Tatínek říkal, že ho bolel Bůh

Vydání: 2013/10 Srdečně poděkoval, rozloučil se a odešel, 5.3.2013, Autor: Josef Nerušil

 

Říká se, že být potomkem slavné osobnosti přináší dvojí potíž: okolí každý úspěch poměřuje s rodičem, a když se potomkovi naopak nedaří, dělá prý slavnému jménu ostudu. FRANTIŠEK X. HALAS se sice po vzoru svého otce nestal básníkem, u literatury ale zůstal.

 Jak se uprostřed vašeho jména objevilo ono X., které vás odlišuje od básníka a vašeho otce Františka Halase?

Když jsem chtěl poprvé něco zveřejnit, váhal jsem, jak to udělat, aby si mě lidé nespletli s otcem. Připadalo mně hloupé, abych si ke jménu přidával ml., podobně jako dědeček zkratku st. Využil jsem tedy, že jsem byl pojmenován jako František Xaverský, který má svátek 3. prosince – na rozdíl od mého tatínka, který byl František z Assisi a svátek slavil 4. října. Rozlišení bylo potřeba, neboť tatínek psal také nějaké statě o literatuře, tam by se to mohlo mást. Naopak moje poslední báseň, kterou jsem v životě napsal, byla elegie na potlačenou Maďarskou revoluci. Ale smysl pro krásu jazyka, ten jsem po tatínkovi zdědil, to ano.

 Že jste byl pokřtěn jako František Xaverský, byla náhoda?

Bylo mi řečeno, že je to kvůli F. X. Šaldovi. Přátelil se s mými rodiči, proto věděl, že je nějaké dítě na cestě. Přislíbil tedy mým rodičům, že mi půjde za kmotra. Ale to už se nesplnilo, protože zemřel v dubnu 1937 a já se narodil až v říjnu.

 Rozumím tomu správně, že jste byl pokřtěn z vůle svého otce, i když katolickou církev neměl úplně v oblibě?

U otce to nebyl projev náboženské horlivosti. Byl jsem totiž pokřtěn 5. března 1939, tedy deset dní předtím, než Hitler vpochodoval do Prahy. Můj tatínek se ovšem už tehdy otázkou víry v Boha znepokojoval. Měl pro to takové nádherné vyjádření, „že ho bolel Bůh“, tedy že mu nebylo lhostejné, zda Bůh je, či není. A to mi odkázal.

 Jak na tom tedy byl váš otec s vírou?

Pokud jde o civilní stav, byl bez vyznání. A myslím, že ho to potom trošku mrzelo. Také vím z korespondence, kterou vedl s Janem Čepem, že mu doporučil dominikána Silvestra Braita. Ten potom říkal svým řádovým bratřím, že přijal básníka Halase zpět do církve. Otec do kostela znovu chodit nezačal, ale zřejmě z něj byla sejmuta exkomunikace, která tehdy automaticky stíhala každého, který vystoupil z církve. Mám také osobní svědectví z jednoho rozhovoru, který jsem s tatínkem měl necelý měsíc před jeho smrtí. Řekl mi: „To máš, Franto, tak: ve dvaceti letech lidé z církve vystupují, v padesáti se do ní vracejí.“ Pokud jde o mne, já jsem se do církve místo v padesáti letech vrátil ve dvaceti – poté, co jsem ji osm let předtím opustil. A tatínkovi do té padesátky chyběla dvě léta. To zcela jasně vypovídá o jeho hledačství. A pokud jde o jeho posmrtný osud, může mě jaksi uklidnit Pascalovo: „Nehledal bys mě, kdybys mě už nebyl našel.“

 Vy jste se tedy s „náboženskou otázkou“ vyrovnal poměrně brzy…

To mně vyčítali mnozí, často takoví, kteří sice básníkovu památku řadu let po jeho smrti vláčeli blátem, ale po roce 1968 se k mému otci horlivě hlásili – určitě proto, že on sám už tehdy nemohl říci či napsat něco, co by si přátelé sovětských tanků nedali za rámeček. Jeden normalizátor se dokonce nechal v Brně slyšet, že mám s tatínkem společné jenom jméno. Odpovědět na takové výčitky šlo poukazem na to, že nakonec byl mou konverzí stejně „vinen“ můj otec, protože to on si přál dát mě pokřtít. A tím vyvolal značné „riziko“, že se pro víru rozhodnu vážně. Základní impulz dal skutečně on.

 Přeložil jste velké množství děl od francouzských autorů, jako třeba romány Juliena Greena nebo filozofické úvahy Jeana Guittona. Překládali jste s vaší manželkou Dagmar i díla Marcela Pagnola. Jaké máte vzory pro tvorbu překladů?

Učil jsem se, a konec konců to dělala i má žena, třeba na kráse jazyka Františka Halase, který měl velké estetické kvality nejenom v básních, ale i v obyčejnějších prozaických věcech. Když jsme začínali s Jeruzalémskou Biblí, snažili jsme se předem formulovat určité zásady, podle kterých budeme překládat – z nich nejdůležitější byla, že budu vždy hledět zachovávat přirozený český slovosled. Ale abych to uvedl ve skutek, musela mi pomáhat moje paní. Jde o naše společné dílo a jeden bez druhého bychom se úkolu pořídit českou verzi Jeruzalémské Bible nedokázali zhostit ani z části tak dobře, jak jsme to dokázali udělat spolu.

 Z jakého důvodu jste vůbec začal pracovat na překladu Jeruzalémské Bible?

To je velice jednoduchá odpověď. Byli jsme na to najati, a když už jsme se dali najmout, už jsme z toho necouvli. A jeden z těch, kteří nás přiměli vzít na sebe daný závazek, řekl, že „zázrak není, že jsme jej přijali, ale že jsme v díle vytrvali“.

 Dobrá, ale překládat Bibli přece není jen tak, k tomu jste museli mít i nějakou další motivaci.

Někdy v lednu 1980 nás navštívil náš duchovní otec, biskup tajné církve Stanislav Krátký, který byl tehdy duchovním správcem v Kunštátu. Spolu s ním přišel i jeden mladý a štíhlý dominikán bez státního souhlasu, jmenoval se Dominik Duka, a žádali nás, abychom se s ženou pustili do překladu. My jsme jim na to namítli tisíc a jeden důvod, proč ne. Když ale tuto palbu vydrželi, pomalu jsme začali nahlas přemýšlet, jak by to mohlo jít, a nakonec jsme se s návštěvníky dohodli.

 Dokázal jste tenkrát docenit, že přijímáte závazek na dalších téměř třicet let?

Tehdy jsme neuvažovali takhle v číslech, ale jaksi jsme věděli, že to může zabrat velmi značnou část života. Ale když říkáme třicet let, asi 80 %, možná i 85 % práce bylo hotovo za prvních devět let…

 …a pak padl režim.

Když padl komunismus, už jsme měli k tisku přichystaných prvních dvanáct biblických knih. Proto jsme už předtím uvažovali o možnosti, že by se dílo vytisklo v zahraničí a pak pašovalo sem, ale to naštěstí nebylo nutné. Místo toho jsme sáhli k vydávání díla po sešitech – tedy podobně, jako se to dělo s originálem Jeruzalémské Bible. V letech 1992–2007 vyšlo celkem 17 svazků, poslední byly Skutky a listy apoštolů a Apokalypsa. To už se zároveň připravovala definitivní edice celku, která byla hotová v roce 2009. Vydávání se tedy vleklo (a ne naší vinou) mnohem déle, než trval sám překlad.

 To zní, jako kdyby vám práci na překladu zkomplikovala změna režimu.

Když se stal prezidentem spoluvězeň Dominika Duky Václav Havel, přijal mě jako nastupujícího velvyslance u Svatého stolce. Protože od otce Dominika věděl o Jeruzalémské Bibli, ptal se nás, jak pokračujeme. A já mu na to řekl: „Pane prezidente, nebýt Sametové revoluce, pokračovali bychom mnohem rychleji, ale přesto zaplať Pán Bůh za Sametovou revoluci.“ Všichni se zasmáli. Ale je to tak.

 Nebyla tím tehdy trochu vinna i vaše nová funkce velvyslance ČSFR u Svatého stolce krátce po listopadové revoluci?

Ale samozřejmě, diplomat a zejména velvyslanec se podobá vojákovi. Nelze říci, že by tato zaměstnání brala lidem veškerý čas – mají ho dost, ale musí být neustále v pohotovosti. Takže nebylo času na takovou klidnou práci dlouhého dechu. Mohli jsme si ale se spolupracovníky na díle vyměňovat faxy, byla k dispozici už i počítačová technika. Příprava tak pokračovala sice pomalu, ale nezastavila se.

 Vatikánem jste se zabýval také jako historik a napsal o něm knihu Fenomén Vatikán. Přesto – je podle vás ještě dnes nutné, aby měl papež svůj stát?

O tom jsem napsal řadu pojednání, ale nabídnu vám pár takových definic. Papež nepotřebuje mít vlastní stát proto, aby vládl, ale aby nebyl ovládán světskou mocí. Kdyby to bylo něco přežilého a zbytečného, nedocházelo by k jevu, kdy se Svatým stolcem uzavírá diplomatické styky čím dál více zemí. Dnes je nutno spíše hledat státy, které tyto styky (většinou z ideologických důvodů) nepěstují.

 Někteří lidi vidí Vatikán jako sídlo mocenské konspirace.

Nic podobného se neděje. Celé tajemství Vatikánu je v tom, že je dobře informován a svá tajemství si umí střežit. V tom není nic tajemného. Platí tam totiž celibát, což je hradba, která se nesnadno slézá. A vyslat nějakého špiona, který by prošel celým kněžským školením a někam se dostal – jistě o tom snil Heinrich Himmler a další, se nikomu nepovedlo. A naopak – Vatikán má jako „špiony“ všechny katolíky. Ale co je to za špionáž? Sbírání zpráv a informování, na tom není nic špatného.

 Přesně tato vatikánská „nepropustnost“ nenechává spoustu lidí v klidu.

Rozčiluje to především lidi, jejichž tatínci nebo třeba dědečkové byli katolíci a oni si zachovali jakýsi podvědomý pocit viny, že tuto církev opustili. Proto na ní musejí nacházet stíny a čichají, co který farář dělá, aby byly omluveny jejich vlastní chyby. Jednu věc fantasticky vystihl přítel katolické církve Alexandr Tomský: „Co nejvíce nemohou lidé církvi odpustit, je to, že ona odpouští.“ To je pro ně naprosto nesnesitelné. To je celé to tajemství.

 Proč jste při svém úvodním projevu ve Vatikánu použil biblického příměru o „navrácení ztraceného syna“?

Byl to takový nápad. Nevěděl jsem, jestli je dobrý, tak jsem se s tím svěřil panu prezidentovi Havlovi – a ten mi řekl, ať to rozhodně udělám, že on sám vždy cítil k papeži Janu Pavlu II. jakýsi synovský vztah. Takže jsem toto osobní poselství pana prezidenta papeži vyřídil.

 Jak vzpomínáte na papeže Jana Pavla II.?

Byl velice charismatickou osobností a uměl vždycky najít pravé slovo. Uvedu aspoň jeden příklad: V roce 1992 jsme tam byli v kostele s delegací, ve které byli Češi i Slováci, a u oltáře byl Jan Pavel II. Najednou se obrátil, přišel k nám a zeptal se mě: „Pane velvyslanče, jste tady Češi a Slováci?“ Tak jsem mu řekl: „Ano, Svatý otče.“ A on se ptal dál: „A jste tu společně?“ Opět jsem přisvědčil. On pokýval hlavou a řekl: „Ano, tak je to v pořádku.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

Inkulturace textu Bible Michal 5.3.2013 20:34

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay