Svého básníka si musí najít každý sám

Vydání: 2010/33 Solidarita, 10.8.2010, Autor: Jan Paulas

Mnozí znají jeho hlas z rozhlasového pořadu Zelené peří, který je věnován začínajícím básníkům. Pro jiné je už neodmyslitelně spjat s přednesem poezie Václava Hraběte. Jiní si ho ještě pamatují jako moderátora Porty. Anebo jako člověka, který v roce 1968 uvedl na klubovou scénu Zahradníčkovo „Znamení moci“. Řeč je o interpretu poezie MIRKU KOVÁŘÍKOVI.

Kterou básničku jste se naučil jako první nazpaměť?

Tou vůbec první byla asi ta, kterou jsme se učili ve škole k 1. máji, byla od Josefa Hory a jmenovala se První máj budoucnosti: Slunce zalévá září svou / veselé továrny čisté dílny / pod nebes klenbou modravou / dělnické haleny… a tak dále. Bylo mi tehdy čtrnáct a básnička mě oslovila pro mne dosud něčím nezvyklým, stylem a rytmem. A pak přišel Máchův Máj. Oslovil mne tak, že jsem se ho naučil zpaměti a od té doby ho v hlavě nosím. A tím se to všechno spustilo. Mé vystoupení před třídou mělo úspěch a pan profesor mě pak využíval jako třídního přednašeče.

Kolik strof poezie máte v paměti dnes?

Na strofy to neodhadnu, ale na hodiny ano. Ortenovy Elegie trvají zpaměti asi hodinu, Zahradníčkovo Znamení moci přibližně stejně, Hrabě hodinu a půl, Kainar hodinu, Holan hodinu, beatníci další hodinu. Myslím, že dohromady je to tak kolem osmi hodin. Pochopitelně to nemohu říkat hned teď na místě, člověk si texty musí zopakovat, ale jakmile se ta poezie v paměti zabydlí, pak už není těžké zaťukat, a ona vyjde ven.

Někteří autoři se zabydlí snadno, jiní hůře…

A s některými jsem tak zápasil, že se ve mně nezabydleli vůbec. K těm, co se zabydleli nejsnáze, patří můj vůbec první „velký autor“, Jiří Orten. Devět Ortenových Elegií bývá považováno za jakýsi protějšek Máchova Máje – mají také souvislý příběh, jemuž Orten říká „děj bolesti“. Když jsem se Elegie ve svých dvaceti letech postupně učil, jako bych vstoupil do zvláštního myšlenkového oparu. Od té doby ve mně Elegie zůstávají a kupodivu nestárnou, ale zároveň se mnou putují životem. Troufám si říct, že nejen se mnou. Kdo jednou do Ortenovy poezie vstoupí, jako kdyby připlul na nějaký ostrov, kde je mu už jenom dobře.

Zraje ve vás ta poezie s odstupem let?

Určitě. Ortenovy Elegie, které začínají slovy: Děj bolesti vždy jenom nevědomě probíhá lidmi (už to je šifra). Ke konci se blíží, když ještě nepočal (další šifra), a za počátkem chtivě se vrací (třetí). Zkušeným se stává po zkoušce teprv. Jeho živá zkouška ledacos bere a ledacos dává… To jsou přímo enigmatické věty a člověk k jejich rozšifrování, k odtajnění pravé podstavy oné bolesti spěje vlastně celou svou životní zkušeností. A Jiří Orten to přitom napsal v jednadvaceti letech!

Kdo se ve vás snadno zabydlel po Ortenovi?

Nepochybně Václav Hrabě. Ten do mne vstoupil, jako bych ty básně napsal sám. Však mě také někteří lidé podezírali, když Hrabě zemřel a já pořád recitoval jeho nové básně, zda si je nevymýšlím. A pak jsou básníci, k nimž putujete sice nesnadno, ale to je na tom právě to krásné. U mě je to příběh mé nelehké cesty ke Kainarovi. Potkal jsem se s ním v životě jen párkrát, letmo, vždycky v dost kuriózních situacích, takže se nedá říci, že by šlo o osudová setkání. Ale po jeho smrti nastala s jeho poezií obdivuhodná věc, kdy se z Kainarova posledního údobí – tedy bluesové poezie – stala pro jednu generaci vizitka jejího vlastního pocitového světa. Vzpomínám zvlášť na jednu jeho báseň, kterou jsem se učil zhruba měsíc – jmenuje se Podvečerní zimní jízda vlakem v Čechách 1969 a nese zřetelné palachovské konotace: Země, která nám nepatří … jedeme vlakem, nevíme, kam dojede … vyšli jsme z něj, ale nevystoupili… Myslím, že je to jedna ze zásadních básní české poezie té doby. A mě tak dráždila, že jsem se ji musel naučit. Kainara nešlo ani za normalizace zakázat, a tak jsem tu báseň všude tvrdošíjně recitoval. Jediné, co nesmělo zaznít, byl její celý název – že je to v Čechách 1969. Ale když jsem říkal „každý sám do sebe / každý svá loňská urna“, bylo každému jasné, o čem to je.

Co vás na interpretaci poezie tak přitahuje?

Vždycky mě fascinovalo, že ve chvíli přednesu jsem sám Máchou, Hrabětem či Ortenem… Svým pojetím interpretace jsem rád trochu polemizoval s Radovanem Lukavským, který měl své texty pro přednes vždy dokonale promyšleny, do posledního gesta či tónu hlasu. Bylo úchvatné pozorovat, jak pracuje s pauzami a důrazy, úžasný interpret! Na rozdíl od něho jsem člověkem, který všechno vsadil na to, čemu říkám „báseň ve stavu zrodu“. Když ji přednáším, je to, jako kdybych ji právě psal. V tu chvíli jsem tím básníkem… Proto dávám přednost označení „interpret poezie“ před „recitátorem“. Recitace mi zní uměle, chladně; připomíná mi pouhý naučený systém dovedností. „Interpretace“ nabízí větší svobodu výkladu.

Máte své klíčové básníky?

Za svůj život jsem potkal tři zásadní autory: Jiřího Ortena, Václava Hraběte a Jana Zahradníčka. Pochopitelně mezitím mě oslovil Whitman, Zbyněk Havlíček, beatníci, zmíněný Kainar a jiní, ale ta tři jména jsou svorníky mé interpretační klenby.

Zastavme se u Zahradníčka. Nedávno jste v jednom pražském klubu uvedl jeho Znamení moci, obnovenou premiéru z roku 1990.

K Zahradníčkově poezii jsem doputoval nesnadno. Když se mi ale v roce 1967 dostal do rukou průklep Znamení moci, který udělal sám Zahradníček po svém návratu z vězení, než zemřel, leccos se v mém životě změnilo. Bylo to, jako by ke mně dorazila relikvie něčeho, co je posvěcené životem. Uvědomil jsem si, co všechno je za tímto průklepem skryté – co se muselo odehrát, než ho dopsal, včetně zatčení, devíti let vězení, smrti dvou malých dcer… Zahradníčkova poezie, to je snaha o uspořádání celého vesmíru. Najednou mi bylo jasné, že i ta dlouhá léta ponížení musel Zahradníček prožívat s vědomím, že uspořádání tohoto našeho světa nemůže být konečné.

Znamení moci jste poprvé interpretoval v roce 1968, pak znovu po pádu komunismu. Zrála ve vás i tato básnická skladba?

Určitě. Znamení moci je jednak básnická konfese a jednak vize světa, která nikdy nepřestala být aktuální, protože v každé době něco sděluje. Je to tam přítomno od prvního verše: Bylo k zalknutí / Nikoli naráz / nikoli všichni najednou / ale nenápadně a tu a tam / tak jak zněl příkaz dne / nepozorovaně se rozkládat / poslední zbytky minulosti se vytrácely… A na jiném místě stojí: Bylo jich hrstka / zrovna jak zrní v hlíně / spravedlivých a milosrdných / a touto setbou se obrozovala zem / Vždycky tomu tak bylo / Vždycky tomu tak bude… Zahradníček pracoval na Znamení moci od roku 1948. Mělo to být nejen duchovní dotvoření jeho předchozí La Saletty (vyšla 1947), básník cítil, že se naplňuje jakési temné proroctví. A vidění světa, které zde předkládá, dodnes naprosto v ničem nezastaralo: Bůh ustavičně porážen vítězí / Člověk ustavičně vítězící nakonec poražen / a ti, kteří na kříž přibíjeli, jsou na kříž přibiti / Co na tom, když pan Nikdo svýma temnýma bezejmennýma rukama / sám beze jména už sahá / po koruně vítězství / Jen Kříž se pohne / a jen pár lidí to zahlédne… Tady se v té básni vynoří kříž číhošťský. A o kousek dál zase čteme: Nikdy se nedočkáte / že by Bůh nestál v slově / a nějakým zvláštním a neslýchaným zásahem do hry / dřív než se skončí / jen o vlásek zkrátil svobodu člověkovu… To jsou slova, která dodnes zůstávají v platnosti i v našem světě, kde už není žádné tajemství.

Už skoro dvacet let vám v rozhlase běží pořad Zelené peří, který jste předtím dělal po klubech.

Ano, je to pořad s mladými lidmi, kteří píší básně. Ivan Diviš tomu říkal „ropotající žabinec mládenců a panen toužících vyvléci ze střev svůj mátlivý sen“. No, není to úžasný příměr? Tak takovéhle mátlivé sny tu mám denně.

Co jim radíte? A lze vůbec básníkům radit, jak mají psát?

Kdo píše poezii? Pokud se nebavíme o poezii grafomanů, jsou to lidé, kteří mají jakýsi dar vidět svět jinak než vy, přičemž nabízejí možnost do něho vstoupit. Je to tedy určité zprostředkované polarizované vidění, pokus o jiný výklad světa (rozumějme: je to nabídka vlastního pocitového světa) i toho, co si z něho vybereme my. Já nemusím jejich vidění světa přijmout, ale respektuji ho – a případně se snažím těmto mladým autorům (pokud to chtějí slyšet) říct, v čem je jejich vidění světa nepřesné, kde to ještě není ono, kde to potřebuje dozrát a doladit a v jakém kontextuálním poli se nacházejí.

Mnoho lidí má dnes s poezií spíše problémy. Nevědí, jak k ní přistoupit, jak ji číst. Není to neblahé dědictví školní výuky a otázek typu: Co tím chtěl básník říct?

Ano, ale na druhé straně může kantor sehrát i pozitivní roli a k poezii mladé lidi skutečně přivést; může poezií nakazit v tom nejkrásnějším slova smyslu. Čas od času na jednom pražském soukromém gymnáziu vedu seminář tvůrčího psaní. První, co udělám, je to, že studentům rozdám básně – třeba Jiřího Koláře Návod k upotřebení, což jsou takové situační black-outy. A řeknu jim: „Tak, a vymyslete deset podobných situací.“ Například na dušičky nechoďte jen na hřbitov, ale vymyslete si, jakou byste chtěli udělat poctu svému dědečkovi, který vám vloni umřel. A najednou z nich v těch popisech padají básně. Takto je člověk zainteresuje pro literární tvorbu, aniž oni tuší, že vlastně už píšou básně.

Co byste poradil člověku, který by chtěl najít k poezii cestu?

Tady nejde dát nějaký recept. V člověku jsou místa, která jsou nenaplněná, a poezie je jednou z možností, jak je naplnit. Ale každý si toho „svého básníka“ musí najít sám – to je na tom to nejtěžší, ale zároveň i krásné, kdy si k němu postupně hledáte cestu. Hlavně se člověk musí nechat poezií oslovit, ať už ji bude číst, poslouchat nebo pokoušet se ji psát…

Může cizí báseň vyjevit něco z vás samotného, co dosud nebylo vámi formulováno, nalezeno, zaznamenáno…?

Určitě, o tom to v podstatě je. Taková báseň musí zapadnout do onoho prázdného místa ve vás jako do kadlubu, jako by tam byla už připravená forma, která jen čekala na naplnění.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay