Svatý František je úžasný showman a dobrák

Vydání: 2009/32 Putování za kapličkami, 6.8.2009, Autor: Štěpán Havlíček

Bílá kšiltovka, křaplavý hlas a v ruce plechový megafon. Tyto atributy doprovázejí Jana Křtitele Nováka, zpěváka, skladatele a textaře. Obyvatelé a návštěvníci Prahy jej znají z Karlova mostu, kde každé léto zpívá jazzové evergreeny. Se svou kapelou Bridge Band procestoval kus Evropy. Podařilo se mu také natočit album o sv. Františkovi z Assisi.

Jakou cestou jste se dostal ke křesťanství a jak vypadaly vaše muzikantské začátky?

Ke křesťanství jsem se dostal tak, že mě pokřtili. To bylo ještě před válkou, takže odmalička. Začal jsem se učit hrát na housle, ale daleko jsem to nedotáhl. Pak jsem se stal spoluzakladatelem jedné kapely, se kterou jsme se pak rozešli. Psal jsem texty, a když dal Pán Bůh komunistům tolik rozumu, že se zřekli vedoucí úlohy, postavil jsem novou kapelu a začali jsme hrát na mostě.

Čili od začátku jste se věnoval jazzu?

Jistě, tím jsem byl odkojený. Když jsem byl malý, zpívali jsme národní písničky a pak jsem si čuchnul ke swingu a k tradičnímu jazzu. Jednou za týden hrál v rádiu Vlach, občas Bezubka a další. A když jsem přišel ze školy, pustil jsem si Radio Luxenbourg známé jakožto „Laxík“. A tam hráli všecko. To byla padesátá léta.

Kdy jste poprvé vystoupil jako zpěvák?

Nemám nikterak krásný hlas, ale lidé tvrdí, že mám hezké texty. Takhle to bylo: Jel jsem tramvají domů a potkal jsem přítele. Ptám se ho, kde se bere na druhém konci Prahy, a on že jede do hospody Na Vyhlídce, ať prý jedu s ním. Scházel se tam s kamarády zahrát si jen tak pro potěchu. Vypil jsem tři piva a povídám: „Já budu tak laskav a zazpívám vám.“ Tak jsem zazpíval tři písničky. Po čtrnácti dnech jsem někoho z té hospody potkal: „Kde jsi? Všichni tam na tebe čekají, že budeš zase zpívat.“ Takže jsem tam začal chodit. Později se to odstěhovalo do jiné hospody, k Bubeníčkům na Václavák. A to už se to tady převrátilo a smělo se hrát i za peníze a bez politických prověrek. A tehdy jsem postavil kapelu.

V devadesátých letech jste natočil desku nazvanou Úsměvy svatého Františka. Proč jste zvolil právě tohoto světce?

S kamarádem Tondou jsme si vyčítali, že jsme ještě v životě spolu nic nevytvořili. Přemýšleli jsme, co by se dalo dělat, a on přišel s nápadem, že by to mohlo být o sv. Františkovi. Já o něm skoro nic nevěděl, a tak mi půjčil knížku. Četl jsem ji a říkal si: „Tohle by byla pěkná písnička. A tohle taky.“ Nakonec by to celé vystačilo na dvě desky. S kamarádem jsme potom udělali i vánoční pořad a písně Žáků darebáků.

Čím vás Františkova postava oslovila?

Je to úžasný showman a dobrák a vůbec skvělý člověk. Vždyť ho uznává kdekdo. Když jsem texty o sv. Františkovi napsal, šel jsem za opatem břevnovského kláštera Anastázem Opaskem, aby se na ně podíval. On si mne pozval, abych přišel za týden, a pak mi řekl krásnou větu: „Já jsem tak rád, že se mi to líbilo…“ A tak jsem se rozhodl, že to natočím na desku. Nahrál jsem asi polovinu z těch věcí a Anastáze Opaska požádal, aby mi ke každé legendě natočil pár průvodních slov.

Při psaní textů jste se inspiroval středověkými legendami o sv. Františkovi, ale na některých místech jste užil poněkud jadrnější výrazy. František asi mluvil jinak a doslova jistě neprohlásil, že má bratr Rufin ďáblovi „nakaditi do papuly“.

Myslím, že ve středověku se s takovými věcmi nepárali. Tehdy byl drsnější život. Mám pocit, že jsem to ještě uhladil (smích). Radil jsem se o tom s opatem Opaskem a „schválili“ mi to i františkáni. Sv. František dokonce podle jedné legendy kázal nahatý. Poslal kázat bratra Rufina, ale ten se styděl. Tak mu František řekl, ať se svlékne. On to udělal a lidi z něj měli strašnou srandu. František si uvědomil, že to přehnal, tak se taky svléknul a šel kázat. Já jsem mu ve svém textu (na desce tahle písnička zatím nevyšla – pozn. red.) nechal aspoň trenýrky, abychom přeci jenom někoho nepopudili. Ale věřím, že opravdu kázal nahatý.

S kapelou jste navštívili Itálii. Jaké jsou vaše dojmy z cesty po Františkově vlasti?

Jeli jsme kolem Itálie výletním jazzovým parníkem, ale do Assisi jsem se vypravil bez muziky. Byl jsem za městem v kostelíčku sv. Damiána, který František opravil, a pak jsem šel do města a zastavoval se v hospodách. Vždycky jsem si dal decinku vína, protože František to tam jako mladý kluk všecko prochodil, a tak jsem to zkusil taky. Hospod tam nebylo tolik, abych se podnapil (smích). Končil jsem před bazilikou, kde je František pochovaný a kde Jan Pavel II. pořádal kongres se všemi, kdo uznávají, že nějaký Pán Bůh je, ať už mu říkají jakkoliv.

Pronikají křesťanské motivy i do písniček, které hrajete na Karlově mostě?

Tam hrajeme Just a closer Walk with thee… To byla původně kostelní píseň, která byla tak slavná a známá, že ji hráli v šantánech. Tu jsem otextoval jako Modlitbu opilcovu.

V koutě sedím u sudu
Se spoustou stejných pobudů.
Svítání je ještě daleko
A já jsem nějak na měkko.
V zásadě je nemilé
Mít stále dvě promile.
Ztřískanej jsem vlastně den co den,
Pane Bože, pomoz mi z toho svinstva ven.


Takže jsem udělal takový kompromis. Opilec se chce zbavit své závislosti, je si vědom, že to není dobré, a prosí Pána Boha, aby mu s tím pomohl. Jinak hrajeme na mostě světské písničky. Jednou jsme je hráli i v kostele. Večer nám volali z Vídně, jestli bychom tam nemohli druhý den odpoledne přijet na svatbu. Stihli jsme to a zahráli si v moderním kostele, který vypadal jako stan. Proč bychom lidem neudělali radost?

Používáte jméno svého patrona, sv. Jana Křtitele…

Před devětaosmdesátým rokem jsem měl přehrávky na Pražském kulturním středisku. V té době jsem uváděl pořady a musel jsem udělat tyhle zkoušky. Kulturní středisko mi také vyplácelo za jednotlivá vystoupení peníze. Potom jsem dostával jako Jan Novák honoráře jiných Janů Nováků, což bylo příjemné, ale zase jsem je musel vracet, což bylo nepříjemné – a tak mě požádali, abych si nějak ozvláštnil jméno. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem si přečetl svůj křestní list, kde je napsáno Jan Křtitel. Takže za to, že zpívám pod jménem svého patrona, vlastně může PKS.

Máme letní turistickou sezónu. Jak často mohou návštěvníci Karlova mostu slyšet vaše písničky?

Na mostě jsme tři týdny nepřetržitě a týden máme volno. Střídáme se s jinými kapelami. Normálně stáváme u křížku, ale teď, když most spravují a dělají to po kouskách, posunujeme se.

Můžete nám říct nějaký neobvyklý zážitek z vašeho muzicírování?

Občas jde po Karlově mostě nějaký král nebo prezident, sem tam projde nějaká ta princezna. Když tam byl polský ministr vnitra, ptal jsem se ho, jestli „Polska ještě nezgynula“. A on řekl: „Chvála Bohu ne.“ A veselá příhoda? Před naši kapelu si sedl pes, takový ten ošklivý „prasopes“, a do rytmu tloukl ocasem o dlažbu. A někdo to prý natočil, přihlásil v Německu do soutěže domácího videa a vyhrál s tím první cenu. Vyprávěli mi o tom nezávisle na sobě dva turisti.

Kdy je na Karlově mostě nejkrásněji?

Nejlepší je, když droboulince mrholí. Skutečně. To lidi nevytáhnou deštníky a nejdou zalézt někam do hospody, ale umyje se vzduch a já říkám, že budou větší brambory a delší oves. Ale musí mrholit jenom droboulililince.

Na čem pracujete teď?

Snažím se napsat knížku o sv. Františkovi. Protože má nakladatel potíže a vymlouvá se na světovou recesi, chci si ji udělat sám pro sebe. Potýkám se s počítačem a je to hrůza. Taky jsem se stal „spolutatínkem“ nového divadla. Naše divadlo sdružuje profesionály, amatéry, různě barevné lidičky s různými problémy a handicapy – je to takové fitness ducha. Jmenuje se Divadlo VJEČNÉ (www.DivadloVJECNE.cz) a jeho prostory jsou v pražském sídle jezuitů v Ječné ulici. Jsem zde spoluautorem divadelní hry „Komedie o Zachariášovi a Alžbětě“ a zároveň v ní hraji archanděla Gabriela – svojí troubou ohlašuji písničky a nesu zprávu Zachariášovi a Panně Marii. Premiéra byla letos při příležitosti svatojánské poutě, která probíhá každoročně na Karlově náměstí. Na pouti pravidelně koncertuje i náš Bridge Band. Každý by se měl nějak bavit a dělat něco pro spásu své hříšné duše. Když se to dá spojit, je to nejlepší.

JAN KŘTITEL NOVÁK se narodil v roce 1938 v Praze. Vystudoval matematiku a fyziku. Pracoval v zahraničním obchodě, uváděl kulturní pořady, pracoval na stavbě výškové budovy Motokovu, byl zaměstnán jako listonoš, prováděl turisty po Praze a po místech někdejšího Sovětského svazu. Hrál loutkové divadlo. Po sametové revoluci sestavil kapelu Bridge Band, se kterou vystupuje na Karlově mostě v Praze. Je ženatý, má pět – nyní už dospělých – dětí, z toho dvě v pěstounské péči.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay