Teď, když se modlím, je mi líp

Vydání: 2014/2 Tři králové vyrazili do ulic!, 8.1.2014, Autor: Miloš Szabo

Snažíme se dostat blíže k slavným lidem, přitom ti nejzajímavější bývají někde úplně jinde. Jednoho z takovýchto lidí jsem potkal v nadaci Srdcerváči. Jmenuje se IRENA DANČIOVÁ.

Irena Dančiová (vpravo) s ředitelkou Srdcerváčů Hanou Potměšilovou. Snímek autor

Do Prahy jste přijela kvůli Srdcerváčům. O koho jde?

Je to skupina lidí, kteří nechtějí o postižených lidech jen mluvit, ale chtějí jim pomoct. I díky nim se zase po letech dostávám do normálního životního koloběhu. Byla jsem na několik let odsunuta do psychiatrických léčeben a do ústavů, teď mám zase svou práci, svůj byt, kam za mnou jednou týdně dochází paní asistentka. Mám příležitost žít s normálními lidmi. I když kdo je dnes postižený a kdo normální? Mám pocit, že svět je dnes trochu zvláštní a země jakoby nad lidmi naříká.

Vy sama se cítíte postižená?

Čtyři roky jsem žila mezi handicapovanými lidmi v ústavu. Mám schizofrenii, léčím se od roku 1987. I když se dnes cítím normálně, přeci jen je ta diagnóza trošičku handicap. Jiní lidé jsou ale třeba také postižení, jinak, často o tom ani nevědí anebo nechtějí vědět – a myslí si, že jsou normální.

Jak vzpomínáte na začátky své nemoci?

Ty vzpomínky mě stále bolí, i když už je to hodně let a jsem s tím vyrovnaná. Ráda bych to z paměti vymazala, ale nepůjde to, musím to přijmout. Bylo to tenkrát velmi těžké období, moje maminka tak trochu dětsky říká, že se tehdy moje šťastná hvězda ode mě na čas odvrátila. Přestalo se mi dařit, všechno jsem dělala špatně, v důsledku toho jsem přišla o práci, neměla jsem už žádné prostředky…

Otočila se ta hvězda zase zpátky?

Ano, díky Pánu Bohu. Dnes mám práci, kterou umím a která mě baví. Prodávám ve velmi hezkém obchodě, kde se setkávám stále s novými lidmi. Tím, že jde o dárkový obchod, lidé tam hledají něco hezkého pro druhého člověka, vstupují dovnitř již svátečně naladěni a jsou pak velmi hodní.

Čím to ale je, že někdy hodní nejsme?

Podle toho, co je v našem nitru. Předtím, když bylo ve mně tolik zlého, na koho jsem se podívala, ten na mě nějak zavrčel… V každém člověku je dobro i zlo. Musíme se sami rozhodnout a vybrat si dobro.

Co bylo vaším největším zlem?

Byla jsem na ostatní lidi asi hodně protivná. Myslela jsem si, jak všechno dělám nejlíp, a to byla velká chyba. Měla jsem vystudovanou jazykovou školu v Brně, státnice z dvou cizích jazyků, pracovala jsem na pozici odborné referentky v pražském Paláci kultury. Vůbec jsem si tenkrát neuvědomovala, jak se chovám k druhým. Byla jsem protivná – teď už to vím. Už tenkrát ve mně pracovala ta nemoc, o které jsem nic nevěděla.

Jak jste se dostala do Bohnic?

Bydlela jsem na ubytovně na Spořilově. Když mě kvůli mému chování propustili z práce, začala jsem se chovat velmi divně. Byla jsem bez peněz, neměla jsem co jíst. Jednou jsem zaklepala na jedny dveře, zda by mi nepůjčili 20 korun na mléko a rohlíky. Slečna, která mi otevřela, mi ty peníze tenkrát ochotně dala. A pak jsem si na to zvykla, že už jsem si pořád jen půjčovala, neplatila jsem nájem a zamotávala se do nových a nových problémů. Až za mnou přijela sestra z Ameriky a vzala mě domů k mamince, které bude letos 88 let. Pak mě můj bratr zavezl do psychiatrického ústavu.

Měla jste na bratra vztek?

Trochu ano, byla jsem rozzlobená. Teď vím, že nemohli dělat nic jiného. Když jsem svou nemoc přijala, začaly se věci postupně měnit. Jednou jsem v léčebně dostala kýbl s hadrem a smeták, abych něco udělala. Musela jsem se překonat. Ale důležité bylo, že už jsem se jen tak někde neválela, nepostávala na chodbách, viděla jsem za sebou nějakou práci.

Nebylo vám líto, že jste při práci nevyužívala školu a cizí jazyky?

Každý musí přijmout to, co přichází, jinak bude pořád nespokojený. Mně navíc po elektrošokách už tolik nefungovaly hlava a paměť, abych si nárokovala něco jiného. Byla jsem ráda za to, že mohu být užitečná a někdo mě potřebuje.

Co pro vás bylo v té době nejhorší?

Když jsem byla v roce 1996 zbavena svéprávnosti. Ani jsem nebyla přizvaná k soudu, sestřičky v Bohnicích mi to jen oznámily, že to proběhlo. Obrečela jsem to. Všeho všudy to bylo jedinkrát, co jsem nad sebou plakala. Pak už jsem snad tu situaci nesla statečně. Trva-
lo to celkem devět let.

Bylo něco, co vám tenkrát pomáhalo?

Knížky. Od té doby ráda čtu. Teď jsem například dočetla Annu Kareninu a začala číst Ságu rodu Forsytů. Mám též velmi ráda poezii…

Objevila jste v Bohnicích kromě knížek ještě něco jiného?

Dobré lidi. Když začne člověk něco dělat a snaží se být hodný, uvidí další hodné lidi. Jsou kolem nás, jen je někdy nevidíme, protože máme špatné oči a špatné srdce. Pán Bůh nám sesílá na zem anděly, aby nás vedli. A je na nás, jak s tím naložíme.

Mluvíte o Pánu Bohu…

Maminka i tatínek pocházeli z východního Slovenska, jsem křtěná v pravoslavném kostele. Jako dítě jsem musela chodit do kostela, i když 
se mi tam moc nechtělo. Byla tam zima a ne všemu jsem rozuměla. Když jsem později onemocněla, opět jsem se modlila, ale neviděla jsem žádný výsledek. Asi proto, že bylo ve mně to zlo. Teď, když se modlím, je mi líp – třeba vidím, že svítí slunce nebo že se na mě usmívá dítě v kočárku. Můj život je zase úplně o něčem jiném.

Kdy se to všechno změnilo?

Asi hned jak jsem se začala léčit. Největší změna však nastala, když do ústavu v Hošťálkové, kam jsem byla z Bohnic přeložena, přišli takoví usměvaví lidé – byli z Diakonie a nabídli mi, zda bych nechtěla postoupit v životě o kus dál. Mluvili o chráněném bydlení a já do toho šla. Najednou jsem nebydlela v jednom velikánském ústavu se sto chovankami, ale v řadovém domku: bydlely jsme po dvou, měly jsme svoji kuchyň a mohly si samy vařit, prát, starat se o sebe. Najednou jsem byla moc šťastná.

Co by se stalo, kdyby se vám nechtělo pracovat?

Byla bych zase zpět tam, kde jsem byla 
předtím. A to bych už nechtěla zažít.

Pustila jste se do těžkého boje. Šlo vám to?

Šlo. Protože jsem pracovala, modlila se a byla spokojena s tím, co mám. Ta šťastná hvězda jako by mě opět začala víc ozařovat. Dostala jsem další šanci, že můžu opustit chráněné bydlení a zkusit bydlet úplně sama v městském bytě v Krnově. Už tam bydlím osm let.

Není vám někdy smutno?

Trochu jo, ale hned to raději zaženu. V práci jsem od devíti do pěti a až večer zůstávám sama. Tak si pustím nějaký seriál v televizi nebo si čtu. Je hodně hezkých knížek, které bych si ještě ráda přečetla.

Největší změna však nastala, když vám byla vrácena svéprávnost…

Děkuji za to panu doktorovi, psychiatrovi, který mě pořád podporoval a věřil mi, i když jsem byla na injekcích a lécích. Paní vedoucí chráněného bydlení navrhla, že bychom mohli zkusit požádat o navrácení svéprávnosti. Tenkrát jsem se opravdu hodně modlila, aby to vyšlo. Všechno záleželo na tom, jak se k tomu pan doktor postaví, jaký posudek napíše. Pak byl soud, kam jsem byla přizvána a kde jsem měla o sobě povídat. Přišly mě podpořit maminka, teta i moje asistentka. Také bratr o mně tenkrát na soudu hezky mluvil. A za 14 dnů jsem dostala písemné oznámení, že si mohu opět přijít pro občanku. Šla jsem tam znovu s bratrem. Máme spolu sice jiný vztah než se sestrou, občas se na něho zlobím, ale v mých nejtěžších chvílích byl se mnou právě on.

Svéprávnost je pro mě důležitá – už si zase mohu sama všechno podepsat, nemusí se mnou nikdo chodit na úřady. Nemohla jsem si zajít sama ani na poštu vyzvednout doporučený dopis…

Máte svůj účet v bance, svou e-mailovou adresu…

Ano. Jen nemám počítač, nevydělávám tolik, abych si ho mohla koupit. A tak chodím do knihovny a e-mailovou korespondenci si vyřizuji tam.

V obchodě nemáte počítač?

Tam ne, v obchodě není čas na soukromí, tam pracujeme. Střídáme se tam dvě – v pondělí je tam paní Knoblochová, ostatní dny jsem tam já. A v sobotu jsem tam jednou já a podruhé zase kolegyně. Je to moc pěkný obchůdek, nechtěla bych už o práci přijít. Doufám, že je pan vedoucí se mnou spokojený.

Proč by měli firmy či podnikatelé zaměstnávat i postižené lidi?

Protože jsou to zajímaví lidé a nastavují nám zrcadlo.

V čem?

Třeba tím, jak jsou někdy takoví nehezcí nebo jiní. I my jsme pro ně takoví, jen si to nechceme přiznat, protože na rozdíl od nich můžeme rozhodovat. Oni často nemohou.

Kdybyste vyhrála peníze, co byste si koupila?

Asi ten počítač, abych si mohla psát se známými lidmi i ze svého domova. Nebo bych si koupila něco do bytu, třeba plovoucí podlahu. Aspoň do kuchyně. Anebo do chodby, aby to tam bylo hezčí… Pak byste třeba mohl přijít ke mně na návštěvu. Připravila bych vám řízky a bramborový salát. Nebo koprovku s knedlíkem. A bublaninu…

A pomodlíme se pak spolu…

Ano. Pán Bůh mě nikdy neopustil. Ani když mi bylo špatně. A jsem mu moc vděčna za to, že se vše zas obrátilo v lepší.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

Rodina sama o sobě je slabá, Michal 8.1.2014 21:20

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay