Vydání: 2006/11 Příprava na manželství, 13.3.2006, Autor: Jaroslav Tvrdoň

Příloha: Perspektivy

Dánský filozof a náboženský spisovatel Sören Kierkegaard (1813-1855) je jedním z největších myslitelů, které kdy Evropa zrodila. Z jeho díla významně čerpalo hned několik hlavních směrů filozofie a teologie 20. století a historikové idejí jej po právu označují za „otce existencialismu“. Jeho myšlení i jeho pozoruhodná interpretace křesťanství jsou dodnes velice aktuální. Je proto potěšující, že v loňském roce vyšly hned dvě české monografie usilující o celkovou interpretaci filozofického díla tohoto dánského myslitele (kromě recenzovaného titulu také kniha J. Olšovského Niternost a existence).

Kierkegaard pozoruhodným způsobem přizpůsobil styl své literární tvorby tomu, co chtěl sdělit. Úmyslně nevytvořil žádný přehledný systém, protože v centru pozornosti jeho myšlení stojí existence člověka jako konkrétního živého jedince, a tu do podobného systému vměstnat nelze. Zanechal po sobě velké množství literárních skvostů, které se od sebe liší jak stylové, tak i obsahově. Navíc vydal téměř všechna svá filozofická díla pod pseudonymem, a to ne jedním, nýbrž hned několika. Tyto okolnosti staví každého interpreta před nelehkou otázku: Jakým způsobem k celku Kierkegaardova díla přistoupit, jak ho číst?

Václav Umlauf si ve své monografii uvědomuje význam této otázky, a proto hned z úvodu důkladně přibližuje strategii své četby. Nejprve probírá tři různé interpretační přístupy moderních kierkegaardovských badatelů a odmítá jejich objektivizující, nezaujatý styl a také „uhlířskou víru ve vysvětlující sílu jednoho konceptu“ (str. 21). Podle něj v Kierkegaardově díle jde především „o zachycení tajemství života pomocí různých forem porozumění“ (str. 40). Z tohoto úhlu lze na literární svéráz dánského filozofa pohlížet jako na geniálně zvolenou strategii nepřímého popisu vnitřních stavů, které manifestují individuální lidskou existenci. Kierkegaard stylem své tvorby naznačuje, že to, co má bytostně subjektivní a osobní povahu, nelze sdělovat objektivním, nezaujatým a bezprostředním způsobem a že sdělení „existenciální pravdy“ může adekvátně přijmout pouze ten, kdo je zaujat svou existencí a kdo dokáže „na vlastní kůži“ spoluprožívat smysl textu. Podle Umlaufa je proto při četbě Kierkegaardova díla nejdůležitější „sym-patická ozvěna v duši osloveného“ (str. 41). Taková „sou-cítící četba“ vyžaduje nejen zakoušení celkové atmosféry vytvářené zvoleným literárním stylem, výkon v oblasti osobní představivosti, ale i analýzu rétorických prostředků a jejich působení. Jinými slovy: je třeba vzít zcela vážně filozofovy pseudonymy, „jejich“ odlišný způsob psaní a vstoupit do textu v první osobě se všemi emocemi a náladami, které k tomu patří.

Autor je ve své monografii v podstatě věrný deklarovanému odmítnutí „metody výkladu z jednoho východiska“. Nejprve proniká do Kierkegaardova díla sledováním ústřední role, jakou v něm hraje aristotelský princip sporu a kantovské rozlišení mezi jevem a věcí o sobě, následně se obrací k objasnění tří základních forem existence a závěrem spolu s Kierkegaardem odhaluje konstituci náboženského subjektu. Jeden výkladový postup nicméně hraje v jeho práci roli vůdčí: klíč k porozumění Kierkegaardovu nepřímému popisu rozmanitých stavů subjektivně zakoušené existence vidí Umlauf ve fenoménu času. Dánovo slavné kontrastování tří „stadií života“ (estetického, etického a náboženského) je podrobně rozebíráno z hlediska tří odlišných forem subjektivně prožívaného času. V tomto základním gestu se Umlauf vědomě hlásí k tradici fenomenologické filozofie, především však k analýze lidské existence v myšlení Martina Heideggera. Použití Heideggerova rozboru časové struktury lidské existence se zdá být oprávněné potud, že Heidegger sám ve svém stěžejním díle Bytí a čas leckdy jen domýšlí a rozvíjí, co bylo otevřeno již dílem dánského myslitele. Autorova „aplikace“ Heideggera na Kierkegaarda není nadto nijak mechanická. Je vystavěna na velmi důkladném a originálním rozboru téměř všech Kierkegaardových filozofických děl provedeném metodou zmiňované „sympatické četby“.

Ke kladům Umlaufovy interpretace patří také to, že jsou k diskusi přizváni významní filozofové druhé poloviny 20. století (E. Lévinas, J. Derrida, J.-L. Marion aj.). Čtenář bude naopak asi postrádat jmenný i věcný rejstřík a text se mu bude místy zdát poněkud rozvláčný. Lze si jen přát, aby Umlaufova hodnotná monografie oživila filozofickou a teologickou diskusi, a to zejména v katolických kruzích, kde je Kierkegaardovo dědictví doposud spíše přehlíženo.

* * *

Václav UMLAUF: Kierkegaard. Hermeneutická interpretace, CDK, Brno 2005

(Autor recenze působí na Filozofickém ústavu AV ČR a přednáší na Teologické fakultě Jihočeské univerzity.)