26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Světla a stíny církve doby Karla IV.

10. 5. 2016

|
Tisk
|

Církev v době Karla IV. – její světla a stíny. To je tématem rozhovoru s církevním historikem, profesorem Teologické fakulty Jihočeské univerzity P. MARTINEM WEISEM.

Vydání: 2016/20 Soud podpořil věřící rodiče, 10.5.2016, Autor: Aleš Palán



Osobnost Karla IV. byla v době nedávno minulé někdy záměrně umenšována, respektive při líčení českých dějin se kladl důraz na jiné aspekty. V padesátých letech ministr Zdeněk Nejedlý napsal brožurku Komunisté – dědici velkých tradic českého národa, v níž jako vrchol českých dějin vylíčil mistra Jana Husa. Dobu Karla IV. představil jako období téměř temna, dobu klerikální. Ale historici mohli i za komunismu o Karlu IV. bádat. Oživení zájmu veřejnosti přišlo ponejvíce až v roce 1978, když se připomínalo výročí jeho úmrtí.
Záleží na úhlu pohledu. Pokud si představíme politický klerikalismus, tak určitě ne. Platí ovšem, že Karel IV. měl po svém zvolení římským králem přezdívku „papežský král“ či „farářský král“. Nemůžeme ale hovořit o přílišné závislosti Karla na církvi, on s církví žil a snažil se o koexistenci duchovní a světské moci.
Karel měl církev v úctě, ale dokázal i nejvyšší církevní představitele využívat ke svým diplomatickým záměrům. Ve vlastním životopise vnímá církevní i světskou moc jako svěřenou od Boha a cítí se být Bohu odpovědný. Ale pozor, Karel využívání církve nechápal ve Voltairově duchu, který říkal: „Já nemusím být věřící, ale je dobré, aby můj krejčí věřící byl, protože pak mě neokrade.“
Ideálem Karlovy vlády byla vzájemná přátelská spolupráce Říše a církve. Jeho politické koncepci však bránil přílišný vliv francouzských králů na avignonské papeže. Proto ve své diplomacii usiloval o to, aby se papež vrátil do Říma, do města, které bylo sídlem římského biskupa. Byl v tom i spirituální moment: pokud chceme nápravu mravů, má jí jít římský biskup příkladem. Na druhou stranu je v téhle snaze vidět politický podtext: Karel chtěl, aby mohl s papežem svobodně spolupracovat, nebo, přiznejme si, aby byl papež více pod jeho vlivem jako římského císaře než pod vlivem francouzského krále.
Karel IV. o reformě nehovořil, ale mluvil o tom, že je třeba, aby každý dobře plnil úkoly, které má od Boha svěřené. Evropu postihla v té době morová rána doprovázená hladomorem. Lidé si začali klást otázku: Kdo za to může, že nás Bůh trestá? Mor byl vnímán jako Boží trest seslaný na hříšné lidstvo. V díle jednoho z českých reformátorů čteme povzdechnutí: „Všude, kam se podívám, mor, válka, neštěstí.“ Pak dotyčný vybízí sám sebe: „Vezmi kadidelnici svého srdce a zapal ji ohněm lásky k bližnímu.“
Měl v zásadě dvojí odpověď. Buď si řekl: „Mohu za to já, jsou to mé osobní hříchy.“ Někdy pak z přehnaného prožívání vlastní viny vznikala hnutí jako například flagelanti, kteří procházeli jako kajícníci Evropou. Anebo si lidé říkali: „Každý má plnit své povinnosti a někdo tu selhal.“
Typické uspořádání středověké společnosti bylo následující: Světská moc měla člověka chránit, rytíř s mečem v ruce vedl války. Duchovní se pak měli za člověka modlit, obětovat se Pánu Bohu. A jako třetí tu byl dělný stav, který měl předchozí dva stavy živit. Když se ale lidé podívali kolem sebe, viděli zneužívání církevní moci, nechutné kupčení s úřady, jejich hromadění, později v souvislosti s vyhlašováním milostivých let Svatých roků také prodej odpustků. „Tady je ta vina,“ řekli si pak někteří z nich.
První byl Konrád Waldhauser, řeholník, mnich, původně kazatel na vídeňském dvoře. Konrád česky neuměl, kázal německy a pro studenty univerzity latinsky. Zanedlouho po svém příchodu byl ustanoven u Týnského chrámu a myšlenka, že je třeba něco změnit, byla v jeho kázáních tak přitažlivá, že mu chrám nestačil a on musel kázat na Staroměstském náměstí. Kronikář Beneš Krabice z Weitmile zmiňuje, že v důsledku jeho kázání bohaté měšťanky odkládaly zlatem protkané závoje, šperky i drahé šaty a chodily do chrámu oděny prostě.
Určitě zde byla poptávka shůry, od krále a arcibiskupa, který podporoval reformní kazatele, co tepali nešvary duchovních na kněžských synodách. Dvakrát do roka se všichni duchovní povinně sešli a slovně dostali na frak. Kázali zde mistři pražské univerzity, mimochodem několikrát byl na synodu povolán i Jan Hus, aby upozornil na nedostatky kněžstva. Objevují se zprávy arcijáhenských vizitací. V pramenech se dočítáme, že i na církevních statcích docházelo k tomu, že manželce zemřel třeba při nehodě muž a ona už ten večer měla doma jiného „chlapa – nevolníka“, který s ní plodil děti. Požehnání církve? Na to se nedbalo.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou