Vydání: 2004/26 Moje první farnost, 1.9.2004, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Co pro nás znamená Nejsvětější Srdce Ježíšovo
Oslavili jsme svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Coby konvertita nevím úplně přesně, co si mám pod úctou k božskému Srdci Páně představit.
B. P., Karlovarsko

V první řadě si musíme položit otázku, co vlastně srdce je. I když mnozí živí tvorové mají sval, který rozhání po těle krev, nikdy neřekneme, že jsou dobrosrdeční, milující, laskaví. Srdce je tedy v první řadě duchovní mohutnost člověka, jakési jádro duchovního rozměru našeho bytí. Srdce si pamatuje, chápe, miluje. V srdci nosíme druhé a v srdci druhých také tajemně přebýváme. Láska znamená, že máme jedno srdce. Lze říci, že srdce je tímtéž, co svatý Augustin nazýval slovem „mens“ – „mysl“. Srdce je jádrem osobnosti, tajemnou velesvatyní, v níž přebývá Hospodin. Srdce je také „místem“, kde se vrcholně projevuje tajemná skutečnost, že jsme Božím obrazem. To ale znamená, že máme Boha trvale v srdci nosit. Milovat Boha nade vše (srov. Dt 6,4-6) - to by mělo člověka charakterizovat. Jsme stvořeni jako milovníci Boží, jako chrámy Boží, jako „nosiči“ živého Boha. Hřích ale tohle všechno strašlivě zatemnil a lidské srdce se stalo netečným, ba kamenným. Ztratil-li člověk Boha, ztratil tak sám sebe, svou vlastní totožnost. Odtud také pramení náš tísnivý pocit vyhoštěnosti.

Když hovoříme o úctě k Srdci Páně, nemáme na mysli v první řadě onen sval, který rozhání po těle krev, ale jeho lidské nitro. Tělesné srdce je pouze symbolem onoho jádra osobnosti, o něž ve skutečnosti jde. On je nový Adam, tedy takový člověk, jakého Hospodin chce. Jeho sjednocení s Bohem je tak dokonalé, že hovoříme o vtělení Slova, které cele vyplňovalo jeho lidské srdce. Unést takové břemeno rozhodně nebylo jen tak. Být vtěleným Slovem, to není v první řadě výsada, ale povolání k službě a sebedarování, k lásce, v jejímž plameni musí celé lidství vzít za své (srov. Žid 9,14). Bůh ale nesnese, aby byl někdo velkorysejší než on, a proto velkorysost Ježíše z Nazareta nemohla zůstat bez odezvy vzkříšení.

Nový zákon klade velký důraz na Ježíšovu poslušnost a na jeho vnitřní smýšlení. Autor Listu Židům dokonce tvrdí: „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo“ (Žid 10,10). Poslušnost je ale možná pouze tam, kde se jedna vůle podřizuje jiné vůli. Z toho vyplývá, že se musí jednat o lidskou vůli vtěleného Slova, která se podřizuje jediné Boží vůli. Poslušnost Otci se v Kristově případě nevyhnutelně identifikuje s věrností sobě samému, neboť jediná Boží vůle je společná všem osobám Trojice. Lidská vůle vtěleného Slova se tedy podrobuje také božské vůli, která patří osobě věčného Slova. V patristické době se zcela otevřeně hovořilo o lidské Kristově duši, která je proniknuta plamenem božské lásky podobně jako železo vložené do tavicí pece. Na tomto základě se ve středověku poněkud nesměle a později stále intenzivněji mluvilo o Kristově lidském srdci.

Relativně nová terminologie tudíž označuje to, co je v naší víře a spiritualitě přítomno od počátku. Ježíšovo lidské srdce je v Bohu a Bůh tajemně a vrcholným způsobem přebývá v jeho lidském srdci. Jedná se o lidskou stránku tajemství vtělení. Je zajímavé, že oficiální dokumenty nikdy nemluví o „božském Srdci“, ale téměř výhradně o „Nejsvětějším Srdci Ježíšově“. Musíme si uvědomit, že na Ježíšově lidské vůli, na jeho lásce, velkorysosti, tedy na jeho lidském srdci závisí celé dílo naší spásy. Kdyby Ježíš jako člověk řekl ke svému poslání Spasitele „ne“, naše spása by se neuskutečnila. Nést na svých bedrech důstojnost živého Boha je zdrcující. Náš Pán toto nesmírné břemeno unesl. Kristova velikost je naší chloubou a zjevením pravé velikosti, k níž jsme povoláni. A právě tohle všechno si připomínáme a uctíváme, když konáme pobožnost k jeho lidskému srdci naplněnému Bohem.

Kristus Pantokrator (Vševládce), mozaika v byzantském kostele Sv. Spasitele v istambulské Choře (nynější mešitě kariye Camii) ze 14. století