Strach k profesi soudce nepatří

Vydání: 2013/3 Příští prezident? Zeman, nebo Schwarzenberg, 16.1.2013, Autor: Josef Nerušil

Ústavní soud je jedna z našich nejváženějších institucí. Tomu také odpovídá strohá atmosféra uvnitř budovy. Bývalý ministr, politik a dnešní ústavní soudce MILOSLAV VÝBORNÝ nás ale přijal velmi přátelsky.

Spravedlnost bývá zobrazována s mečem – musí se umět prosadit, říká ústavní soudce Miloslav Výborný. Snímek autor

Kde jste čerpal zkušenosti pro náročný úkol ústavního soudce?

Kvalifikaci jsem získával nejen na právnické fakultě, ale také po dvacet let praxe v advokacii. Tam jsem jako venkovský advokát, který se zabývá věcmi občanského, rodinného, pracovního i trestního práva, v některých příbězích viděl, jak je život složitý a co všechno může vyústit v soudní rokování a rozhodování. A pak také zkušenost z politiky, ve které jsem se pohyboval více než deset let. Mám teď tedy na mysli práci normotvornou, ne práci, která by spočívala v nějakých malicherných politických hrátkách.

O spravedlnosti se říká, že bývá slepá. Není to trochu protimluv?

Nesprávně se říká, že spravedlnost je slepá. Ona má ve skutečnosti jen zavázané oči, ale musí být vidoucí. Nesmí totiž přivírat oko na žádnou stranu nebo nadržovat. Takže potud je slepá, ale to jenom proto, aby se nekoukala napravo ani nalevo. Proto také bývá spravedlnost vyobrazována jako žena oblečená, nikoliv jako žena frivolní, a navíc s mečem, což je samozřejmé, protože se musí umět prosadit. A také má rovnoramenné váhy – ty jsou nejpřesnější. To proto, aby dobře vážila, na čí straně právo a spravedlnost je.

Prostředkem k dosahování spravedlnostiby měl být zákon. Ten ale není vždycky spravedlivý.

Zákon je výtvor lidský a vždy lidským zůstane. Proto se spravedlnosti může jenom přibližovat. To ale neznamená, že bychom o to neměli usilovat. Zákon se musí snažit naplňovat spravedlnost a soudce, který zákon aplikuje, se musí snažit nalézat v každém právním předpisu to, co by mělo být jeho spravedlivým jádrem.

Může si soudce při rozhodování dovolit zohlednit svůj osobní cit pro spravedlnost?

Nejenom že si to může dovolit, on si dokonce musí dovolit zohlednit svůj cit pro spravedlnost. Bez toho nemůže být dobrým soudcem. Ústavní soud několikrát obecným soudům důrazně připomenul, že výklad všech právních předpisů musí hledat spravedlnost – a dokonce že soudy jsou povinny, pokud by přesný text zákona vedl k nespravedlnosti, aplikovat zákon tak, aby k nespravedlnosti nedošlo. Tedy tak, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost, a nikoliv aby zůstala spravedlnost za dveřmi krásného, akademicky čistého rozsudku, který přináší nespravedlnost.

Zákony samy o sobě by ke spravedlnosti nestačily?

Řekněme si to upřímně. Mohou se vyskytovat zákony, které se mohou právem jevit některým skupinám občanstva, anebo dokonce většině jako zákony nespravedlivé. To se dělo a dít bude. Je ale potřeba to odlišit od situací, kdy takové zákony převažují, třeba v totalitních společnostech. Tam se mohou objevit i zákony, které úplně odporují citu pro spravedlnost. To je příklad třeba protižidovských norimberských zákonů, které už nemají s civilizací nic společného. V každém případě je ale potřeba rozlišit mezi zákony, které mohu hodnotit jako velmi nemravné, ale které mě nenutí k nějakému aktivnímu chování, a těmi, které jsou nemravné a současně mě nutí pod nějakou sankcí k tomu, co tyto zákony předepisují.

Například?

Třeba zákon, který dovoluje interrupce. Já osobně takový zákon považuji za nemravný, ale tento zákon nikoho nenutí, nepřikazuje mu, aby se aktivně chopil toho, co zákon dovoluje. Nenutí ženy, aby podstoupily interrupci. Ale představme si jiné zákonodárství, které nejen umožňuje, ale dokonce ženě pod nějakou sankcí i přikazuje, aby interrupci provedla. Vidíte ten obrovský rozdíl?

Vidím… Neznehodnocují ale takové zákony, které připouští něco, co mnozí občané hodnotí jako nemravné, morální autoritu práva?

To není otázka na soudce, to je otázka na politika nebo filozofa. Na to lze mít mnohé odpovědi, lze hledat různá vyvažování dobra a zla, ale to nic nemění na tom, že samotná možnost připuštění zla zákonem je nemravná. Avšak znovu zdůrazňuji: jde aspoň o to, aby ji zákon nepřikazoval, byť by ji dovoloval. To, že lidem zákon něco dovoluje, z nich nesnímá odpovědnost vybrat si mezi tím, co zákon dovoluje, ačkoliv to není mravné, a tím, že i když mi toto zákon dovoluje, já to činit nebudu, protože je to nemravné.

Co kdybychom tedy nechali soudnictví jen na úsudku morálně zdatných jedinců?

Nesmíme se pyšně domnívat, že náš rozum je ten nejzdravější a nejsprávnější a že to naše – nebo moje – aplikační nazírání je to jediné správné. Chce to pořádnou dávku pokory a vědomí, že soudce vydává rozhodnutí jménem republiky. Nemůže si tedy dovolit nevzít zákon vůbec v potaz a rozhodovat, jak mu to přijde spravedlivé. To bychom pak mohli rovnou rozpustit parlament a říct: „Tak tady máte Libušin stůl pod lipou a suďte si zde, jak se vám to jeví jako nejsprávnější.“ Tuhle ideu jsme opustili už za Chammurapiho a Mojžíše.

Zákony nám dává zákonodárce. Máte se svou zkušeností naději, že se jednou dočkáme mravnějších zákonů?

Co mi to tady podsouváte? Já jsem křesťan, katolík, je přece mojí povinností coby křesťana být optimistou! Jsem šťasten, že jsou tady kopce nadějí! Ztratit naději, to je hřích!

Jak s právem nakládají jednotlivé soudní stupně?

Nelze srovnávat nesrovnatelné. Soud prvého stupně je soudem nalézacím – nalézá důkazy a právo. Odvolací soud je soud přezkumný – zkoumá, zdali proces a rozhodnutí nalézacího soudu byly správné. Dovolací soud – to jest nejvyšší soud – je soudem mimořádného opravného prostředku. Ústavní soud je oprávněn a povinen zvažovat, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavních principů. A pakliže dospěje k závěru, že byla narušena ústavnost, tak přistupuje ke zrušení rozhodnutí soudů obecných.

Rozhoduje Ústavní soud také v některých závažných společenských tématech, jako jsou třeba tzv. církevní restituce?

To je otázka, kterou můžete položit, ale já se k ní příliš vyjadřovat nemohu, protože je více než pravděpodobné, že Ústavní soud bude postaven před povinnost rozhodovat o ústavnosti procedury přijetí tohoto zákona a asi i o jeho obsahu. Bylo by proto nepřístojné, abych se k tomu vyjadřoval dopředu v tisku, byť katolickém, protože by mě to vyloučilo z rozhodovacího procesu Ústavního soudu. A to bych nechtěl.

Někteří vaši kolegové se ale k tomu zákonu vyjádřili. Například Eliška Wagnerová kritizovala konečnou podobu zákona a Pavel Rychetský se obává prolomení restituční hranice roku 1948.

Paní doktorka Eliška Wagnerová už ústavní soudkyní není, ta může komentovat a odpovídat na jakoukoliv otázku, která se týká přezkumu jakéhokoliv zákona. Dnes má navíc jako
senátorka a politička nejen právo, ale řekl bych, dokonce i povinnost pozvednout hlas, má-li ve svém svědomí za to, že je tak třeba učinit. Naopak pan předseda Rychetský je stejně jako já soudcem Ústavního soudu a nebudeme si zastírat, že je ve vztahu k médiím poněkud vstřícnější co do konkrétních odpovědí než soudci ostatní. Já k tomu mám mnohem opatrnější postoj a ten si ponechám. To neříkám kriticky, tak to prostě je.

O čem Ústavní soud v takových případech rozhoduje?

Ústavní soud mimo jiné rozhoduje o tom, zdali je konkrétní právní předpis včetně zákona v souladu s ústavním pořádkem, to jest s Ústavou, s Listinou základních práv a svobod i s mezinárodně právními dokumenty, kterými je Česká republika vázána. A v rámci těchto přezkumných řízení má Ústavní soud právo předpis drogovat – ať už okamžitě nebo s odkladným účinkem. Přitom se bere v úvahu mnoho konkrétních okolností, které může každý ze soudců vidět jinak.

Jak bude rozhodování o Zákonu o majetkovém narovnání mezi státem a církvemi probíhat?

Každý zákon je projednáván podle stejné procedury. Jednotlivé kroky jsou popsány zákonem o Ústavním soudu. Pro nás jako soudce je jedno, jestli je to zákon o jezech na Labi nebo o majetkovém vyrovnání. Není možné, aby Ústavní soud řekl: Tomuto zákonu věnujeme jenom tak povšechnou pozornost a tomuto zákonu věnujeme pozornost podrobnou.

Nemůžete ale popřít, že majetkové narovnání vyvolává ve společnosti mnohem větší emoce než zákon o jezech na Labi. Nemáte strach z tlaku veřejného mínění na podobu výsledného rozhodnutí?

Z toho strach nemám. Kdybych měl strach, nemohl bych sedět na místě soudce okresního soudu kdekoliv, natožpak na místě soudce Ústavního soudu. Pokud by měl soudce rozhodovat podle toho, jaké je veřejné mínění – ať už je to přečin nebo zločin, který byl spáchán v místě, kde to dotyčný soudce soudí, anebo veřejné mínění ve vztahu k nějakému zákonu – pakliže by měl strach z veřejného mínění, pak by bylo lépe, aby svou funkci opustil, protože by to nenasvědčovalo tomu, že je způsobilý funkci soudce vykonávat zodpovědně. Strach k profesi soudce nejen že nepatří, ale přímo vylučuje jeho schopnost být soudcem.

Byl to ale Ústavní soud, který přiměl zákonodárce otázku církevních restitucí otevřít.

Nebyl jsem účasten v senátu, který tento nález přijímal. Ten nález ale nebyl žádným překvapením, musel zkrátka dříve či později přijít. Už předtím bylo totiž v plenárních rozhodnutích Ústavního soudu avizováno, že pakliže se z pozice zákonodárce nic nestane, nezbude Ústavnímu soudu, než prosazovat ochranu vlastnického práva svou vlastní rozhodovací činností.

JUDr. MILOSLAV VÝBORNÝ (19. února 1952Chrudimi) je bývalý advokátpolitik. V roce 1990 byl zvolen poslancem České národní rady a v letech 1992, 1996, 19982002 poslancem Poslanecké sněmovny ČR. Od 4. července 1996 do 2. ledna 1998 byl ministrem obrany v druhé vládě Václava Klause. V letech 1998–2003 působil jako starosta města Heřmanův Městec. Do roku 2003 byl členem KDU-ČSL. Od roku 2003 je soudcem Ústavního soudu ČR.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay