Svátosti ve fotografii

Vydání: 2006/21 Pravidla manželského soužití, 23.5.2006, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

V pražské galerii Altán Klamovka nedávno představil výsledky své práce mladý fotograf Přemysl Havlík (nar. 1979), absolvent opavského Institutu tvůrčí fotografie. Výstava nesla název Sedm svátostí, a jak už název napovídá, autor se v ní pokusil současným uměleckým jazykem zobrazit jednotlivá svátostná mystéria.

Už v začátcích vaší tvorby jste projevoval zájem o inscenovanou fotografii. Co vás právě na ní tak přitahovalo?
Můj tehdejší zájem nejspíš souvisel s mým zájmem o filmovou tvorbu, která u mě byla v té době dosti silná - původně jsem se chtěl totiž věnovat výhradně filmu. Nicméně jsem se taky neúspěšně pokoušel dostat na výtvarnou školu. Mohlo by se tedy zdát, že kritici fotografického umění z poloviny 19. století (např. Baudelaire) by ze mě měli radost. Ti totiž viděli fotografa jen jako neúspěšného malíře, který si fotografií řeší komplex své nedokonalé malířské techniky. Dějiny „emancipace fotografie“ ovšem nekončí zdaleka 19. stoletím, nýbrž trvají dodnes.

Nakolik vaše směřování dnes ovlivňuje například digitalizace obrazu?
Ta dost zásadně mění situaci. Možnosti digitálně vstupovat do obrazu vzniklého klasickou fotografickou technikou jsou naprosto fascinující a stávají se jakousi novou výtvarnou řečí. Navíc se ukazuje, že pomocí nejnovějších technických prostředků lze vytvářet plně umělé obrazy takové realistické úrovně, že jsou takřka k nerozeznání od skutečné fotografie. Avšak to, co bylo na fotografii již od počátku patrné, totiž její hodnota dokumentární výpovědi o realitě, kterou poznáváme svým zrakem, stále trvá. Každý cítí, že například dokument z nějaké válečné oblasti musí vzniknout nemanipulovanou technikou (ať už digitálně, či klasicky). Na druhou stranu je však možné s realitou výtvarně pracovat i v rámci klasického fotodokumentu, umocnit ho natolik, aby vytvořil nějaký významový přesah. Ani já se nevyhýbám dokumentární fotografii. Ve škole jsem fotografoval například život premonstrátského řádu v klášteře Teplá u Mariánských Lázní.

A jak se u vás střídá dokumentární fotografie s inscenovanou? Má to nějakou vnitřní logiku, rytmus, vychází to z určitého principu?
Když pominu takové asi dost jasné hledisko, jakým je zadání nějaké zakázky (např. svatba), zásadní roli zde hraje moje momentální životní situace. Když například někam jedu, do nového prostředí nebo cizí země, volím přirozeně dokumentární fotografii, i když většinou subjektivně zaměřenou. Tedy fotografii pracující se zmíněným významovým přesahem. To souvisí i se vstupem do nového prostoru, zaměstnání, poznání nového člověka. V případě portrétu však dochází k tomu, že tvář inspiruje nejen k popisu, ale ještě k nějakému svébytnému výtvarnému gestu. Vzniká pak už snímek z oblasti inscenované fotografie, kde model plní „pouze“ roli herce v mém „dramatu“. Portrét je ale zrovna disciplína, kde je někdy těžké určovat jasné hranice těchto přístupů.

S vaší profesí kostelníka v Plečnikově chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech souvisí i fotografický cyklus Chrámový prostor. Šlo o jakési ohledávání místa, o vnímání sakrální architektury, anebo o osobní prožitek, zakoušení prostoru?
Tento cyklus začal vznikat mnohem dřív. Nejprve však šlo o výtvarně ne příliš hodnotné studie, o mapování prostoru, většinou se jednalo o polocelky. Když jsem pak do prostředí „vstoupil“ (coby kostelník) a více se v tom prostředí rozkoukal, začal jsem zkoumat proměny světla v prostoru chrámu, šel jsem do větších detailů, více realitu abstrahoval a v některých případech redukoval až na jakousi geometrickou abstrakci.

Tématem svátostí jste se zabýval už před několika lety. Proč jste si vybral právě toto nelehké téma?
Viděl jsem kolem sebe spoustu vnímavých a talentovaných tvůrců, kteří jsou nejednou otevření k přesvědčivé křesťanské výpovědi. Ta se však na poli současné fotografie téměř nevyskytuje. Chápal jsem, že černobílá fotografie kříže v protisvětle či kýčovitě barevné obrázky mají spíše kontraproduktivní efekt. Aby mi bylo dobře rozuměno, netvrdím, že tento sentiment nemá právo na existenci. Dokonce si myslím, na rozdíl od některých kunsthistoriků, že kýč má v církvi své specifické místo. A abych stav v současném křesťanském umění zcela neignoroval, zvolil jsem sám navíc paradoxně lehkou „kýčovitost“ v barevném podání (většinou totiž pracuji s černobílou fotografií). Ovšem pokud se mladí lidé setkají jen s projevy sentimentu, ať v hudbě, textech či vizuální tvorbě, od Kristovy církve je to spíše vzdaluje. I když bych vnitřní obrácení nerad redukoval na oblast umění, jsem přesvědčen, že například u studentů výtvarných škol je právě umění určitou šancí, jak je upozornit - byť subjektivním výrazem - minimálně na to, že nějaké svátosti vůbec existují. S tím souvisí také poměrně velký rozsah doprovodného textového materiálu na výstavě.

V čem ale vidíte subjektivitu tohoto cyklu?
Především v tom, že zde vystupují „herci“ mé generace, a to i tam, kde by se nabízela spíše jiná možnost (např. svátost nemocných). V tomto smyslu se jedná i o určitou vizi přijetí svátostného života generací, která ji buď vědomě odmítá, nebo - v lepším případě - vůbec nezná. Jde tedy o jakési duchovní „zrcadlo“, možná i generační výpověď.

Čím jsou svátosti pro vás?
Hlubokým výrazem Boží lásky k člověku v „radikálním“ a pro člověka nepochopitelně praktickém projevu. Z nich lze totiž vytušit, že Bůh život nejen stvořil, ale že o něj také neustále, zcela konkrétně pečuje. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay