Takové krásné období vzdoru!

Vydání: 2015/43 Brno hostilo eucharistický kongres, 20.10.2015, Autor: Jan Paulas

Příloha: Doma

Každý z rodičů to zná: malé vzdorovité dítě, s nímž se nelze domluvit. Odmítá dojíst jídlo, uklidit hračky, obout si boty nebo do vás kope, když mu něco nekoupíte. Než ho ohnete přes koleno, poslechněte si názor dětského psychologa JAROSLAVA ŠTURMY.
 
Ty boty si nevezmu!Ilustrační snímek Shutterstock
 
Proč má dítě už v tak útlém věku potřebu vzdorovat?
 
Toto období vzdoru, o kterém budeme mluvit, se týká dítka mezi druhým a třetím rokem a není jediným v jeho životě, ale je prvním a výrazným. A je zákonitou součástí vývoje. Když za mnou rodiče přijdou do poradny s jakkoli starým potomkem, ptám se jich, zda a jak u něj proběhlo období vzdoru. A vzbuzuje ve mně více obav, když řeknou: „Něco takového jsme nezažili, dítě bylo hodné, přizpůsobovalo se.“ Tehdy si říkám, že patrně neprošlo jednou důležitou kapitolou školy života.
 
Když to ale přijde s tím naším dítkem, je to vždy nové, neprožité, a proto náročné. V zásadě bych tedy rodiče povzbudil příkladem svého dávného šéfa, primáře, jemuž se v relativně pozdějším věku narodil chlapec. Jednou přišel do práce celý nadšený a říkal: „Já mám takovou radost ze svého syna! Já vám přijdu domů a on do mě začal bušit pěstičkami a kopat do holeně… Takové krásné období vzdoru!“ Jako odborník správně pochopil, že je to vývojový pokrok.
 
Proč je období vzdoru tak důležité?
 
Úkolem ratolesti je postupně se emancipovat. Zpočátku je totiž ztracená v symbiotické jednotě s matkou či převážně pečující osobou. Nejprve se musí na vlastní kůži přesvědčit, že okolní svět je bezpečné místo k životu, že se jí dostává lásky bez podmínek, že se nemusí obávat jako šneček vystrčit růžky, vylézt z ulity své ztracenosti a ukázat se sobě i světu jako jiný tvor, než je maminka a tatínek. A tehdy se jí otevírá prostor pro několik důležitých věcí, jež tvoří součást jejího vývojového pokroku. Zaprvé si uvědomuje, že je někým jiným, začne se vymezovat a zkoušet, kam až může zajít. A zadruhé je to příležitost, aby dozrávala pro vyšší podobu lásky, která navazuje na tu mateřskou, bezpodmínečnou. Právě v konfrontaci s rodiči zažívá typ lásky, kterou si může a má zasloužit – a kterou potřebuje zažít pro pocit vlastní identity, vlastní hodnoty. Má tak příležitost objevit, že láskyplný vztah lze budovat i svou snahou a úsilím.
 
Je to zároveň období, kdy by rodiče měli dítku dávat určité mantinely.
 
Přesně tak. Když dítě začne projevovat svou vůli, je pro ně snazší vymezovat se negativně, říkat na všechno „ne“. Chcete, aby si vzalo kvůli počasí tyhle boty, ono si postaví hlavu – a je tu hned konflikt. A v této konfrontaci potomek potřebuje zažít, že je včleněn do určitého řádu, který zavazuje všechny členy rodiny. Dávám mu zakusit, že má sice prostor a právo, aby vymezil své přání, ale svět se vždycky nebude točit podle něj. To je základní životní lekce tohoto období: uvědomit si sebe sama ve vztahu k druhému a své místo v rodině.
 
U dítěte to samozřejmě není sobectví, když prosazuje svou vůli, je to jeho přirozený dětský egocentrismus, jeho úroveň poznání. A sem patří i to, že se vzteká, když mu rodič v sedm hodin večer řekne: „A dost hry, půjdeme se vykoupat a spát“ – zatímco starší sourozenec si bude ještě hrát. K poznání řádu náleží, že starší má jiná práva a povinnosti, mladší zase větší nárok na rodičovské mazlení nebo se mu dostává více pomoci, ale daní za to je, že starší může být déle vzhůru.
 
Jak mají rodiče poznat, kdy vzdor dítěte je součást jeho vývoje, a ne projev jejich rozmazlování?
 
Vyšel bych z toho, že dítě má právo se vymezovat. V zásadě bych si tedy nekladl otázku, kde je něco špatně. Nemluvme o chybách, ale o vývojových výzvách, o společném úkolu, který máme zvládnout.
 
A jaká je v tom výzva pro rodiče?
 
Abychom měli pro potomka dost citu, trpělivosti, empatie a zároveň pevné vůle plynoucí z naší odpovědnosti. Úkolem dospělého je být dítku průvodcem. Je důležité, abychom ho uváděli do života postupně, trpělivě, a přesto rozhodně, tedy s láskyplnou pevností a důsledností. Láska neznamená, že budu dítěti ustupovat – tím bych mu vývojově neposloužil, kdybych mu nedal zažít, že jde-li ven, musí zvážit, jaké si vezme boty.
 
Mým cílem jako rodiče je doprovodit dítko postupně k tomu, že bude potřebovat stále méně usměrnění a kontroly zvenčí, že přání rodičů vezme za své, zvnitřní ho. Proto je tak důležité, abychom ratolesti předávali zásady, které jsou dobré, rozumné, pomáhající, nikoli svazující. Mohou vymezovat, ale neměly by svazovat – to je cesta k pravé svobodě.
 
Jak má dítě poznat, kdy končí diskuse a mělo by se podřídit?
 
Když rodič od určité chvíle začne zvedat hlas, začne se zlobit a třeba řekne: „Když mě rozzlobíš, nebudu s tebou mluvit.“ Zásadně bych zde ale varoval před slovy: „To bych tě neměl rád.“ Je rozdíl mezi odnětím pozornosti a odnětím lásky. Někdy také rodiče říkají: „Já ti odpustím, až mě odprosíš a slíbíš, že to už neuděláš.“ S tím bych zacházel velmi opatrně, neboť ho tím mohu vést k pokrytectví. Potomek to samozřejmě udělá ještě stokrát.
 
Někdy je vztek nebo vzdor dítěte tak silný, že ho nelze na povel zastavit (je totiž i věcí fyziologickou) a také každý pokus o přiblížení se ratolesti je přiléváním oleje do ohně. Pak je někdy strategickou cestou převedení pozornosti na jiné téma. Rodič třeba řekne: „Když to stihneme a nebudeme se handrkovat, můžeme se zastavit na břehu Vltavy a nakrmíš labutě. Máme tady nějakou housku?“ A tím odvedeme pozornost k labutím a housce. Je v tom i kus výchovné tvořivosti a vynalézavosti.
 
Některé děti potkává další vzdorovité období kolem deseti let, tedy ještě před pubertou…
 
Přitom je to období, kdy by z vývojového hlediska mělo vše probíhat celkem v klidu. Zatímco v klasickém období vzdoru by mě znepokojovalo, kdyby se vzdor neprojevoval, stojí v tomto období za pozornost a analýzu. Buď se skutečně neodžilo něco, co se mělo odžít dřív, nebo je v povaze dítěte něco, co mu činí obtíže samo se sebou zacházet. Další možnost je, že tyto projevy jsou probouzeny a posilovány nevhodnými vzory – pokud je zažívá třeba v chování mezi rodiči nebo u jednoho z nich. Často totiž užívá odposlouchaných slov. Je to jen zrcadlo našeho chování. V polovině případů, kdy za mnou rodiče přijdou s dítkem, je důvodem jeho potíží, že sami mají vážné problémy mezi sebou. A i když o nich před potomky nemluví, oni to zpravidla vytuší a z atmosféry doma vědí mnohem víc, než si rodiče myslí.
 
Vzdor v tomto věku může být i signálem, že se dítku nevede dobře. Například proto, že toho od něj příliš chceme – třeba ho směrujeme na víceleté gymnázium, na které nemá a je spíše naším přáním, jež jsme si sami nezrealizovali. Někdy je to nevhodný životní styl, kdy je potomek přetížen jednostrannými podněty – už v deseti letech tráví hodiny u počítače a nemá možnost se odreagovat pohybem, sportem či jinak. Zkrátka v tomto období je to vždy tísňový signál.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay