Svoboda - to nejcennější - tady prostě je

Vydání: 2008/3 Katolíci a evangelíci na cestě k jednotě, 15.1.2008

Byť vyrostla známá publicistka Petruška Šustrová v komunistické rodině a dlouhou dobu neměla o příkořích, která totalitní režim mnohým nachystal, ani potuchy, sama se pak stala jedním z jeho „nepřátel“. Za činnost ve skupině Hnutí revoluční mládeže strávila na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ve vězení dva roky. A i když jí komunisté znemožnili další studia a musela vzít za vděk prací na poště či uklízení, dnes s nadsázkou říká, že jí komunisté vlastně připravili pro život dobrý scénář.

Blíží se dvacetileté výročí pádu komunismu. Vy jste se za totality pohybovala v disentu a jistě se s přáteli z té doby stýkáte i dnes. Jaká mezi vámi panuje nálada a pocity?

Podařila se ona proměna tak, jak jste si představovali? Samozřejmě, že se to podařilo! Ten rozdíl je takový, že člověku až přechází zrak. Svoboda – to nejcennější, čemu se musí vše podřídit, tady prostě je. A o to tenkrát šlo. Uspořádání může být takové nebo makové, stejně tak politici, ale člověk si může najít nějaké místo na světě a nebýt odstrčený někam do kouta. Nepřestanu děkovat Bohu, že jsem se toho dožila. Znám i pár lidí z disentu, kteří sedí a nadávají, ale většina z nich se nějakým způsobem zapojila.

Proč dnes podle vás politické strany na vůdčí posty negenerují silné osobnosti?
Politika vždycky obsahuje prvek kompromisu – jinak to nejde. A je lepší se dohodnout než vést ty nesmyslné hloupé hádky a obviňování. Jednoduše je to tak, že se v dobách míru, bezpečí a pohodlí lidé zajímají o jiné věci než o ideály. Sledují, jak se mít dobře, jak zlepšit svoje postavení. Až v okamžicích, kdy hrozí nebezpečí, se začne lámat chleba a do popředí vystupují lidé, kteří mají odhodlanost a schopnost dělat i nepopulární věci. I v západní Evropě je zpohodlnělá politika, v níž se málokde objeví výrazná osobnost. Proto tam také mají úspěch různá populistická hnutí.

Máte pocit, že je na místě se populismu obávat?
Podle mě není evropská situace zabezpečená tak, jak bychom to rádi viděli. Trošku se děsím, že nějaká katastrofa či pohroma přijde. Nemyslím si ale, že hlavní hrozbou je populismus. Hlavní problém vidím v tom, že se Evropa neobrozuje – touha po pohodlí a po tom mít se dobře brání už nejméně druhé generaci mít děti.

Na druhou stranu je tento nedostatek kompenzován velkým přílivem přistěhovalců...
Ano, přistěhovalci stav obyvatel doplňují, ale jsou velmi různí. Jsem příznivcem přistěhovalství, pokud ona společnost má nějaký étos a lidé, kteří se do ní přistěhují, chtějí onen étos sdílet. Řada z nich ale po asimilaci vůbec netouží. Nemyslím si, že by tady vedle křesťanství nemohlo být nějaké jiné druhé velké náboženství. Mám ale obavu, že velká část islámských přistěhovalců se nechce asimilovat do křesťanských společností. Naopak chce, aby společnosti přijaly jejich ideály, vyznání a způsob života. Evropa jakousi tradici má, ale svoje ideály vyčerpala. Opustila z velké míry svoji víru, i když na Západě ne tolik jako u nás, a sekularizuje se čím dál víc. Ukazuje se, že bez nějakého nosného ideálu není důvod mít děti a něco jim předávat. A co vlastně bychom jim předali? McDonalda?

Někteří lidé v sekularizaci ale nevidí žádný problém – a zrovna Čechy jsou jakousi baštou ateismu. V čem vidíte příčinu?
Naprostá většina lidí v tom nevidí vůbec žádný problém! Považují víru a náboženství za nějakou berličku, která má jakýmsi hlupákům pomáhat přežít. Na Češích mám docela ráda, jak jsou skeptičtí, ironičtí a nedůvěřiví. Tento přístup k životu vlastně brání i fanatismu. Na druhé straně to ale prohlubuje odklon od ctění jakýchkoliv hodnot. Je málo lidí, kteří si dokážou něčeho vážit a zároveň si z toho dělat legraci. Často to sklouzne do nechuti a zášti v přístupu k věcem, které člověka přesahují.

To u nás také asi komplikuje postavení církve...
Postavení církví je smutné. Česká církev byla hrozně zbědovaná dobou komunismu. A i když měla ohromný potenciál těsně před převratem a v době převratu, tak jej pak nedokázala využít. Zčásti to nebyla její vina, protože se ukázalo, že někteří lidé v ní za komunismu hledali jinou alternativu a nešlo o reálnou víru. Neposloužily jí ani sdělovací prostředky. Je málo lidí, málo kněží, málo hierarchů, kteří by dnes společnost dokázali skutečně oslovit a vztáhnout se k jejím potřebám. Nikdy se například nepodařilo zpopularizovat sociální učení církve, které je velmi zajímavé a které by pro politické strany mohlo být nesmírným přínosem.

Vnímáte tedy církev jako uzavřenou?
Ano, mám pocit, že je velmi uzavřená do sebe a má málo odvahy z té své pevnosti vykročit. Jediné, co společnost sleduje, je boj o majetek. A bohužel nepozoruji, že by se někomu z církevní hierarchie podařilo vysvětlit, že nejde o to, aby kněží byli bohatí, ale aby církev měla finanční prostředky na činnost, kterou má vyvíjet. A to stojí peníze. Pohled většinové společnosti se tím ještě zhoršuje.

Myslíte, že je to i nedostatkem osobností v církvi?
Jestliže české země, Morava a Slezsko jsou například pro polské kněze misijní území, tak to je nejen nedostatkem osobností, ale nedostatkem lidí vůbec. Je málo povolání, výuka kněží je stále velmi tradiční. Uznávám, že církev má svou tradici, a ta se musí držet. Ale musí se k tomu přistupovat trochu šikovněji. Ani si nemyslím, že by se církev měla přizpůsobovat světu, ale má se k němu obracet jemu srozumitelnou řečí.

Když už se v médiích objeví nějaké zprávy o církvi, většinou bývají spojené s nějakým skandálem, který se v ní udál. Jak myslíte, že by se církev měla s tím horším, co se v ní odehrává, na veřejnosti vyrovnávat?
Záleží na tom, co myslíte. Pokud je řeč o dřívější spolupráci s režimem, myslím, že by to církev měla odhalit v maximální míře. Pokud jde například o homosexuální nebo pedofilní chování kněží, to je problém, který se vyskytuje všude, kde je celibát nebo čistě ženské či mužské společenství. Osobně si myslím, že sex patří do soukromí. Ale církev by se měla s takovými lidmi rozejít. Největší hloupost je zapírat, protože tím víc se o to zajímají média. Když veřejnost neví nic o tom, co církev dělá, a objevují se jenom skandály, je to smutné.

Lidé ventilovali svůj vztek na církev například i v souvislosti s kauzou Jiřího Čunka...
Zrovna v případě pana Čunka to přesahuje moji představivost, že by církev měla k něčemu takovému zaujímat stanovisko. Církvi nepřísluší zasahovat do politického života. Když byl Jan Pavel II. v Polsku, tak neřekl jediné slovo, které by se dalo vykládat jinak než jako evangelijní učení, a přesto měla jeho návštěva nesmírný politický význam. Posláním církve je učit evangelium a vést lidi ke Kristu. Církev má mluvit do politiky trendově. Má říkat, jak by podle jejího učení měla být společnost uspořádána či kam by měla směřovat. Ale od žabomyších trapných sporů by se měla držet dál.

Kdy a čím vás osobně oslovilo setkání s církví?
Nejdříve to bylo setkání na osobní rovině. Před tím jsem vyrůstala v komunistické rodině. Samozřejmě mě oslovilo prostředí kolem Dany Němcové či Sváti Karáska. Je řada přátel, kteří mi byli v mnoha věcech vzorem – Václav Malý, František Lízna, Dana Němcová, Jiří Němec, Zbyněk Hejda, Anastáz Opasek, Andrej Stankovič, Bendovi... V těchto případech to byla víra velmi civilní a pro mě přijatelná. Potom pochopitelně Jan Pavel II., jeden z největších papežů všech dob a snad největší osobnost 20. století. Konvertovala jsem na konci 70. let a pokřtěná jsem byla v roce 1984. Mým kmotrem je právě František Lízna.

Na přelomu 60. a 70. let jste dva roky strávila ve vězení. Jakou zkušenost jste si odsud odnesla?
S odstupem to člověk bere jako určitou klauzuru. Ty první dny jsou velmi obtížné. Z prvních hodin si pamatujete každou minutu, časem to začne splývat. První týden se nedá vydržet, první měsíc se nedá vydržet, pak už člověk zdrsní, aby to nějak přežil. Je to takový zvláštní stav, kdy člověk nic nevytváří, nic nedělá. Pak vyjdete z vězení a máte pocit, že se vlastně nic nezměnilo. Ale to je to ošidné, protože řada věcí je jinak. V mém případě proběhla mezitím normalizace a já se vrátila do úplně jiného světa. Když ale člověk ve vězení stráví takto poměrně krátkou dobu, je to opravdu dobrá klauzura a člověk má čas si uvědomit nějaké hodnoty.

V té době jste už měla děti?
Ano, měla jsem prvního syna, o kterého se starala moje babička. Bylo mi dvaadvacet. Ve vězení jsem potkala takovou dobrou sudičku. Byla to asi sedmnáctiletá holka, která vyrostla v pasťáku, a dala mi jedno velké poučení: Teď jsi tady a co je venku, to tě nezajímá. Na život venku se musíš dívat jako na film. Protože když se tady budeš trápit, tak vylezeš ven úplně zničená.

Zanechalo ve vás vězení nějakou nenávist?
Spíš mi otevřelo oči, protože jsem doma byla vychovávaná jakoby v bavlnce a netušila jsem, že existují například nějací věřící lidé či odpůrci režimu. S tím jsem se seznámila až na vysoké škole. Hlavně jsem si ve vězení uvědomila, jak je režim skutečně nelidský. Viděla jsem tam ženy, které do vězení vůbec nepatřily. Uvědomila jsem si, že ty řeči o sociální péči jsou úplné nesmysly. Když jsme vyšli z vězení, neměli jsme žádnou kloudnou práci, ale za to jsme měli spoustu času. Udržovali jsme přátelské styky. Vždycky tu bylo společenství, které mě podporovalo a které tíhlo ke křesťanství.

Loni jste oslavila 60. narozeniny. Pustila jste se do nějakého bilancování?
Říkala jsem si, že by člověk měl bilancovat, ale pak jsem si řekla, že s tím ještě počkám. Kdo ví, co se mi ještě podaří natropit. Třeba to pak s tím bilancováním budu mít horší. Ale takovou celkovou bilanci vlastně mám: komunisti mi zařídili ten život vlastně výborně – poslali mě na dva roky do klauzury, k čemuž bych se sama nikdy neodhodlala, nedovolili mi žádnou smysluplnou práci, takže jsem měla čas na děti a na rodinu. A když už děti byly větší a přišel pravý čas, tak odpadly a já jsem si mohla najít práci. Takže nyní stejně stále pracuji a na nějaké bilancování nemám čas.
GABRIELA A ŠTĚPÁN PLAČKOVI



PETRUŠKA ŠUSTROVÁ se narodila v roce 1947. Začala na Filozofické fakultě UK studovat češtinu a dějepis. Ze studia byla vyloučena a v letech 1969–1971 dva roky vězněna pro činnost ve skupině Hnutí revoluční mládeže. Byla signatářkou Charty 77. Po roce 1971 pracovala jako poštovní úřednice a pak uklízela pět let domy. Potom již do konce komunismu žádnou práci nenašla. Od roku 1979 působila ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V dubnu 1990 se stala poradkyní Jana Rumla, náměstka federálního ministra vnitra, od října 1990 náměstkyní ministra Jána Langoše. V současnosti pracuje jako novinářka a překladatelka. V roce 1999 dostala od Českého literárního fondu hlavní novinářskou cenu K. H. Borovského. Má pět dětí.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay