Vydání: 2010/41 F. D. Merth, 5.10.2010, Autor: Aleš Palán

Čtenáři se mohou ve svých preferencích fatálně mýlit. Podobně jako literární kritika a média. Dobrou literaturu prý neomylně rozpozná jen čas. Doufejme, že tomu tak skutečně je. Zdá se totiž, že kvalitu díla Františka Daniela Mertha zatím ani ten čas neodhaluje… A to si letos připomínáme patnáct let od úmrtí a v těchto dnech devadesát let od narození tohoto výjimečného kněze a básníka.

František Daniel Merth se narodil 18. října 1915 v Jindřichově Hradci. Vychodil zde gymnázium a odešel studovat češtinu a francouzštinu na filozofickou fakultu do Brna. Posléze přešel do českobudějovického semináře a v roce 1942 přijal kněžské svěcení. Dva roky byl kaplanem v Pelhřimově a na konci války se vrátil jako kněz do českobudějovického kostela sv. Prokopa. Zde byl v neblahém roce 1848 zatčen a poslán na pět let za mříže. Dobýval uhlí v Dolním Jiřetíně a uran v Horním Slavkově. I po propuštění musel pracovat výhradně manuálně: nejprve dva roky znovu na uranu – tentokrát v Příbrami, poté až do roku 1967 v jindřichohradecké továrně na brýle. Při pracovním úrazu přišel o kus prstu, a tak mohl závěr šedesátých let strávit jako vychovatel mentálně postižených chlapců v Černovicích u Tábora. V roce 1970 úřady Merthovi daly tzv. státní souhlas a on se mohl vrátit ke kněžskému působení. V Českých Budějovicích pobyl ale jen několik měsíců, než byl odklizen do zapadlé farnosti v Pošumaví. Ve Strašíně strávil celých pětadvacet let, než zde 11. dubna 1995 zemřel.

Na ostrově

Jako by stál na ostrově a s pevninou ho spojovala jen úzká šíje. Takovou dispozici má strašínský poutní kostel Narození Panny Marie. Kolem srázů však nehučí mořské vlny, nýbrž šumavské lesy. Všude kolem je jen zeleň. Ačkoli je kostel poutním místem a jeho věže jsou vidět z daleka, není od něho samotného vidět jediné stavení. Vzrostlým stromořadím je to cestou kolem hřbitova k nejbližším strašínským domům nějakých 300 metrů. Jen tak náhodou neprojde kolem nikdo, každý musí k baroknímu kostelu a rozlehlé faře za nějakým účelem přijít. Je tu ticho, klid; někdy ho může být až moc. V takovém prostředí žil P. Merth čtvrt století. Toto místo je zváno Hůrka. Pro stavbu kostela si ho podle pověsti vybrala prý sama Panna Maria. Když Strašínští začali stavět kostel na jiném nedalekém vršku, byly kameny pravidelně přemísťovány na Hůrku. Lidé si to nedokázali vysvětlit, až jednou prý uviděli samu Matku Boží, jak kvádry přenáší. O novém místě pro kostel tedy nemohlo být pochyb. Panna Maria se tu prý zjevila ještě jednou, a to zdejšímu duchovnímu, asketovi a poustevníkovi Martinu Rezkovi Strakonickému. Na doklad své přítomnosti vytlačila dokonce prstem v kameni důlek. Voda, která se tu drží, působí údajně příznivě zejména na oči. Mariánská úcta došla svého zhmotnění i v modlitbách před vyhledávanou gotickou soškou Panny Marie.

VYLOUČEN Z LITERATURY

Právě fakt, že Strašín je poutním místem, přispěl k tomu, že se tady P. Merth v roce 1970 ocitl. Podle farnice Marie Robové měl kněz po vypovězení z Českých Budějovic najít své působiště buď v Nezamyslicích, nebo ještě na jednom místě, které si už přesně nepamatuje, anebo ve Strašíně. Z velkého města musel kněz pryč, ale nějakou volbu přece jen měl. „Říkal mi, že si Strašín vybral právě proto, že je to poutní místo,“ vzpomíná Marie Robová. Tak našli zdejší věřící svého kněze a básník místo hluboké koncentrace a usebrání. Merthovo jméno mělo být z literatury v podstatě vymazáno. Už ve třicátých letech přispíval do různých kulturních časopisů, psal do nich i v letech šedesátých. Mnoho jeho sbírek vyšlo v samizdatových edicích a jako bibliofilie. Oficiálně mohl vydat jen jednu knihu před únorem 1948, druhou na konci šedesátých let a další tři nedlouho před svou smrtí v devadesátých letech. K Merthovým nejznámějším sbírkám patří Orančina píseň a Ne krví býků. O popularizaci strašínského básníka se zasazovali zejména jeho přátelé Jaroslav Med, Věroslav Mertl a Ivan Slavík.