Svět na prahu roku 2015

Vydání: 2015/2 Poutníci Taizé přivezli radost, 6.1.2015, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 2

Proč opouštět stará nepřátelství a společně čelit globálním ohrožením
 
V nedávné době se mezinárodní stabilita dvakrát zachvěla: ruskou okupací Krymu a ustavením islámského chalífátu. Schopnost velmocí domluvit se oslabila, zato nepatrný Vatikán sehrává jako prostředník čím dál významnější roli.
 
 
Začátek nové cesty? Sblížení USA a Kuby naplňuje nadějí nejen obyvatele Havany. Snímek ČTK
 
Chtěl bych poděkovat Jeho Svatosti papeži Františkovi, jehož morální příklad nám ukazuje důležitost toho, abychom usilovali o svět, jaký by měl být, a ne se smířili se světem, jaký je.“ Tak se vyjádřil v televizním projevu krátce před Vánocemi americký prezident Barack Obama. Ocenil tím papežovu roli a úlohu katolické církve při vyjednávání mezi kubánským režimem a Bílým domem. Ta vyústila v oficiální zrušení více než půlstoletí trvajícího nepřátelství mezi USA a Kubou a znovunastolení diplomatických a obchodních vztahů. Rozhovory mezi oběma zeměmi se tajně konaly déle než rok a jejich poslední kolo proběhlo přímo pod patronátem papeže Františka. „Chci papeži Františkovi poděkovat za podporu ve zlepšení vztahů mezi Kubou a Spojenými státy,“ přiznal veřejně kubánský prezident Raúl Castro.
 
Tento průlom ve vztazích mezi USA – vůdcem demokratického světa – a Kubou – někdejším sovětským satelitem – by nebyl možný ani bez dřívějších dvou papežských návštěv na „ostrově svobody“: té Jana Pavla II. v roce 1998 i té jeho nástupce Benedikta XVI. v roce 2012. V obou případech komunistický režim propustil řadu politických vězňů, před dvěma roky dokonce revolucionář Fidel Castro požádal Benedikta XVI. o soukromý rozhovor.
 
Posílení západu
 
V situaci, kdy se kvůli ruské politice vůči Ukrajině znovu nešťastně vyhrocují vztahy mezi Ruskem a Západem, padá Kuba jako největší spojenec Sovětů z dob studené války na americkém kontinentě. Ne snad že by se hroutil samotný tamní komunistický režim, ale po obnovení vztahů s USA se už nejspíš budou obrušovat i ideologické hrany. Kubánský příklon k severnímu sousedu posílil západní mocnosti. A přičinil se o to nejen František, jenž americké poměry zná ze svého někdejšího biskupského působení a ze své vlasti, nýbrž také vatikánský státní sekretář Pietro Parolin, který – než se stal druhým mužem Vatikánu – působil jako nuncius ve Venezuele. Ta patřila a dosud patří k předním spojencům Kuby. Vatikánská diplomacie tedy spoluurčuje i svět v roce 2015.
 
Jestliže má případ Kuby – jakkoli nad jejím dalším vnitřním vývojem stále visí otazník – spíše nadějné předznamenání, rozhodně to neplatí o Rusku. Ba hůře: Rusko aktuálně představuje snad největší starost světové politiky, neboť se tato jaderná mocnost par excellence odmítá v zahraničněpolitických vztazích chovat podle pravidel.
 
Navíc ruské vedení vyvolává dojem, že postrádá schopnost přemýšlet o dva či tři tahy dopředu. Otevřený zábor Krymu i skrytá intervence na východní Ukrajině v uplynulém roce se po pár měsících ukázaly nejen politicky, nýbrž i ekonomicky nedomyšlené. Na Krymu prudce rostou ceny zboží, zato zapálenost proruských radikálů prudce ochládá. Stejně jako upadá hodnota rublu kvůli snížení cen ropy, západním sankcím a nepříznivé struktuře ruského hospodářství, které zůstalo jednostranně zaměřeno na vývoz surovin. Nejvíce však Rusko strádá a bude strádat oním náhlým propadem důvěry u západních investorů. Kde se člověk či firma nedovolá práva, nedaří se ani podnikání. Příznivé prostředí pro investory a podnikatele se buduje pomalu, zato boří rychle.
 
Ztráta perspektivy
 
Rusko přitom není totalitní stát jako Stalinův Sovětský svaz; odlišné názory zde v omezeném měřítku zaznívat mohou, jen dosud nemají šanci uspět. Většina obyvatel se ovšem podvoluje všudypřítomné státní propagandě. Rusko zatím demokracii nedoceňuje a totéž platí o demografii. Ta totiž ovlivní budoucnost Ruska víc než aktuální počet jeho divizí.
 
Porodnost se v Rusku v posledních letech odrazila ode dna, přesto je stále nízká. Vysoká je naopak nadprůměrná úmrtnost dospělých, a to především mužů v produktivním věku (otrava alkoholem, sebevraždy atd.), což nejspíš souvisí se ztrátou životní perspektivy, jež stojí pravděpodobně i za trvalým vystěhováváním ruských elit do zahraničí. Každoročně takto zemi opustí tisíce rodin, a to především těch vzdělanějších. Pozoruhodné je, že na českých vysokých školách studuje letos 10x více Rusů (4 312) než před deseti lety (416). Kromě toho už dnes 15 % všeho ruského obyvatelstva tvoří muslimové a toto procento vzhledem k jejich vyšší porodnosti stále roste. Rusko potřebuje revitalizaci po všech stránkách, izolace mu neprospívá.
 
Zlatá horečka na Sibiři?
 
Světová ekumena čeká na signály této obnovy od ruské pravoslavné církve, a to především ve vztahu k církvím na Ukrajině. Tam, kde smíření ještě politicky neuzrálo, mají být právě křesťané staviteli mostů. Vatikán má v těchto končinách sice velmi omezené možnosti, nicméně nedávné společné prohlášení Františka a cařihradského patriarchy Bartoloměje I. o nutnosti směřování k plnému církevnímu společenství mezi katolíky a aspoň částí pravoslavných by v Moskvě neměli přeslechnout. Moskevský patriarcha Kirill však zatím setkání s papežem odkládá. Bohužel.
 
Postarat se, aby Rusko změnilo konfrontační kurz, je velkou výzvou nadcházejícího roku 2015. Roku, kdy si bude svět připomínat 70 let od konce druhé světové války – tehdy Sovětský svaz stál na stupních vítězů. Putinovo rozhodnutí anektovat Krym je ovšem nejvážnějším popřením politické vůle k míru a zároveň příznakem hlubinné národní frustrace. Zdá se, že se ruskému vedení stýská po bipolárním světě, v němž si spolu s Američany rozdělilo sféry vlivu. Prahne po své staré slávě, ale činí tak krkolomně a neohrabaně a nedaří se mu to. Západ je nechápe, je na Rusy zlý, nemyslí to s nimi dobře – to jsou tóny, které Moskva opakovaně vysílá do světa.
 
„Sebelítost je horší než chlast,“ píše se v jednom americkém románu. Problém Ruska tkví v tom, že mnoho jeho obyvatel stále myslí sovětsky. Ve skutečnosti zůstává Rusko i po rozpadu Sovětského svazu nejrozlehlejší zemí světa, byť s mimořádně řídkým osídlením. Proto tu zaznívají hlasy, že „agresivní rozpínání“ by mělo být orientováno nikoli na Západ, nýbrž na Sibiř a Dálný východ, jak uvádí také český expert na Rusko Vladimír Diviš, neboť tam se nachází „gigantický energetický a jiný surovinový potenciál“. Tak či onak, prioritou musí být urovnání vztahů s Ukrajinou, z něhož Rusko může jen profitovat.
 
Americká neprozíravost
 
Ruské přešlapy ve vztahu k jeho západnímu sousedu však neznamenají, že Moskva sama nečiní alespoň v jednom zahraničněpolitickém ohledu přece jen přijatelnější kroky než Washington či Brusel. Ruská podpora Asada mladšího je mnohem smysluplnější než americká letitá destruktivní politika vůči Iráku a Sýrii. Američané otevřeli Pandořinu skříňku již v roce 2003, když se George Bush mladší rozhodl dobýt Irák a nastolit v něm nové poměry. Nákladná mnohaletá invaze má dnes tři zřetelné výsledky: neplodné rozbroje mezi sunnity a šíity, posílení kurdské snahy po státní samostatnosti, a především rozmach tzv. Islámského státu v rozsáhlých oblastech Iráku a Sýrie, který představuje pravý opak toho, oč Američané usilovali.
 
„Netvrdím, že Asad je anděl. Tento luxus si dnes nemůže dovolit žádný politik. Jen se ptám, zda nechuť Syřanů k Asadovi nezpůsobil i náš postoj,“ zamýšlí se právník Petr Markvart, který v Sýrii strávil šest let. Podle něj Západ – tím, že odmítl obchodovat s Asadem – odkázal tuto zemi na pomoc takových států, jako jsou Rusko nebo Čína. Markvart rovněž poukazuje na nepřímý vliv Saúdské Arábie na rozdmýchávání syrských nepokojů, které posléze přerostly v občanskou válku. Rovněž obvinění, že Asad použil v občanské válce sarin, je podle Markvarta liché či přinejmenším nepotvrzené. Rozbor tohoto jedovatého plynu ve Velké Británii totiž odhalil, že byl původu libyjského, nikoli ruského, který měla k dispozici syrská armáda.
 
Menšiny bez ochrany
 
Americké tažení proti baasistickým režimům v Iráku a Sýrii poněkud demagogickou rétorikou zakrývá, že tyto režimy i při všech svých sporných aspektech znamenaly menší zlo než vakuum, které vzniklo po nich. Za primitivního Saddáma Husajna v Iráku i za mnohem kultivovanějšího Asada mladšího v Sýrii bylo možno v oblasti mezi Středozemním mořem a někdejší Perskou říší udržovat alespoň relativní stabilitu – nyní se o kontrolu nad touto oblastí prakticky přetahují na jedné straně šíitský Irán, na druhé sunnitská Saúdská Arábie a Turecko. Zejména Saúdové čekají, až jim Američané po režimu v Iráku pomůžou svrhnout i ten v Sýrii (mimochodem: právě Saúdové se nejvíc zasloužili o snížení cen ropy, které oslabilo nejvíc právě Rusko a Írán).
 
Každopádně za Husajna i za Asada měly náboženské menšiny včetně křesťanských církví zaručenou státní ochranu, kterou nyní ztratily. Symbolem křesťanské (ne)přítomnosti v regionu se stala dvě starověká a zároveň moderní města: irácký Mosul a syrské Aleppo.
 
Syrský Stalingrad
 
V Mosulu byli křesťané nepřetržitě usídleni od prvních křesťanských století až do minulého roku (nyní islamisté používají zdejší křesťanské kostely coby vězení) a město patřilo mezi světové kulturní a kultovní památky. O Aleppu platí totéž s tím rozdílem, že jsou tu památky z velké části zničeny, ale křesťané zde dosud žijí – jakkoli se právě o Aleppu mluví jako o syrském Stalingradu, neboť v letech 2012–2014 se o město přetahovali syrská armáda a islamisté.
 
„Ve všech společenstvích různých obřadů a různých církví se slaví stovky křtů,“ svědčí o dnešní situaci v Aleppu arcibiskup řecko-melchitské církve Jean-Clément Jeanbart, který přiznává, že mladí křesťané odcházejí, ale nikoli všichni. V Aleppu se zároveň stále udržuje při životě praktický dialog mezi křesťany a umírněnými muslimy. „Děláme, co je v našich silách, aby se tato mozaika syrské společnosti znovu zcelila a stala se vzorem nejen pro Sýrii a arabský svět, nýbrž i pro celý zbytek lidstva,“ tvrdí arcibiskup Jeanbart.
 
„Spasitele světa dnes prosím, aby střežil naše bratry a sestry z Iráku a Sýrie, kteří již dlouho trpí probíhajícím konfliktem a spolu s příslušníky jiných etnických a náboženských skupin jsou vystaveni brutálnímu pronásledování,“ prohlásil papež František ve svém vánočním poselství Urbi et Orbi. Dlouhodobější snahou Vatikánu je, aby se exodus biblických rozměrů z těchto oblastí zastavil, nebo aspoň zmírnil. Americká politika ovšem nezamýšleně vede k právě opačným důsledkům.
 
Role Vatikánu
 
Do roku 2015 vstupuje globalizovaný svět i posledním dílem filmového Hobita od Petera Jacksona. „Tak začala bitva, kterou nikdo nečekal. Říkalo se jí pak Bitva pěti armád a byla opravdu hrozná,“ píše v knižní předloze John R. R. Tolkien. Pointou Hobita je, že ani ohrožení velkým zlem nemusí být fatální, když se proti němu spojí řada malých hráčů včetně těch, kdo se mezi sebou dosud škorpili. Také dnes jde o to, opouštět stará nepřátelství a spojovat se proti mnohem většímu společnému ohrožení, a to nejen proti militantnímu islamismu pronikajícímu na všechny kontinenty, ale i proti dalším etickým, sociálním, ekologickým a vůbec civilizačním hrozbám. Západ, Rusko i Blízký východ dnes potřebují spolupracovat více než kdy jindy. Je sympatické a nadějné, že nepatrný Vatikán v tomto procesu hraje účinnou koordinační roli, a to především proto, že se nesmiřuje se světem, jaký je, nýbrž odkazuje ke světu, jaký by být měl. 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay