali v tiskárně jako metéra sazby, ale dělal jsem všechno možné: nosil poštu, topil pod kotlem, uklízel. V roce 1967 jsem se setkal s pozdějším kardinálem Tomáškem, kdysi mým kateche- tou, pak profesorem a biskupem. Dojalo ho, že jsem kněz, ale pak na to asi zapomněl a poslal mi přihlášku do litoměřického semináře. Strávil jsem v něm rok a dokončil tak studia, která mi při tajném vysvěcení chyběla.

Chyběl vám jistě i souhlas tehdejšího úřadu pro věci církevní...
Samozřejmě. V roce 1968 jsem musel požádat o výmaz trestu, což bylo tehdy možné, a tak jsem se dostal do pražské diecéze. 1. srpna jsem nastoupil jako kaplan na arciděkanství v Plzni a za dva roky jako farář ve zdejším kostele Panny Marie Růžencové na Slovanech – asi na dvacet let. Do kostela k redemptoristům jsem přešel po návratu dominikánů na Slovany (v roce 1998); biskup František Radkovský mě tam jmenoval rektorem, jímž jsem byl do letošního září.

Nesnažila se vás StB po nástupu do kněžské služby přimět ke spolupráci?
To víte, že ano. „Když nám něco řeknete, odměníme se vám,“ dotírali na mě. Když přišli podruhé do kanceláře kostela Na Slovanech, vyhodil jsem je – a od té doby byl pokoj.

Podařilo se vám odpustit jim za utrpěná příkoří?
Lehké to nebylo. Zpočátku jsem si představoval, jak budu proti nim svědčit, až přijde čas, ale nakonec se všichni někam vytratili a nic se nestalo. Jako kněz jsem samozřejmě odpustit musel, ale přiznávám se, že jsem byl někdy hrozně navztekaný.

Nadále však působíte u sv. Jana Nepomuckého, téměř každý den celebrujete, navštěvujete nemocné, lidé vás mají rádi a vyhledávají vás. Kde k tomu berete sílu při různých těžkostech svého věku?
Řekl bych, že je v tom zpětná vazba s lidmi. Například ze zpovídání má kněz také podíl – část milosti, kterou rozdává, mu zůstane trochu „za nehty“. To mě obohacuje.

Nejen pastorace, ale mnohé jiné aktivity vás ve volném čase zaměstnávají. Není to přece jen přílišný nápor?
Mé aktivity pro mě nejsou stresující, žiju v pohodě. Pastorace je přece mým posláním. Když Mons. Machač mluvil o kamenolomu země české v nedávném rozhovoru KT, myslel tím právě západní Čechy. A tak se snažím, pokud mi to zdraví dovolí, jezdit po farnostech a sloužit lidem Božím slovem nebo svátostí smíření.

Kdy vůbec odpočíváte, nesnaží se vás nadřízení k odpočinku nějak přimět?
Kdysi mě biskup poslal povinně do Teplé, ale od té doby už to nezopakoval. Víte, já ten odpočinek tak trochu švindluju. Napíšu, kdy budu mít dovolenou, ale ve skutečnosti jsem tady, kde o mě pečuje má sestra, a navíc nade mnou bdí pár lékařů.
Jakou zkušenost z vašeho bohatého života byste předal našim čtenářům?
Považuji Boha za dobrého Otce, každý den mě něčím překvapí, a proto se snažím pečlivě vnímat všechny projevy jeho lásky. Teilhard de Chardin tomu říká divinizace pasivit – to znamená, že když člověk trpí, měl by to přijmout jako Boží vůli, nějak to obrátit k Bohu. V listu Židům stojí: „Když tě Bůh vychovává, synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá...“ My to většinou na lehkou váhu bereme a říkáme, že to není spravedlivé. A často srovnáváme: druzí nemají problémy, a přitom z Boha nežijí. Proč právě já? A zrovna tak klesáme na mysli. Něco nepříjemného nás potká, a hned jsme vyřízení, hned jsme na dně.
Měli bychom si uvědomit, že utrpení je rovněž Božím darem: občas se zdá být nepříjemné, ale je také součástí jeho výchovy. Jako křesťané přece vycházíme z toho, že milující Otec nás vede bezpečnou cestou k cíli, do Božího království. Je to náš návrat do ztraceného ráje.



P. Antonín Hýža, narodil se 21. října 1924 v Brankách u Valašského Meziříčí. Jako totálně nasazený se ve vsetínské zbrojovce vyučil frézařem. Za rok po maturitě (1945) nastoupil do semináře v Olomouci, který byl roku 1950 rozpuštěn. Za členství v Neuwirthově Společenství byl zatčen, odsouzen a vězněn ve Valdicích. Tam byl tajně vysvěcen na kněze a po propuštění (1964) pracoval v tiskárně jako metér sazby. Po ročním doplňovacím studiu v litoměřickém semináři (1968) a následném výmazu trestu nastoupil v Plzni, kde žije a dodnes vykonává kněžskou službu.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay