Vydání: 2006/1 Máš důvěru v budoucnost?, 23.5.2006, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy

V našich diecézích působí asi stovka duchovních ze sousedního Polska. A počítá se s tím, že budou přicházet další, jak nedávno i v polském tisku uvedl pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk. Prý je to splátka dluhu za svatého Vojtěcha. Avšak do polských seminářů v současné době nastupuje nová generace - sice už nepoznamenaná zátěží totalitní minulosti, zato však s vlastními, nejednou možná i dosti osobitými představami o působení a budoucnosti církve v dnešní společnosti. Čím se tedy liší dnešní polští seminaristé od generace svých předchůdců? - Na tuto otázku se na sklonku minulého roku v deníku Gazeta Wyborcza (2. 12. 2005) pokoušela najít odpověď Katarzyna Wiśniewska v článku s příznačným titulkem Revoluce v semináři.
Podle statistických údajů zájem o kněžská povolání u našich severních sousedů kupodivu stále roste. Co se však v posledních letech oproti minulosti výrazně změnilo, je sociální struktura kandidátů. Z ankety zpracované před třemi lety totiž vyplývá, že pouze necelých čtyřicet procent kandidátů přichází do polských seminářů z venkova, zatímco počet těch, kteří přicházejí z velkých nebo malých měst, už překročil hranici šedesáti procent. Stejný poměr se však podle článku týká i skladby současné polské společnosti vůbec. Odborníci tento trend vysvětlují mimo jiné i tím, že v dnešním Polsku postupně mizí kdysi tak nápadný rozdíl mezi městem a vesnicí. Další změna souvisí i s hmotným standardem a celkovou životní úrovní rodin, z nichž kandidáti přicházejí. Více jak osmdesát procent kandidátů kněžského stavu označilo materiální situaci svých rodin jako dobrou či průměrnou. Budoucí kněží tedy nejsou při rozhodování o své další životní dráze motivováni vidinou vyšší životní úrovně, neboť všechno, co potřebují a po čem touží, většinou už doma mají. Radikální změna životního stylu (povolání duchovního) je tu spíš důsledkem jejich osobní duchovní potřeby. Ne všichni mladí Poláci přicházejí dnes také do seminářů rovnou po maturitě. Mnozí se hlásí buď po několika letech studia na některé jiné vysoké škole, nebo již s univerzitním diplomem v kapse. Počet takových kandidátů statistiky odhadují až kolem jedenácti procent.
Více jak čtvrtina dnešních studentů teologie se může pochlubit také značně vysokou informační gramotností. Při své budoucí pastorační činnosti počítají samozřejmě i s využitím internetu a nejnovějších multimediálních technologií. Rovněž roste počet těch, kteří by se v budoucnosti chtěli věnovat nějaké speciální pastoraci, např. mezi umělci, vězni nebo v misiích. Některé polské semináře se jim snaží toto rozhodování usnadnit tím, že jim umožňují stálý kontakt s tímto prostředím. Mohou například jeden den v týdnu pracovat jako dobrovolníci v některém z hospicových zařízení. U mladé kněžské generace je rovněž patrná změna v pohledu na církev i na samotný smysl kněžského poslání. Drtivá většina dnešních polských kleriků pokládá kněžství za službu, a pouze malá část z nich za privilegium. Služba konkrétním lidem je pro ně důležitější než služba církevní instituci. Podle autorů jednoho z průzkumů hodnotových preferencí u dnešní generace polských seminaristů to svědčí o jejich teologicky „vyzrálejším pohledu na kněžství“.
Avšak jiný průzkum přinesl nepříliš radostné zjištění: polští seminaristé málo čtou. Na jednoho připadá sedm přečtených knížek za rok. Ve srovnání s celostátním průměrem je to ale pořád dost. Největší oblibě se u nich těší knížky o duchovním životě i u nás známého švédského karmelitána Wilfrida Stinissena nebo úvahy o kněžství od Jana Pavla II. s titulem Dar a tajemství. Z krásné literatury patří mezi nejčtenější autory známý brazilský spisovatel Paulo Coelho (sic!).
Poslední anketní průzkumy v polských seminářích hovoří jasně: ideál budoucího kněze je na hony vzdálen představě pokorného a slepě poslušného kaplana v nějaké zapadlé farnosti. Více jak sedmdesát procent studentů teologie cítí potřebu reformovat nejenom mravy obyčejných věřících, nýbrž i samotných kněží. Mezi nešvary, které se jim nejčastěji nelíbí u jejich starších kolegů, patří lačnost po majetku, egoismus a malá schopnost komunikace s věřícími. Svět kolem sebe tito mladí nevnímají – na rozdíl od generace formované ještě za minulého režimu - pouze v černobílých schématech. Naproti tomu osoby odpovědné za jejich duchovní formaci jim vytýkají nadměrnou politickou korektnost, deficit přesně vymezeného hodnotového žebříčku, stejně jako nízkou náročnost vůči sobě samotným.
„V polských seminářích dnes potkáváme sebevědomé, žvýkající hackery s mobilními telefony, přestože jejich používání není na půdě seminářů dosud formálně povoleno. Ještě před několika lety jsme bojovali za to, abychom si na pokoji mohli uvařit aspoň čaj. Avšak kdepak loňské sněhy jsou - dnešní mladí už nic z toho nepamatují. V jejich pokojích už běžně stojí hi-fi věže nebo jiné technické vymoženosti,“ konstatoval jeden polský kněz kolem čtyřicítky.
O dnešní generaci polských seminaristů se také někdy hovoří jako o „dětech své doby“. Patrně nebudou mít jednou problém v komunikaci s prostředím, z něhož sami přišli. A jak se vyjádřil jeden z autorů anketního průzkumu: „Tito mladí lidé touží po změnách v církvi, a současně za ni chtějí nést také plnou odpovědnost. Pouze si nepřejí, aby je někdo pořád vodil za ručičku, chtějí být vnímáni jako svéprávní a dospělí lidé.“